ECLI:CZ:US:2006:4.US.12.06
sp. zn. IV. ÚS 12/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele B. B., zastoupeného advokátkou Helenou Hrubou, Lidická 20, Opava, proti usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 8. 2005, č.j. P 40/2005-1339, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 13 Co 725/2005, a návrhu na odklad jejich vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 1. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 10. 8. 2005, č.j. P 40/2005-1339, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2005, č.j. 13 Co 725/2005. S podanou ústavní stížností byl spojen též návrh na odklad vykonatelnosti.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatele, jež jsou mu zaručeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Z předmětné ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel je otcem nezletilých dětí V. a M. B. a že ústavní stížností napadenými rozhodnutími mu byla uložena pokuta za nerealizované styky matky s nezletilými dětmi v době od 14:00 do 16:00 hod. v termínech 12. 3. 2005 a 30. 7. 2005.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování nedostály ustanovení čl. 90 a čl. 96 Ústavy, neboť neposkytly zákonem stanoveným způsobem ochranu jeho právům. Došlo k nesprávnému posouzení věci a tak k porušení jeho základních práv dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod, konkrétně čl. 36 odst. 1 - porušení práva na řádný proces, čímž mu vznikla v konečném důsledku škoda způsobená nezákonným rozhodnutím státního orgánu.
Rozhodnutí obecných soudů považuje stěžovatel za nezákonné, neboť v dohodnutých termínech děti řádně matce ke styku předal, což vyplývá i z odůvodnění rozhodnutí soudu I. a II. stupně, děti ovšem nevyužily celou stanovenou dobu ke styku s matkou, matku opustily a odešly zpět do svého bydliště. Děti tak jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností odmítají dlouhodobě jakýkoli kontakt s matkou. Tento svůj postoj opakovaně deklarovaly nejen před matkou, ale i před sociálními pracovníky a vyššími soudními úředníky, jež se účastní opakovaně neustále nařizovaných výkonů rozhodnutí ve vztahu ke styku matky s nezletilými dětmi.
Odmítavá reakce dětí na matku spočívá v chování matky vůči dětem, které lze hodnotit jako agresivní, děti s matkou učinily negativní zkušenost a stejně tak negativní zkušenost učinily v souvislosti s tím, když je matka odvezla do ciziny, kde se s ní zdržovaly po dobu několika měsíců. Stěžovatel jako výchovný činitel vede děti k tomu, aby udržovaly kontakt s matkou, což však děti odmítají.
III.
Přípisem ze dne 17. 3. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Okresní soud v Bruntále. Krátce zrekapituloval průběh soudního řízení s tím, že stěžovateli bylo umožněno se stanoveným postupem domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Soud při svém rozhodování o uložení pokut vycházel ze spisového materiálu, zejména ze zpráv a znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie, kdy bylo objektivizováno, že otec disponuje dostatečnou autoritou, aby mohl řádně připravit nezletilé děti pro styk s matkou, jak po stránce fyzické, tak po stránce psychické.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy ČR, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu