ECLI:CZ:US:2006:4.US.227.05
sp. zn. IV. ÚS 227/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 31. července 2006 sp. zn. IV. ÚS 227/05 ve věci ústavní stížnosti E. K. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 5 Tdo 2/2005, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 11 To 230/2004 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 2 T 21/2004, jimiž byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1 trestního zákona.
I. Postupem porušujícím čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 1. 2005 sp. zn. 5 Tdo 2/2005, usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004 sp. zn. 11 To 230/2004 a rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 4. 2004 sp. zn. 2 T 21/2004 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Včas zaslanou ústavní stížností splňující všechny formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem porušování povinností strážní služby dle §285 odst. 1 trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců.
Odvolací soud výše citovaným usnesením odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl jako nedůvodné a Nejvyšší soud pak dovolání proti tomuto usnesení odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu také jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti namítala, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu a spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), když obecné soudy nedostály požadavkům, jež v rovině jednoduchého práva plynou z kautel vyplývajících ze zásady vyhledávací, materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů. Stěžovatelka namítala, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s vykonanými zjištěními, navíc soud prvního stupně i soud odvolací neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, resp. vyšetřovací pokus. Dále stěžovatelka namítala, že dovolací soud pochybil, pokud ponechal bez povšimnutí flagrantní racionální a logický rozpor ve skutkových zjištěních. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřili všichni další účastníci řízení, a to Okresní soud v Příbrami, Krajský soud v Praze a Nejvyšší soud.
Samosoudce soudu prvního stupně ve svém vyjádření uvedl, že před soudem byly provedeny v rozsahu stanoveném §2 odst. 5 trestního řádu důkazy nutné k objasnění skutkového stavu v rozsahu, které soud potřeboval pro své rozhodnutí, a pokud provedení některých důkazů či vyšetřovacího pokusu bylo zamítnuto, soud to v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil. Podle samosoudce argumentace v ústavní stížnosti nemá oporu v provedených důkazech, a proto navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu ve svém vyjádření uvedla, že nepokládá za důvodné tvrzení stěžovatelky, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý a řádný proces. Dále doplnila, že odvolací soud doplnil dokazování výslechem svědka kpt. Š., čímž je považoval za úplné a k objasnění stíhaného skutku za dostačující. Navrhla také, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Předseda senátu dovolacího soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřil v tom smyslu, že pokud jde o rovinu trestněprocesní, tak v plném rozsahu odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Stran roviny ústavněprávní předseda senátu odkázal na čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, přičemž uvedl, že z citovaného ustanovení nelze dovodit, že by snad existovalo právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení. Dle jeho názoru dovolací soud postupoval zcela v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, a proto navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatelky byla odmítnuta.
II.
Ústavní soud zjistil z vyžádaného vyšetřovacího spisu a trestního spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 2T 21/2004 následující.
Usnesením policejního orgánu Služby kriminální policie a vyšetřování, Okresního ředitelství Policie České republiky Příbram, ze dne 6. 12. 2003 ČTS: ORPB-1009/OOK-2003 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro trestný čin porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. V obžalobě státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 3. 2. 2004 č. j. 1 Zt 603/2003-12 pak byl skutek stěžovatelky kvalifikován jako trestný čin porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1 trestního zákona.
V záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byla stěžovatelka uznána vinnou, že dne 18. 11. 2003 v 16. 30 hod. při výkonu služby na strážním stanovišti č. 7 Věznice Příbram, jako strážná II. třídy velená k výkonu strážní služby rozkazem č. 322 na den 18. 11. 2003, při příchodu vrchního inspektora strážní služby nereagovala na jeho přítomnost v ostrahovém pásmu a vyšla na ochoz strážní věže až po upozornění inspektorem strážní služby, přičemž při příchodu vrchního inspektora strážní služby do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi, ačkoli věděla, jakým způsobem má dle svých povinností reagovat na pohyb osoby v zakázaném pásmu, a tohoto jednání se dopustila přes opakovaná předchozí pochybení během výkonu strážní služby, čímž spáchala trestný čin porušování povinností strážní služby podle §285 odst. 1 trestního zákona, za což jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 20 (dvacet) měsíců. Jak uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, trestná činnost stěžovatelky byla prokázána a její obhajoba vyvrácena provedenými důkazy, "a to především výpověďmi svědků J. a N., jakož i provedenými listinnými důkazy, protokolem o ohledání místa činu s fotodokumentací a náčrtkem, služebním vyjádřením, denním rozkazem a přílohou k dennímu rozkazu, popisem funkce strážného, výpisem ze strážních pravidel, nařízením, záznamem pohovoru, rozhodnutím, hodnocením a služebním záznamem, návrhem na uložení kázeňského trestu, protokolem o vyšetřovacím pokusu a zprávou Českého hydrometeorologického ústavu" (č. l. 110). Z odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně dále vyplývá, že zavinění stěžovatelky soud shledal ve formě nepřímého úmyslu, což odůvodnil tím, že stěžovatelka věděla, jaká je povinnost strážného při výkonu strážní služby, a pokud zaujala takovou pozici, v jaké byla spatřena (nohy opřené o parapet a hlavu na hrudi), je evidentní, že si dobře uvědomovala, že v takové pozici nemůže kontrolovat svěřený úsek a nemůže splnit svoji povinnost vyjít na ochoz strážní věže se zbraní připravenou k okamžitému použití v okamžiku, kdy se bude někdo nacházet v kontrolovaném pásmu. Ohledně materiální stránky trestného činu soud nalézací uvedl, že stupeň nebezpečnosti jednání stěžovatelky pro společnost byl v daném případě vyšší než malý, a to s přihlédnutím k tomu, že stěžovatelka se tohoto jednání dopustila přes v minulosti jí vytýkaná pochybení během výkonu strážní služby a dále že rovněž nemohl soud přehlédnout skutečnost, že pokud by došlo k útěku odsouzeného, respektive k pokusu o útěk, stěžovatelka by nepochybně v pozici, v jaké se nacházela, těžko tomuto útěku dokázala zabránit, což je její prvořadou povinností při výkonu strážní služby. Dle nalézacího soudu se ze strany stěžovatelky jednalo o velmi hrubé porušení povinností během výkonu strážní služby.
Odvolací soud v odůvodnění svého zamítavého usnesení konstatoval, že obhajoba stěžovatelky byla bezezbytku vyvrácena a po formální i materiální stránce tak stěžovatelka naplnila všechny zákonné znaky stíhaného trestného činu, přičemž vyšší stupeň společenské nebezpečnosti oproti jiným, nevojenským trestným činům soud prvního stupně správně dovodil z toho, že stěžovatelka byla nedlouho před činem postižena za podobné jednání, a projednávané jednání vykazuje znaky opravdu hrubého porušení povinností strážní služby.
Stěžovatelka si proti výše citovanému usnesení odvolacího soudu podala dovolání [opřené o dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu], k němuž se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství tak, že navrhla dovolacímu soudu, aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Příbrami k novému projednání a rozhodnutí. Státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že popis skutku ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nekoresponduje se závěrem obsaženým v právní větě tohoto výroku, tedy že stěžovatelka porušila úmyslně předpisy strážní služby. Dle jeho názoru popis skutku vyjadřuje vědomou nedbalost. Dále pak státní zástupce uvedl, že na určení stupně společenské nebezpečnosti jednání stěžovatelky má vliv právě skutečnost, že lze opodstatněně pochybovat o správnosti právního názoru, podle něhož se předmětné trestné činnosti dopustila v nepřímém úmyslu.
Dovolací soud v záhlaví citovaného usnesení uvedl, že "při posuzování oprávněnosti tvrzení stěžovatelky o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, což v daném případě znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se stěžovatelka dopustila skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud" (č. l. 160). Dovolací soud shledal, že stěžovatelkou uplatněné dovolací námitky, které se týkaly rozhodných skutkových zjištění, jsou mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu, a proto k nim nebylo přihlédnuto. Dále dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že jednání stěžovatelky bylo zaviněné, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) trestního zákona, a pokud jde o výsledný závěr ke společenské nebezpečnosti stěžovatelčina jednání, ztotožnil se dovolací soud se závěry soudů prvního a druhého stupně.
III.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud opakovaně také judikoval, že se cítí být oprávněn posoudit výsledky důkazního řízení před obecnými soudy, pokud shledá, že právní závěry, na nichž je rozhodnutí obecných soudů postaveno, výrazně nekorespondují s provedenými důkazy. Pokud jde v takovém případě současně o rozhodnutí, jímž obecný soud vysloví právní závěry týkající se trestní odpovědnosti jednotlivce, je třeba takové rozhodnutí posuzovat jako v rozporu s ústavním příkazem vyplývajícím z čl. 8 odst. 2 Listiny, dle kterého nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, č. 42, str. 409). Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice omezení osobní svobody, která je zaručena čl. 8 odst. 1 Listiny. Každé takové omezení však představuje zásah do základních práv jednotlivce a je nutné jej proto odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který bylo základní právo (v projednávaném případě osobní svoboda) omezeno.
Ústavní soud dále připomíná, že i přípustné omezení základního práva musí dále obstát ve světle principu proporcionality, který je výrazem demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), z jehož podstaty plyne, že stát může omezovat základní práva osob jen v míře zcela nezbytné pro dosažení účelu aplikované zákonné normy. Princip proporcionality se promítá do výkladu předpisů jednoduchého práva a jeho principů, v konkrétním případě trestního práva hmotného. Odrazem principu proporcionality je tak i jeden ze základních principů trestního práva, a to princip "ultima ratio". Na tomto principu je postaveno subsidiární pojetí současného trestního práva jakožto krajního prostředku ochrany společenských vztahů, tzn. že trestní právo jako prostředek ochrany společenských vztahů nastupuje v okamžiku, kdy selhává primární ochrana poskytovaná normami jiných právních odvětví. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 8. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169, str. 255, nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01, uveřejněn tamtéž, svazek 31, nález č. 136, str. 205, nález ze dne 2. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 180/03, uveřejněn tamtéž, svazek 32, nález č. 32, str. 293, či nález ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02, uveřejněn tamtéž, svazek 33, nález č. 61, str. 113) vyplývá, že obecné soudy nemohou přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu "ultima ratio" (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 469/04, uveřejněn tamtéž, svazek 37, nález č. 116, str. 489).
IV.
Pod zorným úhlem výše citovaného dospěl Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je důvodná.
V projednávaném případě byla stěžovatelka trestně stíhána a posléze odsouzena pro trestný čin porušování povinností strážní služby dle §285 odst. 1 trestního zákona, který měla spáchat tím, že "dne 18. 11. 2003 v 16.30 hod. při výkonu služby na strážním stanovišti č. 7 Věznice Příbram, jako strážná II. třídy velená k výkonu strážní služby rozkazem č. 322 na den 18. 11. 2003, při příchodu vrchního inspektora strážní služby nereagovala na jeho přítomnost v ostrahovém pásmu a vyšla na ochoz strážní věže až po upozornění inspektorem strážní služby, přičemž při příchodu vrchního inspektora strážní služby do ostrahového pásma a při jeho pohybu v tomto pásmu směrem ke strážní věži měla nohy opřené o parapet okna a hlavu na hrudi, ačkoli věděla, jakým způsobem má dle svých povinností reagovat na pohyb osoby v zakázaném pásmu, a tohoto jednání se dopustila přes opakovaná předchozí pochybení během výkonu strážní služby" (citace skutkové věty rozhodnutí soudu prvního stupně, č. l. 108).
Ústavní soud uvádí, že podle dikce ustanovení §285 odst. 1 trestního zákona bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok ten, kdo ve strážní nebo jiné obdobné službě poruší, byť i z nedbalosti, předpisy nebo pravidla této služby nebo zvláštní nařízení podle nich vydaná. V projednávaném případě obecné soudy shledaly, že stěžovatelka svým zaviněným jednáním (ve formě nepřímého úmyslu) naplnila po formální i materiální stránce všechny znaky skutkové podstaty citovaného trestného činu (jak výše uvedeno v části II.).
Trestný čin porušování povinností strážní služby je zařazen mezi trestné činy vojenské v hlavě dvanácté zvláštní části trestního zákona. Společným chráněným zájmem vojenských trestných činů uvedených v této hlavě trestního zákona jsou vztahy uvnitř ozbrojených sil a bezpečnostních sborů vznikající v souvislosti s jejich úkoly (zájem na bojeschopnosti ozbrojených sil, zájem na řádném výkonu služby v ozbrojených silách, vojenská disciplína aj.). Individuálním objektem trestného činu porušování povinností strážní služby je výše zmíněný zájem na řádném výkonu strážní služby. Na uvedené vojenské trestné činy se vztahuje zvláštní ustanovení o trestní odpovědnosti (§294 trestního zákona), podle kterého u trestných činů vojenských uvedených v hlavě dvanácté zvláštní části trestního zákona, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta, není trestným činem takový čin, jestliže stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.
Ústavní soud uvádí, že z výše uvedeného samotného vymezení druhového i individuálního objektu, jakož i citovaného zvláštního ustanovení o trestní odpovědnosti zřetelně vyplývá zájem zákonodárce na tom, aby v rámci postihu jednání vykazujícího znaky vojenského trestného činu orgány činné v trestním řízení byly limitovány vymezením užšího prostoru pro zvážení trestní odpovědnosti možných pachatelů v konkrétní situaci. Orgány činné v trestním řízení tak v takových případech musí se zvýšenou mírou opatrnosti uplatňovat prostředky trestní represe, a to s ohledem na princip "ultima ratio". Zmíněný princip orgány činné v trestním řízení musí zohlednit jak při posuzování formální stránky činu, tak především i jeho stupně společenské nebezpečnosti, navíc za situace, kdy míra společenské nebezpečnosti je zákonodárcem modifikována ve prospěch možných pachatelů.
Ústavní soud konstatuje, že jednání stěžovatelky, jak vyplývá z provedených důkazů, naplňuje po objektivní stránce znaky citovaného trestného činu porušování povinností strážní služby (§285 odst. 1 trestního zákona). Právní závěry obecných soudů stran materiální stránky projednávaného činu však nekorespondují se skutkovými zjištěními, resp. z odůvodnění napadených rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně nevyplývá, že by se soudy zabývaly jednotlivými kritérii pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost (§3 odst. 4 trestního zákona). Soudy při výkladu trestního zákona opomenuly do svých úvah promítnout nejen ústavní princip proporcionality - tedy především tu skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, ale také nevzaly v úvahu limity trestního práva vymezené principem "ulitma ratio", majícím ústavněprávní základ v principu proporcionality - tedy zda neexistuje alternativní řešení v mimotrestní oblasti, které by představovalo menší omezení základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud dále uvádí, že v době spáchání projednávaného činu bylo možné podle ustanovení §106 odst. 1 písm. d) zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění do 28. 2. 2006, (dále jen "služební zákon") propustit policistu ze služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem. Orgány činné v trestním řízení byly povinny hodnotit a zdůvodnit s ohledem na princip proporcionality, promítající se nejen do principu "ultima ratio" trestního práva, ale také do výkladu ustanovení trestního zákona (konkrétně ustanovení §3 odst. 4, §285 odst. 1 a §295 trestního zákona), zda a proč projednávané jednání stěžovatelky nemělo být posuzováno v rámci služebního zákona. Protože tak neučinily, jejich postup je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny, a představuje tak zásah do základního práva stěžovatelky na osobní svobodu garantovaného čl. 8 odst. 1 Listiny.
Stran rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že ústavní pořádek negarantuje základní právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Pokud však zákonodárce tento procesní prostředek poskytne, je třeba na řízení před dovolacím soudem vztáhnout všechny ústavněprávní principy jako na jiná řízení. To proto, že obviněný nadaný základními právy prostě ze scény nezmizel. Jak již v minulosti Ústavní soud uvedl, rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy České republiky staví základní práva pod ochranu soudní moci (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, str. 405). Dovolací soud se díky svému rigoróznímu a restriktivnímu výkladu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, dle kterého striktně odděluje zjištění skutkového stavu a právní posouzení skutku, ocitl právě mimo výše uvedený rámec ochrany práv jednotlivce, čímž odepřel poskytnout právní ochranu základním právům stěžovatelky a pokračoval tak v zásahu do jejích práv, který byl nastolen rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud, aniž by se zabýval stěžovatelkou namítaným zásahem do jejího práva na spravedlivé soudní řízení, dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatelky tak, jak je označeno ve výroku tohoto nálezu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než všechna napadená rozhodnutí po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit.
Jako obiter dictum Ústavní soud dodává, že v dovolacím řízení státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl dovolacímu soudu zrušit napadené rozhodnutí soudu nalézacího a odvolacího a vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vzhledem k neustálému posilování zásady kontradiktornosti trestního procesu a vzhledem k tomu, že v řízení před soudem zastupuje žalobu státní zástupce, nikoli státní zástupce a soud, jak by se snad mohlo jevit z doslovného textu zákonných ustanovení, má Ústavní soud za to, že právě v řízení o mimořádném opravném prostředku by soud měl pečlivě vážit úlohu státního zástupce vystupujícího jako žalující strana řízení a povahu jeho návrhů uvedených ve vyjádření k podanému mimořádnému opravnému prostředku. Jinými slovy, navrhuje-li státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v řízení o dovolání zrušení napadeného rozhodnutí, měl by právě dovolací soud vzhledem k výše citovaným zásadám současného trestního řízení a také zásadě přiměřenosti, v jejichž světle je třeba interpretovat jednotlivá ustanovení trestního řádu, přistupovat k projednání takové věci co nejzdrženlivěji.