ECLI:CZ:US:2006:4.US.232.05
sp. zn. IV. ÚS 232/05
Usnesení
IV. ÚS 232/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti J.H., zastoupeného JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou, Advokátní kancelář v Praze 9, Jandova 8, proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 28.6.2004, č.j. 1 T 161/2004-302, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 14.9.2004, č.j. 13 To 273/2004-371, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2005, sp. zn. 11 Tdo 48/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.4.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho práva plynoucí z čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
Napadeným rozsudkem (nesprávně v petitu ústavní stížnosti uvedeno usnesení) Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, byl stěžovatel spolu s R. R. pro skutek ve výroku rozsudku uvedený uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání s odůvodněním, že jde pouze o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižší instance, aniž by byl obsahově naplněn v dovolání uvedený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že trestní řízení proběhlo velmi rychle a povrchně, bez přihlédnutí k jakémukoliv jeho důkaznímu návrhu. Dále tvrdí, že se marně snažil navrhnout doplnění dokazování, i když bylo na místě provést řadu dalších důkazů. Stěžovatel zpochybňuje soudy provedené hodnocení důkazů; zejména nesouhlasí s hodnocením věrohodnosti výpovědi poškozeného D. Z. Stěžovatel cítí porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že obecné soudy nedostály požadavku důsledného zhodnocení důkazů, důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly, aniž by přesvědčivě vyložily, proč navržené důkazy nepokládaly pro svá skutková zjištění za potřebná. Stěžovatel dále obecně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu v otázce opomenutých důkazů.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu ve Svitavách, sp. zn. 1 T 161/2004, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stran stěžovatelova tvrzení o údajně chybném hodnocení důkazů, v čemž stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud v souladu se svojí vlastní stabilizovanou judikaturou podotýká, že jeho úkolem není "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Je v kompetenci obecných soudů přikládat určitou váhu jednotlivým důkazům v procesu rozhodování. Ústavní soud nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď poškozeného či obžalovaného, jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu. Obecné soudy ve svých rozhodnutích přesvědčivě vyložily, jakými úvahami se řídily a proč neuvěřily verzi stěžovatele. Z tohoto pohledu jim nelze ničeho vytknout, neboť právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Druhým úhlem pohledu Ústavního soudu na řízení před obecnými soudy je neprovedení některých stěžovatelem navržených důkazů.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zastává názor, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazu (srov. např. I. ÚS 362/96, Sb. n. u . ÚS, svazek č.8, nález č.60).
Pokud jde o případ tzv. opomenutých důkazů, jedná se zčásti o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (IV. ÚS 570/03, Sb. n. u. ÚS, svazek č.33, nález č.91).
Ze spisu Okresního soudu ve Svitavách bylo zjištěno, že při hlavním líčení obhájce stěžovatele navrhoval provedení důkazu peněžním deníkem poškozeného do konce roku 2003 a dále uvedl, že má za to, že odposlechy použité jako důkaz v řízení byly pořízeny v rozporu s trestním řádem (č.l. 292).
Následně byl při hlavním líčení dne 28.6.2004 jako důkaz čten peněžní deník poškozeného z roku 2003 (č.l. 299). Z protokolu o hlavním líčení ze dne 28.6.2004 bylo dále zjištěno, že obhájce stěžovatele ani stěžovatel sám žádné další důkazy nenavrhoval, a poté došlo k vyhlášení rozsudku. V odvolání (č.l. 314) stěžovatel namítal, že nebyly komplexně provedeny důkazy účetnictvím poškozeného, především pak peněžním deníkem a jeho daňovými přiznáními za předcházející roky, dále stěžovatel navrhoval vyžádat podrobnou zprávu operátora T-Mobile, ze které bude zřejmé, z jaké a na jakou telefonní stanici bylo voláno a v obvodu jakého přijímače se volající a volaný nacházel, jak dlouho spojení trvalo a zda se jedná o veškeré hovory z daných stanic. Návrh doplnit dokazování o účetnictví poškozeného a výdajové a příjmové doklady od poškozeného a svědků, kteří měli poškozenému půjčovat peníze, byl obhájcem stěžovatele opakován i při veřejném zasedání Krajského soudu v Hradci Králové dne 14.9.2004 (č.l. 366).
Krajský soud v Hradci Králové doplnil dokazování o protokol vypracovaný Policií ČR obsahující sdělení data, času, délky jednotlivých hovorů a určení volající a volané stanice a návrh na vyžádání zprávy od telefonního operátora odmítl. Dále Krajský soud v Hradci Králové přesvědčivě vyložil, proč již není důvodné doplňovat dokazování ve vztahu k příjmům a výdajům poškozeného, neboť bylo možné z jiných provedených důkazů vzít za prokázanou výši vylákané částky. Z výše uvedených důvodů nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že nebylo přihlíženo k jakémukoliv z jeho důkazních návrhů, ani že by nebylo přesvědčivě vyloženo, jakými úvahami se při odmítnutí jednotlivých důkazních návrhů obecné soudy řídily.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci, nikoliv však subjektivní ústavní práva. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat.
Vzhledem k těmto závěrům musel Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu