ECLI:CZ:US:2006:4.US.412.06.1
sp. zn. IV. ÚS 412/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Vladimíra Kůrky a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, AK se sídlem Křižíkova 16, 186 00 Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. května 2006, sp.zn. 7 Tdo 500/2006, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2006, sp. zn. 67 To 217/2005, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. května 2005, sp.zn. 1 T 69/2003, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavního práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel spatřuje porušení ústavních kautel v tom, že:
a) v řízení před soudem prvního stupně byly čteny protokoly o výpovědích svědků, kteří v hlavním líčení odmítli vypovídat, a to přesto, že protokoly neobsahují explicitní vyjádření těchto svědků, že nevyužívají svého práva odmítnout výpověď, čímž došlo k závažnému porušení procesních předpisů, neboť nebyla splněna kritéria pro čtení výpovědí stanovená v ustanovení §211 odst. 4 tr. ř.;
b) soud nalézací i soud odvolací se dopustily pochybení při zjišťování skutečného stavu věci, stěžovateli nebylo prokázáno jednání, jímž byl uznán vinným, a i pokud by jednání proběhlo způsobem popsaným v odsuzujících rozsudcích, nemohlo by naplňovat skutkovou podstatu úvěrového podvodu, resp. pomoci k tomuto trestnému činu, neboť se nejednalo o sjednávání úvěrových smluv podle ustanovení §497 a násl. obchodního zákoníku, nýbrž o půjčky ve smyslu ustanovení §657 občanského zákoníku;
c) soudy obou stupňů postupovaly nesprávně při stanovení výše škody, s kterýmžto postupem se ztotožnil i Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud").
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.5.2006, sp.zn. 7 Tdo 500/2006, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2006, sp.zn. 67 To 217/2005, v celém rozsahu a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16.5.2005, sp.zn. 1 T 69/2003, v odsuzující části nedotčené citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze.
K výzvě Ústavního soudu se Okresní soud Praha-západ jako účastník řízení k ústavní stížnosti nevyjádřil, vyslovil pouze souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu ustanovení §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
K prověření námitek stěžovatele si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu Praha-západ, sp.zn. 1 T 69/2003, ze kterého zjistil následující:
Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 byl stěžovatel uznán vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3, 4 písm. a), b) tr. zák. (bod I. výroku o vině) a trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák. (bod II. výroku o vině) a uložen mu byl souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 roků, a to za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 4.9.2002 sp.zn. 16 T 31/2002. Dále byl podle ustanovení §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, kterého se měl dopustit ve vztahu ke Zdeňku Stýblovi.
Z podnětu odvolání stěžovatele byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o vině pod bodem I. a ve výroku o trestu a znovu bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel uznává vinným pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3, 4 písm. a), b) tr. zák., které se dopustil jednáním popsaným ve skutkových větách výroku o vině, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Jinak zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl.
Ústavní soud již opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Pokud se jedná o porušení procesních předpisů, kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nálezy Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95). Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, čímž jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů.
Bylo proto nezbytné posoudit, zda napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do komplexu ústavně zaručených základních práv stěžovatele a řízení jako celek nebylo spravedlivé.
V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v odvolání a dovolání, přičemž argumentace ústavní stížnosti je totožná s odůvodněním námitek uplatněných stěžovatelem v těchto opravných prostředcích.
S první výtkou stěžovatele, dle níž nebyly splněny podmínky pro čtení svědeckých výpovědí v řízení před soudem, se Ústavní soud neztotožňuje. Vzhledem k tomu, že stěžovatel považuje tuto námitku za zásadní, Ústavní soud i za situace, kdy se s touto námitkou řádně vypořádal již odvolací soud, pokládá za nutné blíže své stanovisko odůvodnit.
Podle ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. protokol o výpovědi svědka, který v hlavním líčení využil svého práva odepřít výpověď podle §100 tr. ř., je možno číst za předpokladu, že:"..svědek byl před tímto výslechem o svém právu odepřít výpověď řádně poučen a výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá ..". Tyto podmínky v dané věci u svědků, jejichž výpovědi byly soudem čteny, byly splněny. Všichni svědci v ústavní stížnosti stěžovatelem jmenovaní byli před výpovědí v přípravném řízení řádně poučeni o celém znění ustanovení §100 tr. ř. a současně i o tom, že nevyužijí-li svého práva výpověď odepřít a následně v řízení před soudem výpověď odepřou, bude jejich výpověď z přípravného řízení přečtena. Splněna byla i druhá podmínka ustanovením §211 odst. 4 tr. ř. požadovaná, a to, že svědek "výslovně prohlásil, že tohoto práva nevyužívá", což stěžovatel popírá a tvrdí, že ke splnění předmětné podmínky je nezbytné, aby svědek užil citovaná slova zákona. Tento názor stěžovatele Ústavní soud nesdílí. Z protokolu o výslechu svědka, který vypovídal, ač měl právo výpověď odepřít, musí být bez pochybností zřejmé, jaké stanovisko k tomuto svému právu svědek zaujal a jaké v tomto směru učinil vyjádření. Z tohoto vyjádření musí jasně vyplývat, že svědek se po poučení rozhodl vypovídat, z čehož nelze učinit jiný závěr, než vyvodit, že práva odepřít výpověď nevyužívá a je nerozhodné, zda užije kladnou formulaci oproti negativní formulaci, kterou použil zákonodárce. Nelze trvat na tom, aby toto vyjádření bylo přísně formalizované a bylo doslovnou citací zákonné dikce již proto, že nelze nutit svědka, aby užil přesně slov zákona "nevyužívám práva odepřít výpověď"; takovou interpretací citovaného zákonného ustanovení buď by bylo nutno požadovat po vyslýchajícím, aby svědkovi "nabídl" právě tuto formulaci jako jedinou možnou, čímž by však bylo po vyslýchajícím nepřípustně požadováno, aby onu formulaci svědkovi de facto vložil do úst, nebo by z této interpretace zcela absurdně vyplývalo, že zákonodárce předpokládal u každého svědka zcela detailní (až do výslovné citace jdoucí) znalost ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. V přezkoumávané věci u všech svědků, jejichž výpovědi byly v řízení před nalézacím soudem čteny, je potřebné vyjádření v protokole zaznamenáno. U většiny svědků (E. M., J. Z., J. M., I. Č., D. Ch., B. K. st., M. V.) je zaprotokolováno vyjádření "budu vypovídat", u dalších svědků je toto vyjádření širší - "nemám žádný důvod odepřít svědeckou výpověď" (L. K.), "odmítnout výpověď nemám důvod, vypovídat budu" (J. F.), "nic mi nebrání v tom, abych vypovídal, vypovídat chci a budu" (S. H.), "svého práva nevyužívám, vypovídat budu" (M. K.). Ze všech citovaných vyjádření vyplývá, že svědci se po poučení o právu odepřít výpověď rozhodli vypovídat, tj. svého práva nevyužít. Soud prvního stupně proto nepochybil, pokud za situace, kdy jmenovaní svědci u hlavního líčení výpověď odepřeli, postupoval podle ustanovení §211 odst. 4 tr. ř. Předmětná námitka stěžovatele je tudíž nedůvodná.
Další dvě námitky stěžovatele - ad b) a c) - se týkají hodnocení důkazů, skutkového stavu věci vyvozeného z provedených důkazů a právního posouzení prokázaných skutečností.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť, jak shora uvedeno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel. Takovéto vybočení z ústavních postulátů v dané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud již shora konstatoval, že veškeré námitky vztahující se k hodnocení důkazů a skutkovému stavu věci uplatnil stěžovatel v odvolání. Městský soud v Praze se těmito námitkami zabýval a řádně se s nimi vypořádal, se způsobem hodnocení důkazů nalézacím soudem a s odůvodněním jeho rozsudku se ztotožnil. Zjistil pouze drobné nepřesnosti při výpočtu výše škody a popisu některých útoků ve skutkových větách výroku o vině, které napravil tím, že výrok o vině stěžovatele pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku zrušil a sám znovu rozhodl. V odůvodnění rozsudku se podrobně zabýval způsobem výpočtu škody, charakterem uzavíraných smluv a rozvedl právní úvahy vedoucí k závěru, že stěžovatel naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty pomoci k trestnému činu, kterou byl uznán vinným.
Rovněž Nejvyšší soud v řízení o dovolání se zabýval opakovanými námitkami stěžovatele týkajícími se užité právní kvalifikace, určení výše škody a posouzení druhu uzavíraných smluv a dospěl k závěru, že soudy prvých dvou stupňů při právním posouzení prokázaného jednání stěžovatele nepochybily, přičemž se ztotožnil s argumentací těchto soudů. Navíc u důvodů, které pro závěr o vině stěžovatele považoval za stěžejní, velmi detailně a výstižně veškeré své závěry odůvodnil, příp. doplnil argumentaci použitou nalézacím a odvolacím soudem. Dovolací soud při svém rozhodování důvodně nepřihlížel k námitce stěžovatele týkající se postupu soudu podle ustanovení §211 odst. 4 tr. ř., neboť se jedná o námitku procesního rázu, která vybočuje z rámce uplatněného dovolacího důvodu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky stěžovatele týkající se hodnocení důkazů a právního posouzení prokázaných skutečností jsou neopodstatněné. Vzhledem k tomu, že již soudy odvolací a dovolací se těmito námitkami řádně zabývaly a s těmito se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1, resp. §134 odst. 2 tr. ř., Ústavní soud nepovažuje za nezbytné se předmětnými námitkami podrobněji zabývat a na odůvodnění napadených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu odkazuje.
Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími nebo postupem jim předcházejícím bylo zasaženo stěžovatelem namítané právo na spravedlivý proces vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny či jiné jeho základní právo nebo svoboda garantované Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze shora rozvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu