ECLI:CZ:US:2006:4.US.383.05
sp. zn. IV. ÚS 383/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudkyň Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické - ze dne 8. srpna 2006 sp. zn. IV. ÚS 383/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. M. P. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1848/2004-199, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2004 č. j. 13 Co 578/2003-167 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2003 č. j. 9 C 137/2001-134, jimiž bylo stanoveno, že stěžovatel je povinen vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníkovi řízení v rozsudcích specifikované nemovitosti.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 4. 2003 č. j. 9 C 137/2001-134, rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 3. 2004 č. j. 13 Co 578/2003-167 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2005 č. j. 26 Cdo 1848/2004-199 bylo zasaženo do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Proto se tato rozhodnutí ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené právo garantované čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníku (v původním řízení žalobce P. H.) ve výroku specifikované nemovitosti do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy při svém rozhodování pominuly jeho vlastnické právo a neaplikovaly správně zákonná ustanovení občanského zákoníku upravující institut absolutní neplatnosti právního úkonu. Stěžovatel je názoru, že obecné soudy svým rozhodnutím de facto legalizovaly princip propadné zástavy, čímž odepřely poskytnout ochranu jeho vlastnickému právu. Podle stěžovatele tímto postupem obecné soudy zasáhly jednak do jeho základního práva garantovaného čl. 11 Listiny a dále pak porušily jeho základní právo na spravedlivé projednání věci před nezávislým a nestranným soudem, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
K podané ústavní stížnosti se vyjádřili další účastníci řízení - Okresní soud v Karlových Varech, Krajský soud v Plzni a Nejvyšší soud.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve svém vyjádření uvedla, že věc vyřizovala v souladu s procesním a hmotným právem.
Předsedkyně senátu odvolacího soudu se vyjádřila v tom smyslu, že považuje podanou ústavní stížnost za nedůvodnou a v dalším odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Předseda senátu dovolacího soudu ve svém vyjádření uvedl, že přípustnost podaného dovolání nebyla shledána, což vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dále pak uvedl, že projednávaný případ nemá ústavní rozměr, jedná se o aplikaci tzv. jednoduchého práva a v dalším odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.
Vedlejší účastník se k podané ústavní stížnosti nevyjádřil.
II.
Ústavní soud z vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech, vedeného pod sp. zn. 9 C 137/2001, zjistil následující:
Dne 20. 7. 2001 byla prvostupňovému soudu doručena žaloba vedlejšího účastníka, kterou se domáhal vyklizení nemovitostí - objektu bydlení ev. č. 107 Velký Rybník na stavební parcele č. 443 o výměře 21 m2, stavební parcelu č. 443 o výměře 21 m2 - zastavěná plocha objekt bydlení, parcelu č. 2579 o výměře 977 m2 - pastvina a parcelu č. 2581 o výměře 114 m2 - vodní plocha - vodní nádrž umělá, vše v katastrálním území Hroznětín, zapsaných na LV č. 130 pro obec Hroznětín u Katastrálního úřadu v Karlových Varech. Jak vyplynulo z provedeného dokazování, vedlejší účastník se stěžovatelem uzavřeli dne 17. 4. 1998 smlouvu o půjčce a současně smlouvu o zřízení zástavního práva, jejímž obsahem bylo jednak sjednání půjčky mezi vedlejším účastníkem jako věřitelem a stěžovatelem jako dlužníkem ve výši 600 000 Kč a dále také zřízení zástavního práva k výše uvedeným nemovitostem k zajištění výše citované pohledávky ve výši 600 000 Kč. Na základě této smlouvy byl proveden dne 29. 4. 1998 č. j. 113 V2-1789/98, vklad práva do katastru nemovitostí vedeného Katastrálním úřadem v Karlových Varech s právními účinky ke dni 17. 4. 1998. Stejného dne, tj. 17. 4. 1998, vedlejší účastník jako kupující se stěžovatelem jako prodávajícím uzavřeli dále kupní smlouvu o prodeji výše citovaných nemovitostí za cenu 600 000 Kč, přičemž, jak je v kupní smlouvě uvedeno, "tato kupní cena představuje závazek prodávajícího ze smlouvy o půjčce z 17. dubna 1998 a realizací této kupní smlouvy se tento závazek vyrovnává" (čl. III smlouvy, č. l. 71). Katastrální úřad v Karlových Varech na základě této smlouvy provedl dne 28. 11. 2000 rozhodnutím č. j. 113 V11-4789/98 vklad vlastnického práva s právními účinky ke dni 2. 10. 1998.
Na základě provedeného dokazování pak soud prvního stupně žalobě vedlejšího účastníka vyhověl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v řízení nebyl prokázán důvod neplatnosti výše citované kupní smlouvy a že vedlejší účastník platně nabyl k nemovitostem vlastnické právo podle §132 odst. 1 občanského zákoníku (dále též "obč. zák.").
Jak dále Ústavní soud zjistil, v odvolacím řízení soud druhého stupně výše citovaný rozsudek soudu nalézacího potvrdil, přičemž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že se ztotožnil se závěry učiněnými soudem nalézacím. Jak dále uvedl, předmětná kupní smlouva obsahuje všechny náležitosti rozhodné pro právní úkon ve smyslu ustanovení §588 a násl. obč. zák., neboť pokud tak stěžovatel učinil, byl srozuměn s možnými účinky takto uzavřeného právního úkonu a je povinen nést důsledky toho, k čemu se zavázal.
Dovolací soud v řízení o dovolání dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele není podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, a proto jej podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
III.
Ústavní soud předtím, než přistoupil k meritornímu projednání věci, konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele splňuje všechny formální náležitosti podání dle zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasáhnou do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při aplikaci či interpretaci jednoduchého práva přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.
Jak však dále Ústavní soud dodává, ne každá nesprávná aplikace či interpretace norem jednoduchého práva způsobuje porušení základního práva jednotlivce. Teprve porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole nebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. Jinými slovy jde o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nebyla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem (srov. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 266/05; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 67).
Ústavní soud dále připomíná, že "funkcí soudů a justice obecně je poskytnout ochranu právům jednotlivce (čl. 90 Ústavy), v materiálním právním státě pak ochranu i základních právům (čl. 4 Ústavy). Ne vždy jsou všechna základní práva přímo vykonatelná a působí vůči jednotlivci bezprostředně. V některých případech působí pouze zprostředkovaně skrze jednotlivé normy jednoduchého práva tak, že jednoduchým právem prozařují. Tak je tomu ve vztazích horizontálních, tedy ve vztazích, které nejsou založeny na nadřízenosti a podřízenosti, tj. ve vztazích, v nichž jsou si jejich účastníci rovni. Proto při výkladu či aplikaci jednoduchého práva na takové vztahy jsou soudy povinny toto prozařování pečlivě vážit a brát v potaz tak, aby současně dostály své povinnosti poskytnout ochranu jak právům v rovině jednoduchého práva, tak právům základním" (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 185/04 nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 94, svazek 37, nález č. 124).
IV.
Pod zorným úhlem výše citovaného dospěl Ústavní soud po provedeném řízení k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je důvodná.
V posuzovaném případě bylo nutné zodpovědět otázku, zda obecné soudy při rozhodování dané věci nepřehlédly existující konkurenci uplatňovaných základních práv stěžovatele a vedlejšího účastníka. Jak již Ústavní soud k této problematice uvedl, "při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip" (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 353/04).
V projednávaném případě došlo mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem v jeden den k uzavření dvou smluv, a to smlouvy o půjčce a o zřízení zástavního práva a smlouvy kupní, přičemž předmětem zástavy i předmětem kupní smlouvy byly tytéž nemovitosti. Jak vyplývá z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy v řízení přezkoumávaly pouze platnost zmíněné kupní smlouvy, resp. zda na základě tohoto právního úkonu přešlo na vedlejšího účastníka vlastnické právo k předmětným nemovitostem.
Ústavní soud shledal, že v posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje a názor obecných soudů stran její platnosti by byl tedy správný. Situaci je však v daném případě nutno posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Z nich totiž vyplývá, že kupní smlouva byla, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele (vedlejší účastník), tedy k propadnutí zástavy.
K tomu Ústavní soud dodává, že dle občanského zákoníku platného v den uzavření výše citovaných smluv, tj. ke dni 17. 4. 1998, bylo možné podle ustanovení §2 odst. 3 obč. zák., aby si účastníci občanskoprávních vztahů upravili vzájemná práva a povinnosti dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit. Úpravu realizace zástavního práva je ve smyslu výše uvedeného ustanovení třeba považovat za úpravu kogentní, tedy omezující smluvní volnost. Zástavní věřitel totiž nemá možnost realizovat zástavní právo způsobem odchylným od zákonné úpravy (§151f odst. 1 obč. zák.). Jakkoli tedy v tehdejším znění občanského zákoníku nebyl výslovně upraven zákaz realizování zástavního práva odchylným způsobem, tak jak to v současném platném znění občanského zákoníku výslovně uvádí §169 písm. c), dle kterého je ujednání zástavní smlouvy neplatné, jestliže stanoví, že při prodlení s plněním zajištěné pohledávky zástava propadne zástavnímu věřiteli, nebo že si ji zástavní věřitel může ponechat za určenou cenu, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, představovalo takové ujednání způsob realizace zástavního práva, který nelze aprobovat z ústavního hlediska.
V projednávaném případě soudy prvního a druhého stupně přijatým výkladem jednoduchého práva zasáhly neproporcionálně do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Je totiž zřejmé, že účelem tzv. kupní smlouvy bylo ve skutečnosti sjednání propadné zástavy. Institut propadné zástavy však nelze z hlediska ústavního považovat za přijatelné omezení vlastnického práva. To už proto, že umožňuje zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši zůstatku nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje. Je zřejmé, že může jít o velmi neproporcionální zásah do původního vlastnictví k věci, resp. o zcela fiktivní tzv. dohodnutou kupní cenu.
Nelze také přehlížet, že stěžovatelem a vedlejším účastníkem provedený právní úkon v podobě předmětné kupní smlouvy zastíral skutečný účel sledovaný vůlí vedlejšího účastníka - tj. zajistit si svou pohledávku propadnou zástavou, byť formálně halenou do "kroje" kupní smlouvy. Skutečný účel právního úkonu se tedy nekryl s účelem projeveným. V takové situaci lze stěží hodnotit projevenou vůli vedlejšího účastníka v kupní smlouvě jako projev učiněný vážně; v případě stěžovatele lze mít pochybnosti o jeho svobodné vůli, přinejmenším ve smyslu tísně. Z hlediska ústavního nelze danou zastřenost právních úkonů tolerovat, a to pro ústavní nekonformnost zastíraného úkonu (viz shora).
Soudy prvního a druhého stupně pochybily, pokud neřešily otázku platnosti předmětné kupní smlouvy ve světle výše uvedených argumentů, resp. z pohledu ustanovení §37 odst. 1, §39 obč. zák. i ústavně konformně vyloženého §41a obč. zák.
Stran rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítnuto, Ústavní soud konstatuje, že ústavní pořádek negarantuje základní právo na dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Pokud však zákonodárce tento procesní prostředek poskytne, je třeba na řízení před dovolacím soudem vztáhnout všechny ústavněprávní principy jako na jiná řízení. Jak již v minulosti Ústavní soud uvedl, rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci (srov. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42). Proto i podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna výše citovaná povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv. Tím, že dovolací soud této své povinnosti nedostál, odepřel poskytnout právní ochranu základním právům stěžovatele a pokračoval tak v zásahu do jeho práv, který byl nastolen rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud, aniž by se zabýval stěžovatelem namítaným zásahem do jeho základního práva na spravedlivé soudní řízení, dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecné soudy zasáhly do základních práv stěžovatele tak, jak je označeno ve výroku tohoto nálezu. Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než všechna napadená rozhodnutí po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušit.