ECLI:CZ:US:2006:4.US.195.06
sp. zn. IV. ÚS 195/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., právně zastoupeného JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 8 Tdo 14/2006, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. května 2005, sp. zn. 10 To 132/2005, a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 2 T 41/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Shora napadeným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové byl podle §37a trestního zákona zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 2 T 306/2003 ze dne 25. července 2003, který nabyl právní moci dne 3. září 2003. Dále byl stěžovatel shledán vinným pro trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny, podle §176 odst. 1 trestního zákona, trestný čin krádeže, podle §247 odst. 1 písm. b) a e), odst. 3 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaný a dílem ve stádiu pokusu, pro trestný čin poškozování cizí věci, §257 odst. 1 trestního zákona, a pro trestný čin porušování domovní svobody, §238 odst. 1 a 2 trestního zákona, odsouzen k úhrnnému a společnému trestu odnětí svobody v trvání 6 let.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové shora popsaným rozsudkem, ve kterém zrušil výrok o trestu v celém rozsahu a nově rozhodl o společném a úhrnném trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Nejvyšší soud ČR napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že Okresní soud v Hradci Králové pochybil, když mu uložil trest společný a úhrnný, neboť uvedený trest měl být uložen i jako trest souhrnný. Odkázal přitom na ustanovení §35 trestního zákona, podle kterého se souhrnný trest udělí v případě, kdy je pachatel souzen pro trestný čin, který spáchal dříve, než byl odsouzen pro jiný trestný čin. V jeho případě byl souzen pro jednání, kterého se dopouštěl v roce 2002, přičemž k předchozímu souhrnnému trestu byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. ledna 2003. Pro trestnou činnost, která tomuto rozsudku přecházela, měl tedy být napadeným rozsudkem soudu prvého stupně odsouzen rovněž k trestu souhrnnému, a předchozí rozsudek měl být zrušen.
Vzhledem k uvedeným okolnostem stěžovatel navrhl aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Poté, co Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i se spisem Okresního soudu v Hradci Králové vedeným pod sp. zn. 2 T 41/2004, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Předně Ústavní soud konstatuje, že podání stěžovatele, postrádající ústavně právní argumentaci, je obsahově shodné s odvoláním a dovoláním, kdy v těchto opravných prostředcích byla obecným soudům předložena shodná námitka. Z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího soudu ČR je pak navíc patrné, že oba soudy se touto problematikou podrobně zabývaly a k věci zaujaly své stanovisko.
Ústavní soud proto odkazuje zejména na odůvodnění rozhodnutí o dovolání, ve kterém se Nejvyšší soud ČR velice podrobně zabýval problematikou souhrnného, úhrnného a společného trestu v konkrétním případě stěžovatele.
Dále Ústavní soud opakovaně konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Nezabývá se hmotněprávní stránkou věci, což je určeno obecným soudům. O to více zkoumá právní podstatu procesní stránky, aby bylo občanům zajištěno jejich právo na soudní ochranu, jak je uvedeno v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud tedy nevystupuje jako další instance soudnictví, které by příslušelo provádět přezkum již řešené problematiky, a v důsledku toho posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, či nahrazovat rozhodnutí obecných soudů svým vlastním. Ústavní soud by takto mohl postupovat tehdy, pokud by zjistil, že v řízení došlo k porušení ústavních procesních principů. V projednávané věci však taková situace nenastala.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Jeho rozhodování musí být provedeno v rámci stanoveném trestním řádem. Ústavní soud neshledal, že by Okresní soud v Hradci Králové, Krajský soud v Hradci Králové či Nejvyšší soud ČR vybočily ze zákonem stanovených pravidel pro rozhodování o trestu, a tedy že by zkrátily stěžovatele v jeho naříkaných právech.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu