ECLI:CZ:US:2006:4.US.222.05
sp. zn. IV. ÚS 222/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., právně zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Rakem, Štefánikova 58/31, Kopřivnice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 To 105/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 34 T 29/96, a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 18. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 4 To 105/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 34 T 29/96. Stěžovatel pak dále ve svém podání navrhl odložit vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. 34 T 29/96, neboť výkon rozhodnutí by dle jeho názoru znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká může při odložení vykonatelnosti vzniknout jiným osobám.
Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel, J. K., byl v proběhlém soudním řízení shledán vinným pomocí k trestnému činu krádeže dle ustanovení §10 odst. 1 písm. c) a §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1960 Sb., trestní zákon, ve znění pozdější předpisů (dále jen "tr.z."), které se měl dopustit tak, že v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 1996 v Kopřivnici, okr. Nový Jičín, za příslib odměny od nyní již odsouzeného J. P., přesvědčil vrátného, nyní již odsouzeného M. F., aby branou č. 6 nechal, v rozporu se svými povinnostmi, odsouzeného J. P. vyjet z areálu a.s. Tatra Kopřivnice nákladním vozidlem s naloženými odcizenými motory v počtu 3 ks pro nákladní automobily zn. Tatra T815, typ T3A-929-18, včetně bednění v hodnotě nejméně 857.529,- Kč, přičemž nepravdivým telefonickým sdělením veliteli směny o výskytu psa v jiném místě areálu zajistil, aby při výjezdu vozidla se tento nemohl nacházet na vrátnici č. 6 a výjezdu zabránit.
Stěžovatel se se závěry obecných soudů neztotožnil a v zachované lhůtě podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že soud prvního stupně porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť některé návrhy na provedení důkazů zamítl bez věcně adekvátního odůvodnění a některé důkazy, ačkoli byly řádně provedeny, zcela opomenul vyhodnotit, a to i přes několikeré upozornění obhájce. Tyto důkazy pak nevzal soud v úvahu při odůvodňování rozhodnutí a nevypořádal se dostatečně s rozpory ve výpovědích svědků a obžalovaných. Učiněná skutková zjištění jsou tak dle názoru stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jejichž vyhodnocení je svévolné a účelové a postrádá logický základ.
Rozpory ve svědeckých výpovědích spatřuje stěžovatel již ve výši slíbené odměny, kdy spoluobžalovaní se zásadně neshodují v tom, jaká výše mu byla přislíbena. Stejně tak napadá stěžovatel svědeckou výpověď odsouzeného P., jenž uvádí, že "Obžalovaný K. mi nesdělil datum převozu, vývozu, na datu jsme se nedomlouvali. Přesně nevím den, který to bylo, zajel jsem do Tatry, zašel nahoru za obžalovaným V. a on mi řekl, dnes by to šlo. Termín jsem si určil sám". Dále se pak opírá stěžovatel o výpověď odsouzeného P., jež v souvislosti s krádeží motorů uvedl, že obžalovaného K. ve službě neviděl, to jen předpokládal. Stejně tak poukazuje navrhovatel na skutečnost, že odsouzený P. vypověděl, že výjezd z areálu Tatry organizoval sám, za spoluúčasti M. F.
Stěžovatel polemizuje též s dalšími důkazy. Popírá, že byl kontaktován ve svém bytě odsouzeným P., neboť v době spáchání trestného činu neměl instalovanou pevnou telefonní linku. Odvolací soud nepřipustil výslech svědka P., jenž měl objasnit poměry o výkonu strážní služby na vrátnici č. 6 a o tom, kdo rozhodoval o přítomnosti vrátných na vrátnici a o obchůzkách mimo vrátnici. Ani soud prvního stupně, ani soud odvolací neuvedly žádný důkaz o tom, že byl stěžovatel nezbytným a nepostradatelným článkem ve spolupráci s ostatními odsouzenými při krádeži motorů. Hlavní důkaz o tom, že před průjezdem vozidla přes vrátnici č. 6 zavolal stěžovatel vedoucímu směny, že venku běhá pes, a ten se vydal tuto informaci prověřit, považuje stěžovatel za nesprávně vyhodnocenou, neboť k výjezdu vozidla přes vrátnici došlo v 18:00 hod., kdežto k telefonátu veliteli směny o výskytu psa v areálu došlo až ve 21:30 hod.
III.
Na výzvu Ústavního soudu se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, jenž navrhl, aby byla stížnost odmítnuta.
Přípisem ze dne 23. 9. 2005 se k návrhu stěžovatele vyjádřil též Vrchní soud v Olomouci, jenž konstatoval, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele a v dalším odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil skutkovou podstatu krádeže dle ustanovení §247 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z., odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení, případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.
Co se týče námitky stěžovatele, že v řízení před obecným soudem došlo k zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. 10. 2006
Miloslav Výborný
předseda senátu