ECLI:CZ:US:2006:4.US.174.06
sp. zn. IV. ÚS 174/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. C., právně zastoupeného JUDr. Ivou Háječkovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře České Budějovice, Přemysla Otakara II. 6, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006, č.j. 11 To 14/2006-2432, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu bylo doručeno podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým napadl shora označené rozhodnutí.
Usnesením ze dne 16. listopadu 2005, sp. zn. 4 T 12/05, Městský soud v Praze ponechal stěžovatele i další spoluobviněné ve vazbě (výrok I.), nepřijal písemný slib, předložený stěžovatelem a dalším spoluobviněným, náhradou za vazbu (výrok II.), a zamítnul žádost stěžovatele a dalšího spoluobviněného o propuštění z vazby (výrok III.). Stěžovatel uvedené rozhodnutí napadl stížností, o které rozhodl vrchní soud uvedeným usnesením tak, že ji zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že uvedeným postupem byl v jeho neprospěch porušen zákon, zejména ustanovení §2 odst. 2 a 4 trestního řádu.
Stěžovatel napadl rozhodnutí Vrchního soudu v Praze také proto, že se domnívá, že měl být z vazby propuštěn, protože je nevinný. Ve vazbě je držen aniž by existovaly důkazy o jeho vině, a zároveň proto, že nebyla dodržena tříměsíční lhůta pro prodloužení vazby v průběhu přípravného řízení. Z uvedených důvodů se stěžovatel domnívá, že držení ve vazbě bez důvodů je v rozporu s judikátem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 4 Tz 24/2003.
Dále stěžovatel brojil proti postupu orgánů činných v trestním řízení v jeho věci, která však výslovně v petitu ústavní stížnosti nenapadl. Podle jeho názoru tak mělo být opožděně vydáno usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004, když tříměsíční lhůta je počítána teprve od doručení tureckého překladu, který je navíc naprosto nesrozumitelný, nesprávný a porušující presumpci neviny stěžovatele.
Stěžovatel dále v doplnění ústavní stížnosti konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodoval v jeho věci neveřejně bez účasti jeho či jeho obhájkyně. Stejně tak i Městský soud v Praze rozhodl neveřejně, usnesením ze dne 26. července 2005, sp. zn. 44 To 501/2005, které bylo jeho právní zástupkyni doručeno dne 15. srpna 2005. Okolnosti těchto rozhodnutí dále podrobněji popsal.
V postupu orgánů činných v trestním řízení shledal stěžovatel zásah do svých základních práv, zejména práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na právní pomoc (čl. 37 odst. 3 Listiny), na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 95 Ústavy ČR), na veřejné projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny), na presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny). Uvedeným postupem bylo zasaženo i právo na spravedlivý proces zaručené podle čl. 6 odst. 1, 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu a právo nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1, 2 a 5 Úmluvy).
Podle stěžovatele mělo také dojít k porušení čl. 95 Ústavy ČR, podle kterého je soudce vázán zákonem, když základní práva a svobody jsou podle čl. 4 Ústavy ČR pod ochranou soudní moci.
V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že orgány veřejné moci porušily jeho právo na respektování rodinného a soukromého života zaručeného v čl. 8 Úmluvy.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Předseda senátu 4 T Městského soudu v Praze v něm uvedl, že celé řízení probíhalo s maximálním šetřením zákonných práv všech účastníků řízení. To vedlo Městský soud v Praze k závěru, že je možno provést hlavní líčení, v němž bylo následně rozhodnuto o vině obžalovaných a opakovaně, v rámci zákonných lhůt, i o jejich setrvání ve vazbě.
Předseda senátu 11 To Vrchního soudu v Praze ve svém vyjádření především konstatoval, že dne 8. února 2006 rozhodl Městský soud v Praze ve věci samé, když stěžovatele i další spoluobviněné uznal vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek, za což byl stěžovatel odsouzen nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 11 let. Rozsudek doposud nenabyl právní moci, když všichni obvinění proti němu podali odvolání. Dále zrekapituloval vazební stíhání stěžovatele, od jeho vzetí do vazby usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. října 2004, sp. zn. 5 Nt 2/2004, z důvodů dle ustanovení §67 písm. a), b) a c) trestního řádu, až po vydání v ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze.
Doručená vyjádření účastníků řízení nepřinesla nové skutečnosti, poznatky ani argumentaci, a proto je Ústavní soud nezasílal stěžovateli k případné replice.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
V části, ve které stěžovatel brojil proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2005, sp. zn. 44 To 501/2005, odkazuje Ústavní soud na usnesení ze dne 13. října 2005, sp. zn. III. ÚS 474/05, ve kterém se uvedenými rozhodnutími zabýval již III. senát Ústavního soudu.
Část ústavní stížnosti ve které stěžovatel napadl rozhodnutí Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 13. června 2005, sp. zn. 1 KZV 322/2004, je předmětem jiné, dosud nerozhodnuté, ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 341/05.
K těmto rozhodnutím pak IV. senát Ústavního soudu konstatuje, že ústavní stížnost vedená pod sp. zn. II. ÚS 341/05 byla podána dne 14. června 2005, sp. zn. III. ÚS 474/05 byla podána 15. září 2005. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je k podání ústavní stížnosti stanovena lhůta v trvání 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. Označená rozhodnutí tedy byla stěžovateli, případně jeho obhájkyni doručena nejpozději v den podání příslušné ústavní stížnosti, která se věcí zabývá či zabývala. Lhůta k podání další ústavní stížnosti směřující proti popsaným rozhodnutím tedy vypršela nejpozději v pondělí 15. srpna 2005, resp. 14. listopadu 2005. Právě projednávaná ústavní stížnost však byla podána k poštovní přepravě dne 4. dubna 2006. Pokud by tedy tato ústavní stížnost měla směřovat i proti popsaným rozhodnutím je nutno hledět na tuto část jako podanou po zákonem stanovené lhůtě.
Takový návrh soud podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítne.
V části směřující proti usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. ledna 2006, č.j. 11 To 14/2006-2432, je ústavní stížnost podaná v zákonné lhůtě, když doručení rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo vykázáno 8. února 2006.
Stěžovatel ve svém podání především tvrdil, že se trestné činnosti nedopustil, a ve vazbě je držen aniž by existovaly důkazy o jeho vině, a tedy je nevinný. Konstatoval také porušení svých základních práv a svobod, aniž by uvedl, v čem mělo jejich porušení spočívat. Ústavní stížnost, včetně jejího doplnění, je tak založena pouze na jeho nesouhlasu s napadenými rozhodnutími a se závěry obecných soudů v nich uvedenými.
K tomu Ústavní soud především konstatuje, že jsou to právě obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stádia ve kterém se nachází a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu, musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Kromě zcela výjimečných případů není Ústavní soud oprávněn do hodnocení těchto skutkových okolností zasahovat. Zejména pak za situace, kdy obecné soudy pracují s konkrétními fakty individuálního případu, aniž by činily zobecňující či normativizující závěry, není místo pro jurisdikci Ústavního soudu, který je, dle čl. 83 Ústavy ČR, soudním orgánem ochrany ústavnosti.
Stěžovatel ve svém podání neuvedl, v čem mělo spočívat porušení jeho práva na spravedlivý proces zaručeného zejména v čl. 36 a 38 Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy, a ani Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů k takovému zásahu došlo. Pouhé tvrzení stěžovatele, že byl zkrácen v právech tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, nelze akceptovat. Pokud stěžovatel neuvedl další skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaných článků Listiny, pak nezbývá, než jeho tvrzení hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu.
Rovněž k tvrzenému porušení čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy stěžovatel neuvedl v čem měla spočívat protizákonnost řízení o ponechání ve vazbě. Z předložených podkladů je patrné, že ve věci rozhodoval zákonem stanovený orgán, zákonem stanoveným způsobem a v zákonné lhůtě. Jak je zřejmé i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 45/04 je řízení, ve kterém je obviněný slyšen před soudem v kontradiktorním řízení předtím, než je rozhodováno o dalším trvání vazby, v souladu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu