ECLI:CZ:US:2006:4.US.149.06
sp. zn. IV. ÚS 149/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. T., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit výživné manželky za období od podání žaloby do zániku manželství, tedy tří měsíců, v celkové výši 12.046,50 Kč, a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).
II.
Jádrem stěžovatelovy ústavní stížnosti je polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy obou stupňů. Stěžovatel soudům vytýká, že při hodnocení hmotné a kulturní úrovně obou účastníků řízení vycházely především z tvrzení jeho nyní již bývalé manželky, které učinily nepochybnými, a naopak tvrzení stěžovatele považovaly za neprokázaná. Soudy dále odmítly při určení výživného posoudit a zohlednit jeho podíl na hrazení nákladů společného bydlení, což podle jeho názoru nepřiměřeně zvýhodňuje žalobkyni. Pochybení soudu prvního stupně stěžovatel rovněž spatřoval v tom, že tento odmítl provést jím navrhovaný důkaz o výdělkových možnostech žalobkyně, který by vedl ke zjištění skutkového stavu věci, a dále že samotný výpočet výživného provedený ze strany soudu prostým aritmetickým průměrem je v rozporu se zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Přípisem ze dne 4. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, jež ji označil jako nedůvodnou, neboť soudy obou stupňů podle něho postupovaly zcela v souladu se zákonem. Dále odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, konkrétně pak odvolacího soudu, z něhož mimo jiné vyplývá, proč soud již nepokládal za nutné doplnit dokazování. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudů tak nedošlo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, přičemž jejich postup byl řádně odůvodněn, a ani v jejich argumentaci, která je dostatečná a jasná, Ústavní soud neshledal porušení zákonných ustanovení procesních.
Ústavní soud rovněž neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, na straně druhé. Napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé a dostatečně srozumitelné a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné. V této souvislosti Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který se již shora uvedenými námitkami stěžovatele zabýval v rámci odvolacího řízení a vypořádal se s nimi způsobem, kterému nelze nic vytknout.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy se nedostaly v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení splnění podmínek ustanovení §91 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky, nelze hodnotit jinak, než že byl součástí nezávislosti soudního rozhodování.
Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo. S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu