ECLI:CZ:US:2006:3.US.60.06
sp. zn. III. ÚS 60/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti I. I. V., zastoupeného Mgr. Františkem Pohankou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 21, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, č. j. 14 To 851/2005-25, a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 9. 2005, č. j. 0 PP 118/2005-16, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou co do formálních náležitostí v souladu s požadavky stanovenými zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví označená usnesení, jimiž byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zaručená v čl. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny")a pominuly, co jim ukládají čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Soud prvního stupně podle stěžovatele pochybil tím, že přehlédl existenci dvou kázeňských odměn a žádost o podmíněné propuštění zamítl především s nesprávným argumentem samotnou závažností trestného činu, za který mu byl trest odnětí svobody uložen. Soud druhého stupně pak jeho stížnost proti prvostupňovému usnesení zamítl na základě "jediného argumentu, že doba ... strávená ve výkonu trestu je velice krátká". To, že stížnostní soud neuvedl "další konkrétní skutečnosti a důvody" ohledně jeho chování ve výkonu trestu, činí podle stěžovatele rozhodnutí nepřezkoumatelným. Stěžovatel míní, že mu nemůže být k tíži, že vazba trvala 35 měsíců, zatímco vlastní výkon trestu odnětí svobody "zhruba 6 měsíců"; je si vědom, že vazbu je nutno lišit od výkonu trestu, přesto je nedostatkem napadeného řízení, že se soudy nezabývaly tím, jak se ve vazebním režimu choval, resp. že se choval "nekonfliktně a bezproblémově".
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 00 PP 118/2005 se podává, že napadeným usnesením Krajského soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zákona jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání pěti let, který byl stěžovateli uložen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 17 T 10/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 4 To 41/2005. Stěžovatel byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst.1 písm. b), odst. 4 tr. zákona dílem ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zákona, účastenstvím na trestném činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §247 odst. 1 písm. b) tr. zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zákona a pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl uložen trest vyhoštění na dobu 5 let a trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku. Dne 15. 3. 2005 stěžovatel nastoupil do výkonu trestu; k omezení jeho svobody došlo již vzetím do vazby ku dni 17. 4. 2002.
Obecné soudy odůvodnily ústavní stížností napadená rozhodnutí tak, že stěžovatel sice splnil jednu z podmínek podmíněného propuštění podle §61 odst. 1 písm. a) tr. zákona, že vykonal zákonem předepsanou dobu trestu odnětí svobody, ale další podmínky, a sice průkaz polepšení a možnost vyslovit, že lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, splněny dosud nejsou. Krajský soud vzal zřetel na stěžovali udělené (dvě) kázeňské odměny, splnění výše uvedených podmínek k podmíněnému propuštění však přesto neshledal. Poukázal na rozdíl mezi prostým omezením osobní svobody vazbou a omezením svobody, které je spojené se současným využitím výchovných prvků ve výkonu trestu odnětí svobody, "neboť teprve ve výkonu trestu může trest plnit komplexně svůj účel"; podle jeho názoru pak byla doba, po kterou odsouzený dosahoval dobrých výsledků příliš krátká (vzhledem k charakteru a povaze trestné činnosti), aby mohl být vysloven opodstatněný závěr, že "svým chováním a plněním povinností již polepšení prokázal."
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Podle §61 odst. 1 tr. zákona po výkonu poloviny uloženého nebo podle rozhodnutí prezidenta republiky zmírněného trestu odnětí svobody může soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu, jestliže odsouzený ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a může se od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život.
Jelikož platí, že není ústavně zaručeného práva, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, je především věcí obecných soudů, aby posoudily, zda jsou dány zákonem podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily (srov. kupříkladu usnesení Ústavního soud ze dne 13. 7. 2005, sp. zn. 285/05, ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 612/06).
V rovině ústavněprávního přezkumu proto zůstává k zohlednění hledisko respektu k principům spravedlivého procesu (práva na soudní ochranu), dovozovaného z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde tedy o to, zda užitým výkladem a aplikací citovaného ustanovení §61 odst. 1 tr. zákona nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nebyl soudy uplatněn výklad, jenž je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z těch standardů, jež jsou v soudní praxi respektovány (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99).
Výklad rozhodných podmínek, že odsouzený "prokázal polepšení" a že lze "očekávat, že v budoucnu povede řádný život" (§61 odst. 1 písm. a/ tr. zákona), je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně.
Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pak až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli (srov. kupříkladu usnesení ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. III. ÚS 31/06).
O takovou situaci v posuzované věci nejde.
Nic nenasvědčuje tomu, že obecnými soudy nebyl dodržen řádný procesní postup; žádostí stěžovatele se náležitě zabývaly, opatřily si odpovídající skutkový podklad pro rozhodnutí (stížnostní soud vytýkané nedostatky napravil), a z konečného rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami se (tento) soud při rozhodování řídil a proč důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele neshledal (§134 odst. 2 tr. řádu).
Stížnostní soud vycházel z relativně pozitivního hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu, a "snahu" o prokázání polepšení mu neupřel. Za podstatné však pokládal, že za zjištěný nelze dosud považovat "stav" skutečně prokázaného polepšení, neboť doba, po kterou "odsouzený dosahuje dobrých výsledků, je příliš krátká (vzhledem k charakteru a povaze spáchané trestné činnosti)". Ačkoli úvahu, že "nutno rozlišit prosté omezení osobní svobody ve vazbě od omezení osobní svobody spojeného se současným využitím výchovných prvků ve výkonu trestu odnětí svobody", bylo případné rozšířit o explicitní argumentaci ve vztahu k právnímu názoru obsaženému v judikátu uveřejněném pod č. 2/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, není namístě ji hodnotit jako (vůbec) nesprávnou; ostatně nebyla významná tato (obecná) úvaha sama, nýbrž závěr, že dosavadní chování odsouzeného v "krátké době" faktického výkonu trestu odnětí svobody jakožto již dosažený stav "polepšení" kvalifikovat nelze.
Ústavnímu soudu pak přísluší se omezit na zjištění, že tento závěr zjevným omylem či excesem (logickým nebo věcným) není, resp. nelze jej identifikovat s výkladovou svévolí. I kdyby soudy zjištěné skutečnosti a vyvozené důsledky ohledně (nesplnění) podmínek podmíněného propuštění byly vskutku kritizovatelné z hlediska správnosti, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů postupu stanoveného trestním řádem zde nejde. Stěžovatelovy námitky proti rozhodnutím obecných soudů proto nejsou způsobilé posunout věc jeho ústavní stížnosti do ústavněprávní roviny, a že Ústavní soud není běžnou přezkumnou instancí bylo vyloženo již v předchozím.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva ve stěžovatelově věci porušena nebyla; ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou tudíž podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2006
Jan M u s i l v. r.
předseda senátu