ECLI:CZ:US:2006:3.US.503.05
sp. zn. III. ÚS 503/05
Usnesení
III. ÚS 503/05
Ústavní soud rozhodl dne 16. února 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného JUDr. Milanem Hulmákem, advokátem se sídlem 128 00 Praha 2, Botičská 4, proti rozsudkům Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. 9 C 173/2000 a Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. 10 Co 685/2003 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 5. 2005 sp. zn. 30 Cdo 410/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 1 Ústavy ČR, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Jak patrno z obsahu ústavní stížnosti i připojeného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 13 Nc 12/2005, byla napadená rozhodnutí vydána v řízení zahájeném k návrhu manželky stěžovatele a později i stěžovatele, směřujícímu proti Ing. M.L., na určení, že žalobci jsou výlučnými vlastníky nemovitostí v žalobě popsaných a tyto mají ve společném jmění manželů s tím, že žalovanému uhradí částku 1.174.950,- Kč. Prvým ze shora označených rozhodnutí soud I. stupně žalobu zamítl, když na základě provedeného dokazování vycházel mj. ze zjištění, že stěžovatel dne 11. 11. 1991 uzavřel se žalovaným smlouvu o převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí do vlastnictví žalovaného, která však do zániku státních notářství (zák. č. 264/1992 Sb.) nebyla registrována, resp. návrh na její registraci státnímu notářství nebyl podán. Učinil pak závěr, že jestliže žalovaný později na základě smlouvy - kterou soud posoudil jako platnou - podal návrh na vklad vlastnického práva ke Katastrálnímu úřadu a bylo "vloženo právo pro žalovaného", stalo se tak zcela po právu. Vycházel z názoru, že zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, zavedl zcela jiný režim "rozhodování" o vlastnictví než bylo svěřeno dřívějším státním notářstvím a právě s ohledem na tento jiný režim zápisů vlastnického práva nemohlo dojít po 1. 1. 1993 k fikci odstoupení od smlouvy ve smyslu ust. §47 odst. 3 obč. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 264/1992 Sb. Možnost žalobkyně - manželky stěžovatele - domáhat se neplatnosti smlouvy z hlediska nedostatku souhlasu manžela k takovému úkonu pak zanikla uplynutím tříleté promlčecí lhůty, neboť žalovaný se promlčení dovolal.
K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni, který rozsudkem shora označeným rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí, s poukazem na zákony č. 264/1992 Sb. a 265/1992 Sb. zavádějící novou úpravu nabývání vlastnického práva k nemovitostem, uvedl, že "s účinností od 1. 1. 1993 nelze aplikovat na rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nemovitostí ust. §47 odst. 1, 2, což znamená, že se v tomto směru neuplatňuje ani tříletá lhůta k podání návrhu od vzniku smlouvy, ani žádné další právní důsledky v §47 odst. 2 občanského zákoníku uvedené. V této souvislosti pak nelze ani aplikovat ust. §870 o. z. o běhu lhůt podle přechodných ustanovení zákona č. 509/91 Sb." S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96, v němž Ústavní soud zaujal názor, že návrh na vklad vlastnického či jiného věcného práva do katastru nemovitostí může být podán kteroukoliv ze smluvních stran časově neomezeně, neboť ani uplynutí času nemůže nic měnit na vázanosti účastníků smlouvy projevy jejich vůle, pak odvolací soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že došlo k fikci odstoupení účastníků od smlouvy uzavřené dne 11. 11. 1991.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel také dovolání, jehož přípustnost opíral o ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s jeho odst. 3, přičemž za otázku zásadního právního významu považoval otázku, zda "nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy podle §47 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1992, také tehdy, pokud tříletá lhůta k podání návrhu na registraci (od 1. 1. 1993 návrhu na vklad) od uzavření smlouvy začala běžet před 31. 12. 1992 a marně uplynula po 1. 1. 1993". Namítal přitom "že tříletá lhůta k podání návrhu na registraci smlouvy o převodu nemovitosti (od 1. 1. 1993 návrh na vklad) na základě ust. §870 obč. zák. plynula i po 1. 1. 1992 a také po 1. 1. 1993" a že pokud marně uplynula, nastaly účinky nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy a že žalovaný tedy ke dni 12. 4. 1999 nemohl nabýt do vlastnictví ideální polovinu nemovitostí na základě zaniklé smlouvy. Odvolacímu soudu, kromě dalších námitek týkajících se jeho závěrů o smlouvě o smlouvě budoucí, také vytýká, že napadeným rozhodnutím založil retroaktivitu, pokud smlouvu ze dne 11. 11. 1991 považoval za platný právní důvod nabytí spoluvlastnictví žalovaným ke dni 12. 4. 1999.
Dovolací soud svým usnesením shora označeným dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Podle jeho názoru totiž nebylo možno učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž v tomto směru odkázal, ve vztahu k výkladu přechodných ustanovení zák. č. 40/1964 Sb., na odůvodnění svého rozsudku ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. 22 Cdo 269/98 a ve vztahu k výkladu ust. §47 cit zák. na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996 sp. zn. IV. ÚS 201/96.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost stěžovatele, v níž tento, po rekapitulaci skutkového stavu věci a jejího procesního vývoje, tvrdí zásah do jeho ústavně zaručených práv, k jejichž porušení ze strany dovolacího soudu mělo podle něj dojít stručně řečeno proto, že jeho rozhodnutí nebylo dostatečně zdůvodněno, což neodpovídá zásadám spravedlivého procesu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu vztahující se k povinnosti obecných soudů, včetně soudu dovolacího, svá rozhodnutí náležitě odůvodnit (sp. zn. III. ÚS 94/97, I. ÚS 60/01, IV. ÚS 582/02 a další, která označuje), dovolacímu soudu vytýká ryze formální odůvodnění, navíc ani jedno z rozhodnutí, na něž soud v odůvodnění svého usnesení odkázal, nedopadá přímo na situaci stěžovatele, na což v řízení upozorňoval. Ve vztahu k důvodům, z nichž stěžovatel přípustnost dovolání dovozoval, jsou tato rozhodnutí bezvýznamná a z hlediska materiálního tak proto o žádné odůvodnění nejde. V této souvislosti poukázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, který se vyjadřoval k podmínkám připuštění mimořádného opravného prostředku. Obdobně jako v opravných prostředcích podávaných v řízení před obecnými soudy předkládá svůj právní náhled na řešení otázky předestřené dovolacímu soudu jako otázky zásadního právního významu. Po rozboru aplikované právní úpravy pak obecným soudům I. a II. stupně stěžovatel vytýká, že vycházely z doslovného výkladu ust. §47 obč. zák., z něhož dovodily, že v současné době neexistuje žádný případ, kdy ke smlouvě by bylo nezbytné rozhodnutí příslušného orgánu, a že proto nelze použít ani nevyvratitelnou domněnku odstoupení od smlouvy spojenou s uplynutím tříleté lhůty. Stěžovatel dává najevo, že s takovým výkladem za daného skutkového stavu souhlasit nelze. Soudy podle stěžovatele ponechaly stranou problémy spojené právě se změnou způsobu nabývání vlastnického práva a nesprávně interpretovaly přechodná ustanovení. Podle stěžovatele je nutno si uvědomit, že smlouva, kterou uzavřel v listopadu 1991, nenabyla nikdy účinnosti, jak v jiných řízeních konstatovaly i soudy. Podle stěžovatele to znamená, že z této smlouvy žádná práva ani povinnosti nevznikly (s výjimkou práva podat návrh na registraci). Pokud nevznikla povinnost k přechodu vlastnického práva, nemělo dojít teoreticky ani k věcněprávním účinkům. Žádný zákon otázku účinnosti smluv o převodu nemovitostí v souvislosti se změnou nabývání nemovitostí neřešil a neřešil ani počítání lhůty podle §47 odst. 3 (po novele odst. 2) obč. zák. po 1. 1. 1993. Zákon č. 265/1992 Sb. v §16 odst. 2 zakotvil pouze možnost vkladu vlastnického práva k těmto smlouvám, rozhodně však nezakotvil, že smlouvy uzavřené v období před 1. 1. 1991 by byly účinné. Dle stěžovatele smlouvy uzavřené před 1. 1. 1993 nabyly účinnosti až vkladem do katastru nemovitostí, což lze dovodit i ze závěrů obecných soudů. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že rozhodnutí katastrálního úřadu bylo s ohledem na ust. §134 odst. 2 a §47 odst. 2 obč. zák. a §16 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb. rozhodnutím předpokládaným v §47 odst. 2 obč. zák. Tříletá lhůta, s jejímž uplynutím byla spojena nevyvratitelná domněnka odstoupení od smlouvy, běžela i po 1. 1. 1993, a to právě ve vztahu ke smlouvám uzavřeným před tímto obdobím. Právní závěry v napadených rozhodnutích soudů I. a II. stupně tak podle názoru stěžovatele vycházejí z extrémní interpretace ustanovení souvisejících se změnou způsobu nabývání nemovitostí v roce 1992, když vůbec nereflektují odlišnosti nabývání nemovitostí v období před 1. 1. 1993 a dopady do současné právní úpravy. V dalším pak polemizuje s důvody a argumenty obecných soudů, jímž vytýká, že se dostatečně nezabývaly otázkou účinnosti smlouvy a upozorňuje na problém retroaktivity s odvoláním na nálezy Ústavního soudu této problematiky se týkající. Stěžovatel tak uzavírá, že napadená rozhodnutí soudů I. a II. stupně zasahují do právní jistoty účastníků, když nezohledňují právní úpravu účinnou v době, kdy byl učiněn právní úkon. Nedostatečně se podle něj vypořádávají s konsekvencemi změny právní úpravy. Jejich výklad navíc obsahuje extrémní rozpor jednotlivých závěrů a vede k retroaktivním důsledkům. Tím dochází jednak k porušení principu ochrany důvěry občanů v právo a principu zákazu zpětné účinnosti právních norem, patřících mezi základní požadavky kladené na právní stát (čl. 1 Ústavy), jednak k porušení požadavku spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Ve svém důsledku pak dochází rovněž k neoprávněnému zásahu do vlastnického práva stěžovatele podle čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, neboť stěžovatel byl zbaven bez právního důvodu vlastnického práva k ideálnímu podílu na předmětných nemovitostech. Z uvedených důvodů proto navrhuje zrušení všech napadených rozhodnutí.
Ústavní soud, poté co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisu Okresního soudu v Chebu sp. zn. 9 C 173/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Již ve své dřívější judikatuře dal Ústavní soud najevo (srov. např. sp. zn. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 1996, str. 345), že posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není (pokud jím nedojde k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem) předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Posouzení splnění podmínky přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je výlučnou záležitostí Nejvyššího soudu ČR. Úkolem Ústavního soudu není sjednocování judikatury obecných soudů včetně judikatury Nejvyššího soudu, neboť je to právě Nejvyšší soud, jemuž toto oprávnění přísluší (§14 zák. č. 6/2002 Sb.).
Pokud jde o napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, šlo tak z ústavněprávního hlediska především o posouzení, zda postup jmenovaného soudu, který odmítl dovolání stěžovatele pro nesplnění podmínky po právní stránce zásadního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, může představovat porušení práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud je toho názoru, že za daných okolností nikoliv. Napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, byť jeho odůvodnění mohlo být podrobnější, splňuje požadavky, které Ústavní soud zmínil ve svém zásadním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publikovaném pod č. 153/2004 Sb., kterým zrušil §243c odst. 2 o. s. ř., umožňující odmítnout dovolání bez odůvodnění rozhodnutí. V označeném nálezu klade Ústavní soud na Nejvyšší soud ČR požadavek "uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod)." Tyto požadavky napadené usnesení Nejvyššího soudu ČR, sice mimořádně stručně, avšak dle Ústavního soudu přece jen způsobem postačujícím, splnilo. Není totiž povinností dovolacího soudu znovu se detailně vypořádat s veškerou právní argumentací dovolatelů, což by ostatně bylo i v rozporu se smyslem institutu dovolání.
Ve vztahu k výkladu přechodných ustanovení odkázal dovolací soud stěžovatele, který se ve svém mimořádném opravném prostředku v souvislosti s plynutím tříleté lhůty k podání návrhu na registraci, stanovené v ust. §47 obč. zák., dovolával přechodného ust. §870 obč. zák. (jímž však již v ústavní stížnosti neoperuje), na své rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 269/98 ze dne 3. 11. 1999, které se sice vztahuje k jiné zákonné lhůtě (vydržecí doby), nicméně výklad uvedeného ustanovení tam podaný, vyložený Nejvyšším soudem ve vazbě - což patrně stěžovatel přehlíží a co je třeba zdůraznit - na další přechodné ustanovení §868 cit zák., stojící na zásadě ústavně přípustné nepravé zpětné účinnosti zákona, za stavu, kdy v dané věci fikce odstoupení od smlouvy v důsledku uplynutí tříleté lhůty bez registrace smlouvy měla nastat teprve po účinnosti nové právní úpravy, je použitelný i na daný případ a je tak dostatečnou reakcí na námitku stěžovatele v jeho dovolání uváděnou.
Odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/96 pak dal dovolací soud implicite najevo, že názor tam uvedený lze plně aplikovat i na skutkový stav v dané věci, tedy i v poměru ke smlouvám uzavřeným před 1. 1. 1993, a že tedy nejde o otázku ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. soudní judikaturou dosud neřešenou. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Již soudy I. a II. stupně ve svých rozhodnutích dostatečně objasnily změny v právním řádu, nastalé v důsledku přijetí zákonů č. 264/1992 a č. 265/1992 Sb., i z nich plynoucí odlišnosti mezi registrací smluv státním notářstvím a vkladem do katastru. Z nich - i podle komentářové literatury (srov. Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Komentář Občanský zákoník, C. H. Beck, 9. vydání str. 271 a násl.) - třeba dovodit, že rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru nelze považovat za rozhodnutí ve smyslu §47 odst. 1 obč. zák., a proto nelze po 1. 1. 1993 užít ust. §47 odst. 2 obč. zák., konstruujícího právní domněnku odstoupení od smlouvy, neboť tato se upíná k jinému typu rozhodnutí než je rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu do katastru. Na tomto závěru pak nemůže ničeho změnit ani fakt, že v daném případě byla smlouva uzavřena a tříletá lhůta v uvedeném ustanovení zakotvená počala běžet před 1. 1. 1993 a že do uvedeného data tato lhůta neuplynula, jak správně ve svých rozhodnutích vyložily jmenované soudy. Jejich výklad odpovídá přechodnému ustanovení §16 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., přitom právě uvedené ustanovení, které je třeba považovat za speciální přechodné ustanovení ve vztahu k uvedeným změnám právní úpravy, žádnou lhůtu k podání návrhu na vklad do katastru na základě dříve uzavřených smluv nestanoví. Právní vztah, založený platně uzavřenou smlouvou podle dřívější právní úpravy - přičemž důraz je třeba položit na platnost, nikoliv na účinnost smlouvy, jak to činí stěžovatel - tak přešel z režimu staré právní úpravy do režimu právní úpravy nové, která již institut, s nímž byl zákonem spojen vznik nevyvratitelné právní domněnky odstoupení od smlouvy, nezná. V poměru k závěrům obecných soudů tak nelze hovořit o retroaktivitě pravé, která by byla ústavně nepřípustná. Za daného stavu je proto třeba pro platnou smlouvou založený právní vztah považovat za určující právě vázanost účastníků jejich projevem vůle, vycházející z právní zásady pacta sunt servanda, tak jak to vyjádřil Ústavní soud v již citovaném nálezu, jehož obsahem odůvodnil dovolací soud svůj závěr o nepřípustnosti dovolání.
Z uvedeného pak dále plyne, že nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele vztahujícím se k rozhodnutí soudů I. a II. stupně, kdy stěžovatel v podstatě dává najevo nesouhlas s právním posouzením věci, přičemž v zásadě opakuje své námitky uplatňované již v předchozím řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a do činnosti obecných soudů mu proto přísluší zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci, jak shora naznačeno, shledán nebyl. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena základní práva zaručovaná čl. 36 odst. 1 Listiny. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu však rozsah práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nelze vykládat tak, že se garantuje úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces také neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru (usnesení sp. zn. IV. ÚS 732/2000 a další). Pokud ústavní stížnost spočívá jen v polemice s právními závěry obecných soudů, a to v podstatě v obdobném smyslu a rozsahu jako v opravném prostředku, pak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, která mu však zjevně nepřísluší (nález sp. zn. II. ÚS 294/95). Právo na soudní ochranu nemůže být porušeno tím, že soudy vyslovily právní názor, rozhodly na jeho základě a své rozhodnutí řádně zdůvodnily, jak se v posuzované věci také stalo. Argumentaci obecných soudů I. a II. stupně, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích k uvedené otázce, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah. Ústavní soud tak uzavírá, že porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy v daném případě neshledal, nemohlo tak v důsledku napadených rozhodnutí dojít ani k porušení práv zaručovaných čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě ani čl. 1 Ústavy, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2006