ECLI:CZ:US:2006:4.US.295.06
sp. zn. IV. ÚS 295/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Světničkou, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, nám. Hrdinů 5/1301, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9.2.2006, sp. zn. 15 Co 513/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31.1.2005, sp. zn. 5 C 346/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22.5.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo domáhat se u nestranného soudu svého práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před nalézacím a odvolacím soudem, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že dle nalézacího i odvolacího soudu na něj jako na dědice zůstavitele přešel příslušný díl údajně stále trvajícího a nijak nesplaceného dluhu, přičemž jeho existence je založena téměř pouze na důvěře soudu ve dva nikoliv nestranné svědky žalobce. Soudy odmítly provést některé důkazy navrhované stěžovatelem (žalovaným) a žalovanou M. Š. Dále má stěžovatel za to, že soudy nesprávně posoudily promlčení dluhu, který je předmětem sporu, když jeho námitku promlčení neuznaly. Porušení svých práv vidí stěžovatel v tom, jak soudy přistoupily k návrhům důkazů ze strany žalovaných a závěry soudů obou stupňů se dle jeho názoru dostaly do extrémního rozporu s obsahem spisu. Druhá žalovaná M. Š. se k ústavní stížnosti nepřipojila.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dále mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou osobou a zda je přípustná.
Dle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Stěžovatel navrhuje zrušení všech výroků napadených rozhodnutí. Do práva stěžovatele však mohlo být zasaženo v případě rozsudku soudu první instance jen výrokem 2), neboť ten stěžovateli ukládá povinnost zaplatit žalobci 131.629,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Ostatní výroky nalézacího soudu směřují vůči žalované M. Š. nebo jimi byl návrh žalobce zamítnut. Výroky 1), 3), 4), 5) rozsudku nalézacího soudu tedy nemohlo být zasaženo do stěžovatelových základních práv a svobod, a proto stěžovatel není aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení této části rozsudku (srov. III. ÚS 234/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 6, usnesení č. 23). Obdobná je situace i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu, kdy do práv stěžovatele mohlo být zasaženo jen výrokem potvrzujícím výrok 2) rozsudku nalézacího soudu a výrokem, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele uhradit náklady odvolacího řízení. Ve vztahu k těm výrokům napadených rozhodnutí, jež se stěžovatele nedotýkají, byla proto ústavní stížnost odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poté, co Ústavní soud vyloučil některé části ústavní stížnosti z věcného přezkumu, zhodnotil skutkovou a právní stránku věci a dospěl k závěru, že ve zbývající části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Podstatou ústavní stížností je nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů a právním posouzením věci obecnými soudy. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny, není možno vykládat tak, aby se garantoval úspěch v řízení.
Jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval, z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud je proto obecně řečeno povinen, ale také oprávněn, v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je vhodné doplnit dokazování o návrhy stran a provedené důkazy pak hodnotí podle své úvahy jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře tedy zastává názor, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhům na provedení důkazu (např. I. ÚS 362/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 8, nález č. 60).
Soudy přesvědčivě vyložily, proč nepovažují za nutný výslech znalců Dr. D. a Ing. Ž., kteří vypracovali posudky pro potřeby dědického řízení. Stejně tak soudy uvedly, z jakých důkazů vyvozují existenci smlouvy o půjčce i termín její splatnosti. Ústavní soud nemůže "přehodnocovat" hodnocení jednotlivých důkazů obecnými soudy. Ústavní soud tak nemůže obecným soudům ukládat, jak mají hodnotit výpověď svědka V. H., svědkyně H. S. nebo prohlášení A. K., jestliže byly zachovány principy spravedlivého procesu, jejichž porušení Ústavní soud neshledal.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. června 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu