ECLI:CZ:US:2006:4.US.253.05
sp. zn. IV. ÚS 253/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti Ing. M. K., zastoupeného JUDr.Milanem Hulíkem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze 1, Bolzánova 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2005, čj. 18 Co 171/2005-166, usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2005, čj. 11 C 142/2003-157 (z obsahu podané ústavní stížnosti plyne, že jí je napaden toliko výrok III. tohoto rozhodnutí) a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, čj. 13 Co 637/2002-71, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 3. 5. 2005, označeným jako "doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. ledna 2005, doručené dne 2. 2. 2005 s návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb.", které Ústavní soud posoudil jako samostatný návrh, se Ing. M. K. (dále jen "stěžovatel"), domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil nadepsaná rozhodnutí obecných soudů. V bodě XI. "doplnění" stěžovatel uvedl i část rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, čj. 13 Co 309/2004-146. Z bodu I. "doplnění" však je zřejmé, že napadá pouze ta rozhodnutí, jak jsou vyjmenována v záhlaví výše; rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2004, čj. 13 Co 309/2004-146, v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 1. 2004, čj. 15 C 272/2000-107, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, byl stěžovatelem napadnut samostatnou ústavní stížností projednanou pod sp. zn. II. ÚS 57/05. Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2005, čj. 18 Co 171/2005-166, s odůvodněním, že odložením vykonatelnosti by České republice vznikla jen zcela nepodstatná újma s ohledem na ekonomickou sílu státu.
Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se spolu s dalšími žalobci, které zastupoval jako obecný zmocněnec, žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 dne 24. 11. 2000 domáhal proti České republice - Ministerstvu financí, Ministerstvu zdravotnictví a Ministerstvu spravedlnosti náhrady škody, která dle přesvědčení žalobců měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu státních orgánů. Požadavek na náhradu škody žalobci vyčíslili částkou 24 218,- Kč (za nevyplacení finanční náhrady za nevydanou část pozemku podle §13 zákona č. 87/1991 Sb.), 22 765,- Kč (úroky z prodlení z finanční náhrady 455 302,- Kč, která byla ministerstvem vyplacena opožděně) a částkou 18 508 527,- Kč s přísl. (za průtahy v restitučním řízení před okresním a krajským soudem, během nichž se měla snížit hodnota předmětných nemovitostí).
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 17. 10. 2002, čj. 15 C 242/2000-63, žalobu týkající se zaplacení 18 508 527,- Kč s přísl. vyloučil k samostatnému projednání a ve vztahu k této vyloučené části žaloby vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Okresnímu soudu v Karlových Varech jako soudu příslušnému podle §85 odst. 3 o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000. K odvolání žalobců Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 20. 12. 2002, čj. 13 Co 637/2002-71, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku II. o místní nepříslušnosti a postoupení věci. Citované usnesení Městského soud v Praze bylo již dříve napadeno ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 16. 12. 2004, čj. IV. ÚS 515/03-24, jako návrh podaný po lhůtě. Nynější ústavní stížnost směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002 je tedy opakovaná. Ačkoliv tato skutečnost sama o sobě nečiní v uvedené části ústavní stížnost nepřípustnou [srov. §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], nezbývá než i nyní ji v tomto rozsahu odmítnout pro opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud se tudíž bude dále zabývat ústavní stížností v rozsahu směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 3. 2005, čj. 18 Co 171/2005-166, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1. 2. 2005, čj. 11 C 142/2001-157.
Dne 28. 1. 2005 vzali stěžovatel a další žalobci svoji žalobu ohledně částky 18 508 527,- Kč s přísl. zpět. Jedním z hlavních důvodů zpětvzetí byla obava, že v případě neúspěchu ve sporu budou muset hradit státu vysokou náhradu nákladů právního zastoupení jeho organizačních složek. Okresní soud v Karlových Varech napadeným usnesením ze dne 1. 2. 2005, čj. 11 C 142/2003-157, řízení v požadovaném rozsahu zastavil a žalobcům ve výroku v odstavci III. uložil povinnost zaplatit rukou společnou a nerozdílnou na nákladech řízení České republice - Ministerstvu financí 182 776,- Kč do 3 dnů od právní moci usnesení, s poukazem na §146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., dle něhož žalobci zavinili, že řízení muselo být zastaveno. Stanovená náhrada nákladů řízení zahrnovala náhradu nákladů právního zastoupení. Proti výroku v odstavci III. citovaného usnesení podali žalobci odvolání, v němž namítli, že soud prvního stupně se nevypořádal s důvody vedoucími ke zpětvzetí žaloby. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 25. 3. 2005, čj. 18 Co 171/2005-166, usnesení okresního soudu ze dne 1. 2. 2005 v napadeném výroku v odstavci III. potvrdil s odůvodněním, že "Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu, žalobce nezavinil zastavení řízení, jestliže vzal zpět návrh, který byl podán důvodně, pro chování žalovaného; tak je tomu zejména v případě, že žalovaný po zahájení řízení žalobce uspokojil. Důvodnost podání návrhu je zde třeba uvažovat procesně (z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce); v rozhodovaném případě však žalobci vzali zpět návrh před zahájením jednání, aniž by byli žalovaným uspokojeni. Z procesního hlediska tak zavinili zastavení řízení. Důvody, které vedly žalobce ke zpětvzetí návrhu, jsou zcela irelevantní pro rozhodování o nákladech řízení.". Odvolací soud dále uvedl, že v průběhu řízení žalobci nevznášeli námitku podjatosti vyřizujícího soudce prvoinstančního soudu a že se žalobci nelze souhlasit ani v tom, že by Česká republika - Ministerstvo financí nebyla účastníkem řízení vedeném před Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 142/2003.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil že bylo porušeno právo na spravedlivé řízení dle článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinný právní prostředek nápravy dle článku 13 Úmluvy. Je toho názoru, že pokud požadoval náhradu škody způsobené průtahy v restituci, postupoval zcela v duchu stanoviska vlády České republiky vyjádřeného ve věci Hartman proti České republice (stížnost č. 53341/99), projednávané Evropským soudem pro lidská práva, kde vláda poukázala na možnost podávat žaloby o náhradu škody proti státu, který nese odpovědnost za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Stěžovatel dále uvedl, že on ani jím zastoupení žalobci nemohli předvídat, že některá z žalovaných organizačních složek státu se nechá zastoupit advokátem a řízení bude tedy zatíženo náklady zastoupení žalovaného státu. Tato pro žalobce důležitá okolnost řízení vyšla najevo teprve tehdy, co advokát zastoupení státu převzal, a vznikl mu tak nárok na odměnu ve výši stanovené dle vyhl.č. 484/2000 Sb., přičemž právě pro tuto okolnost vzali žalobci podanou žalobu zpět. Vyjádřil názor, že je-li žaloba osvobozena od soudních poplatků (§11 odst. 1 písm. g) zák.č. 549/1991, o soudních poplatcích), měl zákonodárce obdobně výslovně stanovit, že stát nemá v takových případech právo na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení. Uvedl, že byl ostatními žalobci zmocněn k podání předmětné žaloby pod podmínkou, že veškeré náklady související s projednáním žaloby uhradí ze svého. O následně soudem pravomocně uložené povinnosti zaplatit České republice - Ministerstvu financí na náhradě nákladů řízení celkem 193 393,- Kč uvědomil pouze žalobkyni Ing. V. F., neboť nelze vyloučit, že by tato zpráva mohla ohrozit zdraví zbývajících žijících žalobců. K celkové ekonomické bilanci civilního řízení uvedl, že z nároku uplatněného žalobou dne 24. 11. 2000 na částky 18 508 527,- Kč a 24 218,- Kč (obojí s příslušenstvím) a částku 22 765,- Kč, získali žalobci od žalované České republiky - Ministerstva financí celkem 18 659,91 Kč, naproti tomu zaplatili na soudních poplatcích celkem 1 515,- Kč, na poštovném celkem 250,- Kč, na náhradě nákladů řízení státu 10 167,- Kč, na náhradě nákladů řízení státu dluží dalších 182 776,- Kč a na odměně za právní zastoupení vypočtené podle vyhl.č. 177/1996 Sb. dluží celkem 681 975,- Kč.
Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000 zabývající se otázkou posouzení "důvodů hodných zvláštního zřetele" a vyjádřil názor, že v duchu tohoto nálezu měl otázku náhrady nákladů řízení posoudit okresní soud i v jeho případě, kdy ve věci samé vůbec nebylo rozhodnuto. Rozhodnutím odvolacího soudu o povinnosti žalobců nahradit žalovanému státu náklady řízení, aniž by bylo rozhodnuto ve věci samé, pak byla porušena jeho základní práva účastníka soudního řízení, a to tím spíše, že žalovaným byl stát, který je přirozeně vůči žalobcům v nerovném právním, ekonomickém a politickém postavení.
Okresní soud v Karlových Varech jako účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Karlovy Vary, sp. zn. 11 C 142/2003, připojil vlastní spisy IV. ÚS 515/03 a II. ÚS 57/05, a poté, co se seznámil s jejich obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v projednávané části zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s obecnými soudy uloženou povinností nahradit žalované České republice náklady řízení, tj. náklady právního zastoupení Ministerstva financí ve výši 182 776,- Kč.
Stěžovatel se dovolával práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož relevantní ustanovení zní: "Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích ......". Dále tvrdil porušení čl. 13 Úmluvy, dle něhož "Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.". Žádné z citovaných ustanovení Úmluvy se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, stejně jako Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že tato oblast je zcela mimo úpravu základních práv a svobod a nemá jakékoliv ústavněprávní souvislosti, jinak řečeno, že právní úprava této otázky spadá výlučně do působnosti zákona.
Ústavní soud však připomíná, že ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") je článek 6 odst. 1 Úmluvy aplikovatelný i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že tyto náklady vznikly v průběhu rozhodování sporu týkajícího se občanských práv nebo závazků (viz např. Bauman proti Rakousku, 2004). Současně je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není jeho úkolem jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí instance ve vztahu k rozhodnutí přijatému obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Evropský soud ovšem je oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí přijatá obecnými soudy při rozhodování o nákladech řízení vyhovují obecnému požadavku spravedlivosti obsaženému v článku 6 odst. 1 Úmluvy. Pokud legislativní politika státu vyjádřená v zákoně ponechává otázky nákladů úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží k výsledku řízení, finančnímu postavení stran a jejich chování v řízení, nejeví se být ani svévolnou ani nepřiměřenou. Obdobný názor zastává i Ústavní soud, který se otázkou nákladů řízení zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. usnesení IV. ÚS 310/05 ze dne 26. 9. 2005, ASPI: 32446), v nichž uvedl, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku a proto i na tuto část dopadají postuláty spravedlivého procesu.
Pokud je v civilním řízení účastníkem stát, je i on subjektem základních procesních práv a tudíž ústavní procesní principy, zejména princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, nutno uplatňovat i vůči němu.
Zákonné principy obsažené v ust. §142 odst. 1 a §146 odst. 1 a 2 o.s.ř., dle nichž náhrada nákladů zatěžuje stranu, jež ve sporu nebyla úspěšná, resp. účastníka, který zavinil, že řízení muselo být zastaveno, Ústavní soud považuje za ústavně konformní a odpovídající obecnému požadavku spravedlivosti. Tento závěr Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, např. v nálezu IV. ÚS 221/04 (ASPI: 32451 - JUD), usnesení II. ÚS 563/01 (www.judikatura.cz). V posledně uvedeném rozhodnutí Ústavní soud akceptoval obecnou zásadu, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci doplněná zásadou zavinění. Smyslem zásady zavinění (která byla v řízení před obecnými soudy ve věci stěžovatele aplikována) pak je náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. Pojem "zavinění" nutno interpretovat ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu) a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka.
Ústavní soud je toho názoru, že výše uvedené ústavně akceptovatelné principy byly aplikovány i v případě stěžovatele a z toho důvodu neshledal jakýkoliv důvod pro svůj zásah.
Tvrzení stěžovatele o nemožnosti předvídat, že některá z organizačních složek státu se nechá právně zastoupit advokátem, neodpovídá skutečnosti, neboť již dříve ve své ústavní stížnosti ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. IV. ÚS 515/03, na str. 3 a násl. uvedl, že Česká republika - Ministerstvo financí byla zastoupena advokátem. Stejně tak Ústavní soud nemohl akceptovat poukazem stěžovatele na stanovisko vlády k opodstatněnosti stížnosti k Evropskému soudu ve věci Hartman proti České republice (stížnost č. 53341/99). Pokud se na toto stanovisko vlády stěžovatel odvolával, neměl svůj návrh na zahájení řízení vzít zpět. Dále je nutno uvést, že z pouhé skutečnosti, dle níž návrh na zahájení řízení je ze zákona osvobozen od soudního poplatku, nelze dovozovat jakýkoliv závěr týkající se oprávněnosti požadavku státu jako účastníka civilního řízení na náhradu nákladů právního zastoupení.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele týkající se porušení čl. 13 Úmluvy, v tomto směru jeho ústavní stížnost neobsahuje jakoukoliv ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel využil dostupný opravný prostředek, tj. odvolání ke krajskému soudu, a tento soud o něm rozhodl. Ze samotného faktu, že s tímto rozhodnutím stěžovatel nesouhlasí, nelze dovodit, že odvolání nebylo účinným prostředkem ve smyslu čl. 13 Úmluvy. V tomto rozsahu je tudíž jeho stížnost zjevně neopodstatněná.
Návrhu na odložení vykonatelnosti předmětných usnesení Ústavní soud nevyhověl, neboť stěžovatel nepředložil jakékoliv důkazy ohledně svých majetkových poměrů, jež by důvodnost tohoto návrhu prokazovaly.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu