ECLI:CZ:US:2006:4.US.258.05
sp. zn. IV. ÚS 258/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele MUDr. K. Ch., právně zastoupeného Mgr. Tomášem Ladányi, Jiráskova 977, Sokolov, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1499/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 4. 5. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 1 T 130/2002, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 8 To 863/2003, a usnesení Nejvyššího soudu ČR, ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1499/2004.
Výše uvedenými usneseními mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Napadeným rozsudkem okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §221 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "t.z."), jehož se měl dopustit tím, že dne 29. 4. 2002 v době kolem 18:45 hod. v Kraslicích v době, kdy vykonával činnost lékaře soukromé zdravotnické praxe, v ordinaci, čekárně a na chodbě, užil opakovaně výrok "ty německá svině" a obdobné vulgární výroky, jimiž urážel pacientku J. V., výroky byly zřetelně slyšitelné, a slyšeny před domem č. p. 1363 a č.p. 1836, nejméně zde přítomnými svědkyněmi a přitom poškozenou oběma rukama udeřil pěstí do hlavy, uchopil ji za vlasy a udeřil o zeď a následně ji strčil ze schodů, čímž jí způsobil povrchní zhmožděniny vlasové části hlavy, zhmožděninu pravého stehna a posttraumatickou duševní poruchu lehkého stupně a přechodného charakteru, což si vyžádalo pracovní neschopnost v délce trvání 19 dní a omezení v obvyklém způsobu života po dobu nejméně deseti dnů, přičemž poškozená trpěla závratěmi, nespavost, třesem, pocity nejistoty a plačtivosti. Výše citovaným rozsudkem Krajského soudu byl rozsudek okresního soudu doplněn o chybějící výrok ohledně stanovení náhradního trestu odnětí svobody. Obžalovaným podané dovolání bylo následně Nejvyšším soudem ČR odmítnuto.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje především na tu skutečnost, že skutek popsaný v rozsudku obecných soudů není trestným činem. Dále nesouhlasí s tím, že by poškozená utrpěla posttraumatickou duševní poruchu. Soud prvního stupně při posuzování otázek souvisejících s poruchou zdraví poškozené vycházel toliko ze závěrů znaleckého posudku MUDr. V. B. a nikoliv ze zpráv ostatních lékařů. Za pochybné pak považuje stěžovatel již tu skutečnost, že si jmenovaný znalec nevyžádal zdravotní dokumentaci poškozené a spokojil se pouze s lékařskými zprávami založenými ve spise. Přesto, že stěžovatel zpochybňoval v rámci soudního řízení závěry znalce a žádal objasnění rozporů, nebyly tyto odstraněny, v čemž také spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces.
V dalším pak považuje stěžovatel porušení práva na obhajobu ve skutečnosti, že neměl možnost se hájit při hlavním líčení konaném dne 7. 7. 2003 od 9 hod, neboť o tomto nebyl zpraven. K poslednímu hlavnímu líčení, konaném dne 22. 9. 2003, se pak dostavil stěžovatel sám, aniž by byl o jeho konání vyrozuměn.
III.
Ústavní soud si vyžádal k předmětnému případu vyjádření Nejvyšší soudu ČR, jež ve svém přípisu ze dne 6. 6. 2005 krátce shrnul celý případ a dále uvedl, že mu nepřísluší přezkoumávat napadená rozhodnutí v tom rozsahu, jak činí odvolací soud. K procesním námitkám stěžovatele Nejvyšší soud ČR uvedl, že se jedná o výtky, jež nebyly v rámci dovolacího řízení uplatněny a proto se jimi také nezabýval.
Přípisem ze dne 16. 6. 2005 Krajský soud v Plzni uvedl, že z protokolu o hlavním líčení konaném u Okresního soudu v Sokolově dne 7. 7. 2003 vyplývá, že hlavní líčení probíhalo skutečně v nepřítomnosti obžalovaného. Z prohlášení obhájce obžalovaného je však zřejmé, že obžalovaný MUDr. K. Ch. o termínu tohoto hlavního líčení zpraven byl, když jmenovaný obhájce doslova uvedl, že "klient se k hlavnímu líčení dostavit chtěl a není mi známá žádná překážka, která by mu měla bránit v účasti". Pokud se dále namítá, že i k následnému hlavnímu líčení konaném dne 22. 9. 2003 se obžalovaný dostavil jen proto, že se o tomto hlavním líčení dozvěděl od své matky, z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že dotazem u obžalovaného bylo zjištěno "zachování pětidenní lhůty k přípravě". U hlavních líčení konaných ve dne 7. 7. 2003 a 22. 9. 2003 již přitom trestní řád nevyžaduje zachování pětidenní lhůty k přípravě (u obžalovaného), neboť tento požadavek zakotvený v ustanovení §198 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr.ř."), se váže toliko k prvnímu hlavnímu líčení, které se v dané trestní věci konalo již dne 28. 4. 2003 při zachování všech zákonem stanovených náležitostí.
Okresní soud v Sokolově ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti nad argumentaci krajského soudu uvedl, že stěžovatel měl obhájce na plnou moc. Ten se hlavního líčení účastnil. Stěžovatel se s ním mohl radit v libovolném rozsahu. Mohl se též osobně účastnit všech jednání. Stěžovatel v žádné části hlavního líčení nenamítal, že by probíhalo jinak, než by potřeboval pro řádnou obhajobu. Nenamítal to ani v podaném dovolání.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak obecné soudy posoudily a jaký význam v rámci dokazování přiřkly znaleckému posudku MUDr. V. B., je třeba uvést, že obecný soud hodnotí veškeré důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší tyto závěry přehodnocovat, a to ani v těch případech, kdy by se s provedeným hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.
Co se týče procesních námitek stěžovatele, je třeba konstatovat, že tyto jsou poprvé namítány až v řízení před Ústavním soudem. Ani v odvolání a ani v dovolání stěžovatel tyto námitky nevznesl a soudy se jimi tedy nezabývaly. Z protokolu o hlavním líčení je zjevné, že jak hlavního líčení ze dne 7. 7. 2003, tak i hlavního líčení ze dne 22. 9. 2003 se účastnil právní zástupce stěžovatele a jenž přesto, že je ve svém oboru osobou kvalifikovanou, nevznesl žádných námitek proti způsobu vedení řízení. Naopak uvedl, že se stěžovatel jednání zúčastnit chtěl a není mu známá žádná překážka, která by mu bránila v účasti u hlavního líčení. Hlavního líčení dne 22. 9. 2003 se stěžovatel fakticky účastnil, mohl se zde vyjádřit a jeho výtky se tak jeví toliko účelovými.
Namítá-li tedy stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces, je třeba uvést, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu