ECLI:CZ:US:2006:4.US.246.04
sp. zn. IV. ÚS 246/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele A. M. a stěžovatelky J. D., zastoupených JUDr. Bedřichem Tichým, advokátem se sídlem v Prachaticích, Zlatá stezka 145, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 5. 6. 2001, č.j. 8 C 979/99-36, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2002, č.j. 5 Co 2198/2002-90, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 7. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") v právní věci o určení vlastnictví žalobce ČR - Okresní úřad Jindřichův Hradec (dále jen "okresní úřad") proti stěžovatelům v postavení žalovaných určil, že okresní úřad je výlučným vlastníkem pozemku parcelní číslo 3521/73 ostatní plocha - staveniště, o výměře 1.240 m2 v obci a k.ú. Jindřichův Hradec a stanovil právo žalobce na náhradu nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2002 následně k odvolání stěžovatelů potvrdil rozsudek soudu I. stupně a vymezil právo účastníků na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
2. Stěžovatelé měli za to, že vydáním jmenovaných rozhodnutí obecnými soudy došlo k zásahu do jejich vlastnického práva garantovaného jim Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a k opomíjení právních nálezů Ústavního soudu ze strany obecných soudů, čímž se tyto dopustily porušení ústavnosti.
3. Ve své ústavní stížnosti nejprve stěžovatelé vylíčili průběh řízení před obecnými soudy. V rámci argumentace, na které byla vystavěna jejich ústavní stížnost, pak stěžovatelé uvedli základní informace o kupní smlouvě, kterou stěžovatel v postavení kupujícího uzavřel s okresním úřadem jako prodávajícím dne 23. 9. 1996 (dále jen "kupní smlouva"), resp. zejména své výhrady k hodnocení této kupní smlouvy obecnými soudy a k jejich právním závěrům z tohoto plynoucím. Stěžovatelé tak tvrdili, že v článku V. kupní smlouvy se účastníci této smlouvy dohodli na výhradě zpětné koupě podle §610 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), pro případ, že kupující nezahájí výstavbu rodinného domku na předmětném pozemku do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy. Dále bylo sjednáno, že prodávající může uplatnit výhradu zpětné koupě do šesti měsíců po uplynutí jednoleté lhůty k zahájení výstavby rodinného domku. V článku VIII. kupní smlouvy pak bylo dohodnuto, že smlouva se stane účinnou vkladem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci.
4. Stěžovatelé s ohledem na výše naznačené tak ve své ústavní stížnosti zdůrazňovali, že při zjišťování, zda okresní úřad uplatnil výhradu zpětné koupě včas či nikoliv, bylo nutné posoudit otázku, kterého dne nabyla kupní smlouva účinnosti. Právě posouzení této otázky obecnými soudy pak dle stěžovatelů dalo vzniknout namítanému zásahu do jejich vlastnického práva, neboť obecné soudy dospěly k závěru, že účinnost kupní smlouvy nastala dne 22. 7. 1997, a to dnem vkladu kupní smlouvy do katastru nemovitostí. Tomuto názoru obecných soudů ovšem oponovali stěžovatelé, kteří s odkazem na ustanovení §44 a §47 občanského zákoníku a zejména na nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, vyjevili své přesvědčení, že kupní smlouva byla účinná již ke dni jejího uzavření, tedy dne 23. 9. 1996.
5. Ústavní stížnost tak stěžovatelé uzavřeli konstatováním, že za datum zakládající počátek běhu lhůty pro zahájení výstavby nelze považovat den, kdy se vkladem do katastru nemovitostí stal stěžovatel vlastníkem předmětného pozemku, tedy den 22. 7. 1997, ale tímto dnem je den, kdy smlouva nabyla účinnosti, tedy den 23. 9. 1996, kdy byla smlouva uzavřena, popřípadě den 15. 4. 1997, kdy Ministerstvo financí České republiky povolilo výjimku podle §35 vyhlášky č. 119/1998 Sb. (správně vyhlášky č. 119/1988 Sb.). K tomuto datu kupní smlouva nabyla účinnosti a od účinnosti smlouvy se pak dle ujednání podle článku V. kupní smlouvy odvíjí běh jednoroční lhůty pro zahájení výstavby domu a na ni navazující běh šestiměsíční lhůty pro uplatnění výhrady zpětné koupě. Jestliže okresní úřad uplatnil výhradu zpětné koupě mající povahu rozvazovací podmínky podle ustanovení §610 občanského zákoníku u stěžovatele až dne 7. 1. 1999, pak již nemohou být tomuto jednání okresního úřadu dle vedlejšího ujednání smlouvy přiznány žádné účinky, neboť nejpozději dnem 15. 10. 1998 toto vedlejší ujednání zaniklo prekluzí. K tomuto také měly obecné soudy ze své úřední povinnosti přihlédnout.
6. Ústavní soud si za účelem věcného přezkumu ústavní stížnosti vyžádal spisy Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 8 C 979/99, sp. zn. 4 C 34/99. Z nich zjistil, že dne 23. 9. 1996 prodal okresní úřad na základě kupní smlouvy stěžovateli do jeho vlastnictví pozemek parcelní číslo 3521/73 ostatní plocha - staveniště, o výměře 1.240 m2 v obci a k.ú. Jindřichův Hradec. Souhlas Ministerstva financí ČR k prodeji byl dán výjimkovou doložkou, č.j. 227/69488/96, dne 15. 4. 1997. Vklad vlastnického práva k uvedenému pozemku byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 8. 1997, č.j. 121 V11-1714/97, právní účinky vkladu vznikly dnem 22. 7. 1997. V čl. V. kupní smlouvy se smluvní strany dohodly na výhradě zpětné koupě pro okresní úřad pro případ, že kupující nezahájí do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy na pozemku výstavbu rodinného domku. Dle tohoto smluvního ustanovení může prodávající uplatnit výhradu zpětné koupě do šesti měsíců po uplynutí jednoleté lhůty k zahájení výstavby rodinného domu. V článku VIII. kupní smlouvy pak bylo sjednáno, že smlouva se stane účinnou vkladem do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci. Okresní úřad uplatnil výhradu zpětné koupě dopisem ze dne 5. 1. 1999, kdy stěžovateli zaslal návrh kupní smlouvy na zpětný odkup předmětného pozemku. Darovací smlouvou ze dne 21. 12. 1999 převedl stěžovatel na stěžovatelku, svou dceru, vlastnictví předmětného pozemku, když vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 13. 1. 2000, č.j. 121 V12-3381/99, s právními účinky vkladu ke dni 22. 12. 1999. Okresní a krajský soud rozhodly v právní věci o určení vlastnictví okresního úřadu v postavení žalobce proti stěžovatelům v postavení žalovaných, jak již bylo uvedeno v předchozím. Proti rozsudku krajského soudu ze dne 30. 10. 2002 podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud České republiky však svým usnesením ze dne 29. 4. 2004 odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, neboť dovoláním napadaný rozsudek odvolacího soudu nebylo možno posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Proti tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, jež bylo právnímu zástupci stěžovatelů doručeno dne 8. 6. 2004, ovšem projednávaná ústavní stížnost nesměřuje. Při prostudování spisů okresního soudu, sp. zn. 8 C 979/99, sp. zn. 4 C 34/99, učinil Ústavní soud mimo výše naznačená také další zjištění, která budou konstatována na příslušných místech v následujícím textu ve vztahu k námitkám stěžovatelů z jejich ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Okresní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelů odkázal na odůvodnění jím vydaného rozsudku ze dne 5. 6. 2001 a vyjevil své přesvědčení, že tímto rozhodnutím nedošlo k nedovolenému zásahu do vlastnického práva stěžovatelů garantovaného jim Listinou. Krajský soud v rámci svého vyjádření nejdříve shrnul podstatu odůvodnění jednotlivých rozhodnutí obecných soudů v posuzované věci. Dále pak zdůraznil, že v podané ústavní stížnosti stěžovatelé polemizují s právními závěry obecných soudů, proto navrhl, aby Ústavní soud stížnost stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště České Budějovice, ve svém vyjádření vedlejšího účastníka uvedl, že účinnost kupní smlouvy jako celku, když její jednotlivé články nelze posuzovat odděleně, byla oběma smluvními stranami konstatována ke dni vkladu do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Jindřichově Hradci. Lhůta k zahájení výstavby rodinného domu tak byla naprosto logicky ve svém důsledku vázána na nabytí vlastnictví pozemku, neboť k vydání stavebního povolení je nutné doložit vlastnické či jiné právo k pozemku. Pokud dříve ve smlouvách i v právních komentářích běžně uváděná formulace, že smlouva se stane účinnou vkladem do katastru nemovitostí, je diskutabilní, nemělo by toto být nyní užito v neprospěch jen jedné strany, navíc té smluvní strany, která jednala v souladu se smlouvou. Vedlejší účastník tak Ústavnímu soudu navrhl, aby ten ústavní stížnost zamítl.
8. Tato vyjádření byla zaslána stěžovatelům na vědomí, na což ti ve lhůtě, kterou jim Ústavní soud k případné replice určil, věcně nikterak nereagovali.
9. Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ač stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají porušení jejich vlastnického práva napadanými rozhodnutími obecných soudů, jejich argumentace v rámci ústavní stížnosti je vystavěna na jejich nesouhlasu s hodnocením kupní smlouvy, jak jej provedly obecné soudy, resp. s právními závěry obecných soudů z tohoto plynoucími. Stěžovatelé tak do své ústavní stížnosti obsáhli výtky vůči procesu dokazování proběhnuvšímu před obecnými soudy, tedy zejména vůči hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nepřísluší mu znovu hodnotit provedené důkazy, ani to, zda tyto důkazy dostatečně objasňují skutkový stav věci. Ústavnímu soudu přísluší posoudit toliko to, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda takovým postupem nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelů. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikovaný pod č. 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, str. 257; dostupný na www.judikatura.cz).
11. Ve svém nálezu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, se Ústavní soud velice podrobně a obsáhle zabýval problematikou související s posuzovanou věcí, když mimo jiné judikoval, že pokud zánik práv a povinností ze závazkového vztahu účastníků kupní smlouvy je vázán na podmínku, že účinnost smlouvy nastává vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak se zde jedná o podmínku, jejíž splnění je nemožné, přičemž podle ustanovení §36 odst. 1 občanského zákoníku se k takové podmínce nepřihlíží. Na tomto základě pak za splnitelnou odkládací podmínku nelze považovat parafrázi ustanovení §47 odst. 1 a §133 odst. 2 občanského zákoníku obsaženou v kupní smlouvě, že platnost této smlouvy nastává dnem podpisu smluvních stran; její účinnost vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí. K typickému ujednání z kupních smluv, že smlouva nabývá účinnosti vkladem do katastru, doplnil Ústavní soud ve shora označeném nálezu, že takové ujednání je z hlediska zamýšlených účinků zpochybnitelné, neboť je-li smlouva perfektní, pak je i účinná bez ohledu na to, že samo vlastnictví se nabývá až intabulací (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, publikovaný pod č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, str. 233; dostupný na www.judikatura.cz).
12. Takto naznačených závěrů se Ústavní soud v nyní posuzované věci přidržuje a zcela v intencích ustanovení §44, §47 občanského zákoníku a svého nálezu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, vyslovuje přesvědčení, že účinnost předmětné kupní smlouvy je nutno vztahovat ke dni 23. 9. 1996, kdy došlo k uzavření kupní smlouvy. Současně však Ústavní soud poznamenává, že mechanickým přenesením všech závěrů Ústavního soudu vyjevených jím v jeho nálezu ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 331/98, a jejich aplikací v právní věci stěžovatelů bez uvážení specifik případu, čehož se ve své ústavní stížnosti stěžovatelé dožadují, by v důsledku došlo k situaci, kdy je popírán charakter kupní smlouvy jakožto institutu soukromého práva, resp. kdy není dbáno ochrany dobré víry obou smluvních stran. Ústavní soud totiž nemohl přehlédnout, že pro možnost zahájení výstavby rodinného domku na zakoupeném pozemku stěžovatelem bylo nutné nastoupení určitých okolností, a to povolení výjimky ve smyslu §35 vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvem financí České republiky, dále vklad vlastnického práva stěžovatele ke kupovanému pozemku do katastru nemovitostí a vydání stavebního povolení stěžovateli, přičemž žádné z těchto okolností nemohly nastat současně, neboť byly navzájem podmíněny. Ani jednu z těchto, zejména co do okamžiku jejich nastoupení, zároveň stěžovatel neměl plně ve své moci, jelikož ty závisely na aktivitě jednotlivých úřadů. Pokud by tedy okresní či krajský soud vykládaly kupní smlouvu způsobem stěžovateli označovaným jako jediný správný a dospěly tak k právním závěrům, jež stěžovatelé deklarují za ústavně souladné, pak by byl navozen stav, kdy stěžovatel jako kupující nemůže nikterak ovlivnit, zda vůbec bude moci ve lhůtě do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy zahájit výstavbu rodinného domku na pozemku, tedy zda ve lhůtě do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy již budou naplněny všechny administrativní předpoklady k tomuto aktu kupujícího, když výhradně zahájením výstavby rodinného domku do jednoho roku od účinnosti kupní smlouvy může tento zabránit případnému uplatnění výhrady zpětné koupě prodávajícím podle čl. V. kupní smlouvy. Takto by kupní smlouva, kterou stěžovatel s okresním úřadem uzavřeli dne 23. 9. 1996, musela být vnímána jako "potenciálně otevřená kupní smlouva", kdy prodávající bude s určitou mírou pravděpodobnosti oprávněn po roce od jejího uzavření tuto vypovědět, a to bez ohledu na konání kupujícího, tedy zcela svévolně. Toto ovšem odporuje logice věci, charakteru kupní smlouvy jakožto institutu soukromého práva a taktéž nedostatečně šetří dobrou víru smluvních stran, se kterou ty k uzavření kupní smlouvy přistupovaly. Z takto naznačených příčin proto Ústavní soud nepovažuje postup obecných soudů v právní věci stěžovatelů, tedy jmenovitě jejich hodnocení kupní smlouvy, resp. právní závěry jimi z toho učiněné, za jakkoli nepřípustně zasahující do základních práv či svobod stěžovatelů, jelikož obecné soudy při projednávání záležitosti stěžovatelů nevybočily z ústavních mezí a jejich rozhodnutí je nutno respektovat jako výsledek nezávislého soudního rozhodování, jež z hlediska ústavněprávního bezpochyby obstojí.
13. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelů, proto projednávanou ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný.
14. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku krajského soudu, v němž ten určil právo ČR - Okresního úřadu Jindřichův Hradec na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení, považuje Ústavní soud tuto rovněž za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud nezjistil žádnou skutečnost, která by svědčila o porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů právě touto částí výroku napadaného rozsudku krajského soudu, což ostatně stěžovatelé ani netvrdili. Ústavní soud proto také v této části ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
15. Ve vztahu k ústavní stížnosti vůči části výroku napadaného rozsudku okresního soudu, v němž ten určil, že ČR - Okresní úřad Jindřichův Hradec nemá právo na náhradu nákladů řízení, nutno stěžovatele považovat za osoby neoprávněné, neboť citovaná část výroku není svou podstatou způsobilá zasáhnout do jejich ústavně zaručených práv. Z tohoto důvodu Ústavní soud v této části ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2006
Vlasta Formánková