ECLI:CZ:US:2006:3.US.659.05
sp. zn. III. ÚS 659/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, ve věci navrhovatele Ing. A. L., zastoupeného JUDr. Pavlem Knitlem, advokátem se sídlem Údolní 5, 602 00 Brno, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. října 2005 sp. zn. 6 Tdo 1231/2005, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. 6 To 33/2005 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2005 sp. zn. 53 T 7/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i po odstranění vad návrhu z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.
Na základě uvedených rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu byl pro jednání ve skutkové větě předmětného rozsudku popsané uznán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému blíže specifikovanou škodu. Následně podané dovolaní podřazené pod důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu bylo shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuto, když tamní soud s odvoláním na pravidla obsažená v §222 odst. 1 tr. řádu nepřisvědčil tvrzení stěžovatele, majícího za to, že rozhodováním soudu vyššího stupně došlo k porušení jeho práva na zákonného soudce.
Stěžovatel namítal dotčení v jeho ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Poukázal zejména na jím nahlížené vykročení obecných soudů z mezí §2 odst. 5, 6 tr. řádu a ve shodě se svou argumentací již v řízení před nimi předkládanými nejprve popsal vlastní verzi relevantního skutkového děje, jakož i ji podporující odlišné hodnocení provedených důkazů, než které učinily; dále obecným soudům vytkl neprovedení důkazů této verzi dle jeho přesvědčení svědčících, přičemž posléze uvedl, že realizovaná věcná příslušnost opřená o §17 odst. 1 písm. b) tr. řádu namísto aplikace §16 tr. řádu se promítla v nepřípustném zásahu do ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Z těchto v naraci návrhu blíže rozvedených důvodů se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje dokazování provedené obecnými soudy. V oblasti jimi realizovaného zjišťování skutkového stavu je povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 376/03, IV. ÚS 570/03, III. ÚS 177/04, III. ÚS 501/04, II. ÚS 418/03).
Vycházeje z uvedeného, nutno říci, že z obsahu napadených rozhodnutí zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, shledán nebyl. Tato jsou dostatečně a především logicky konzistentním způsobem odůvodněna, přičemž soudy se v nich s námitkami upínajícími se k meritu věci, ve shodě s imperativem plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu (134 odst. 2 tr. řádu), řádně vypořádaly. Odvolací soud nalézacím soudem popsané myšlenkové konstrukce blíže rozvedl, a to i v důsledku jím provedeného dokazování. Stejně jako předtím nalézací soud v kontextu vyvozených závěrů vyložil, jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a proč nevyhověl důkazním návrhům stěžovatele (srov. kupř. nálezy ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), když v této posléze uvedené souvislosti soudem rozvedené důvody rovněž pohybují se v mezích kritérií akceptovaných judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy ve věcech sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Námitky stěžovatele pod aspektem tohoto zjištění mají tak podobu pouhé skutkové polemiky, která, při chápání role Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), jenž není další odvolací instancí v systému obecného soudnictví (čl. 81, čl. 91 Ústavy ČR), nemá sama o sobě právní relevanci, jak se blíže z jeho dnes již ustálené (shora příkladmo vyjmenované) judikatury podává.
Pokud se týče posouzení důvodnosti ústavní stížnosti z pohledu kautely deklarované čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, i v tomto ohledu se Ústavní soud s tvrzeními stěžovatele neztotožnil, když obsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání, je ve shodě s ústavním a zákonným procesněprávním rámcem, reflektuje procesní situaci předvídanou dikcí §222 odst. 1 tr. řádu a důsledky z tohoto ustanovení plynoucí.
Z vyložených důvodů byl posouzen návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006