ECLI:CZ:US:2006:4.US.290.06
sp. zn. IV. ÚS 290/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem Advokátní kanceláře v Litvínově, Žižkova 480, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 11 Nt 527/2006-24, ze dne 13. 3. 2006, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové.
2.Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že byl vzat do vazby dne 4. 11. 2005, kdy byl obviněn jako člen organizované skupiny působící ve více státech, která obchoduje s drogou metamfetamin. Stěžovateli je konkrétně kladeno za vinu, že nejméně od měsíce srpna 2005 vyráběl pro tuto skupinu metamfetamin, když nejméně dne 23. 8. 2005 a 30. 8. 2005 vyrobil drogu v blíže nespecifikovaném množství. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 3. 2. 2006, sp. zn. 1 KZV 45/2005, bylo rozhodnuto o jeho ponechání i nadále ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř. v souvislosti s jeho podezřením ze spáchání výše uvedené trestné činnosti, za níž stěžovateli hrozí v případě, že mu bude prokázána, vysoký trest odnětí svobody daný sazbou §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 4 písm. c) tr. z. Odůvodnění státní zástupce shrnul do konstatování, že je stěžovatel usvědčován dosud shromážděným důkazním materiálem, zejména výsledky nasazení operativní techniky - především záznamy odposlechů telekomunikačního provozu. Stěžovatel uvedené usnesení napadl stížností, v níž namítal především nedostatečné odůvodnění a přiložil důkazy, že je možné vazbu ukončit, neboť žije ve stabilním svazku s družkou D. V., s níž má syna M. P., na místě se zdržuje trvale, prokazuje zdroj příjmů a doložil možnost trvalého zaměstnání. V rámci přezkumného řízení nařídil Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelovo slyšení, v němž stěžovatel odkázal na obsah své stížnosti. Usnesením ze dne 13. 3. 2006, č. j. 11 Nt 527/2006-24, však Krajský soud v Hradci Králové stěžovatelovu stížnost zamítl a nepřijal nabídku záruky družky D. V. a též záruku L. G., stěžovatelova budoucího zaměstnavatele. V odůvodnění krajský soud odkázal na svá předchozí rozhodnutí a nikterak se nevypořádal s nabízenými zárukami. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení používají určitou šablonu při aplikaci poznatků a v rozporu s trestním řádem vedou vyšetřování tak, aby prioritou bylo získávání důkazů pouze ve stěžovatelův neprospěch a nejsou provedeny důkazy, které ho vyviňují. Konkrétně jde o zkoumání osob a obsahů hovorů, které byly podkladem pro uvalení vazby, kdy jiné podstatné skutečnosti v této věci nebyly zjištěny. Stěžovatel poukazuje, že nebylo prokázáno, že by psychotropní látky bral, vyráběl nebo distribuoval. Taktéž bylo podle stěžovatelova názoru nesprávně posouzeno jeho jednání jako člena organizované skupiny, kdy jedinou oporou pro toto tvrzení jsou telefonní hovory a SMS zprávy. Stěžovatel proto napadenému usnesení vytýká, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny), a to tím, že důkazy proti němu tak, jak je provedly orgány činné v trestním řízení, nemají oporu v zákoně, neboť zákonné podmínky pro jimi zvolený způsob dokazování nebyly v rozsahu doposud provedeného dokazování splněny. Důkazy vedené a užité proti němu tak byly provedeny contra legem a byla mu odňata možnost potvrzení správnosti jak svědeckých výpovědí, tak i svědků samotných, a týmž způsobem byla narušena zásada kontradiktornosti řízení a zásada rovnosti účastníků. Dále stěžovatel namítá, že napadeným usnesením byla porušena ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 Listiny, zaručující právo na osobní svobodu, a tím i ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny v jeho neprospěch. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové zrušil.
II.
3. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 11 Nt 527/2006, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové.
4. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření pouze zcela odkázal na obsah svého usnesení ze dne 13. 3. 2006.
5. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti neobsahuje žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k němu proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.
III.
6. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
7. Meritum stěžovatelových námitek ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové spočívá ve stěžovatelově polemice se způsobem provádění a hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení v dané fázi trestního řízení, kdy jsou podle jeho názoru získávány předně důkazy svědčící v jeho neprospěch a stěžovatel nemá možnost potvrzovat správnost svědeckých výpovědí i svědků samotných, v čemž spatřuje narušení zásady kontradiktornosti řízení a zásady rovnosti účastníků. K těmto stěžovatelovým námitkám Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, ale jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení. V daném přípravném stádiu trestního řízení orgány činné v trestním řízení zjišťují skutečnosti významné pro trestní řízení s cílem opatřit podklady pro rozhodnutí, zda má být podána obžaloba či nikoliv. Posouzení všech okolností daného případu se zřetelem na všechna učiněná skutková zjištění a vydání samotného meritorního rozhodnutí je pak úkolem až řízení před soudy na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. V tomto dalším stádiu trestního řízení také nalézá svůj hlavní výraz stěžovatelem zmiňovaná zásada kontradiktornosti, kdy obžalovaný je v řízení před soudem procesní stranou, která je zásadně rovnoprávná se žalobcem, a s právem na obhajobu, jejímž cílem je zabezpečit ochranu zájmů obviněného na řádném a včasném objasnění všech skutečností svědčících v jeho prospěch. Pokud stěžovatel namítá, že orgány činné v trestním řízení nesprávně posoudily jeho jednání a používají důkazy svědčící pouze v jeho neprospěch, pak Ústavní soud konstatuje, že v daném přípravném stádiu trestního řízení nelze ve shromažďování důkazů orgány činnými v trestním řízení spatřovat prejudikování odsuzujícího rozsudku zpochybňujícího princip presumpce neviny a Ústavnímu soudu nenáleží do probíhajícího procesu dokazování zasahovat, neboť takovým postupem by došlo k předjímání výsledků dosud neskončeného trestního řízení a tím i k zásahu do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, kterým pouze náleží rozhodování o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy ČR). S ohledem na shora uvedené Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Hradci Králové neshledal stěžovatelem tvrzené porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny).
8. V souvislosti se samotným institutem vazby považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že vzetí do vazby je značným zásahem do osobní svobody, který proto může být uskutečněn pouze z důvodů stanovených zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Ve své ustálené judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval otázkou ústavnosti tzv. vazebních rozhodnutí a vyslovil názor, že obsahem právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení (viz např. nález I. ÚS 371/02; Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 130, str. 117). Institut vazby je tak chápán taktéž jako prostředek k zajištění účasti obviněného na procesních úkonech, jejichž provedení je za jeho osobní účasti nezbytné v rámci vedení trestního stíhání k dosažení účelu trestního řízení, jímž není jenom spravedlivé potrestání pachatele, ale i "fair proces" (srov. nález Pl. ÚS 4/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2, č. 46, str. 57).
9. Jak vyplývá z výroku napadeného rozhodnutí, dospěl Krajský soud v Hradci Králové k závěru, že u stěžovatele jsou stále dány důvody vazby útěkové a předstižné. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že při zkoumání důvodů vazby podle §67 tr. ř. krajský soud vycházel jak z obsahu stěžovatelovy stížnosti a ze slyšení stěžovatele před Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2006, tak i ze spisového materiálu, kdy krajský soud se otázkou znaků spáchaného trestného činu a důvody k podezření, že tento spáchal právě stěžovatel, podrobně zabýval v rámci přezkumného řízení v souvislosti se stížností stěžovatele k jeho vzetí do vazby. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s omezením své osobní svobody jako takovým. Je toho názoru, že vazební důvod podle §67 písm. a) a c) tr. ř. není v jeho případě dán, neboť podle jeho názoru dostatečně doložil důkazy, že je možné jeho vazbu ukončit. K tomu Ústavní soud konstatuje, že dle jeho konstantní judikatury výklad znaků "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr. ř. je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit, zda vazba vůbec či její další trvání je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (viz nález III. ÚS 18/96, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 6, č. 88, str. 145). Do těchto úvah obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, tak jak stanoví čl. 8 odst. 5 Listiny. Zásah do práva stěžovatele by představovalo zejména takové rozhodnutí, které obsahuje povšechné a obecné odůvodnění v podstatě jen citující text příslušných zákonných důvodů vazby bez odkazu na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů. V posuzovaném případě však Ústavní soud neshledal, že by uvedené důvody vazby podle §67 písm. a) a c) tr. ř. ve výroku rozhodnutí stížnostního soudu a to, jaké skutečnosti vedly soud k tomuto závěru, vybočovaly z mezí ústavnosti. Krajský soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi důvody, které stěžovatel uvedl za rozhodující pro jeho propuštění z vazby ve své stížnosti podané proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání ve vazbě, a reagoval i na nabízené záruky jeho družky a L. G. Ústavní soud v tomto směru neshledal stěžovatelem namítané porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1, 2 a návazně i čl. 2 odst. 2 Listiny).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu