ECLI:CZ:US:2006:4.US.42.05
sp. zn. IV. ÚS 42/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele M. Š., zastoupeného JUDr. Igorem Honusem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2003, č.j. 30 T 4/2003-543, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2004, č.j. 3 To 10/2004-709, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2004, č.j. 6 Tdo 1227/2004-819, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 25. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 10. 2003, č. j. 30 T 4/2003-543, jímž byl uznán vinným trestným činem vraždy ve smyslu §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání třinácti let a šesti měsíců, a jímž mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, škodu ve výši 17 590 Kč, a poškozené R. Ř., škodu ve výši 24 780 Kč. Stěžovatel se rovněž dožadoval zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 3. 2004, č.j. 3 To 10/2004-709, jímž bylo jeho odvolání proti rozsudku krajského soudu jako nedůvodné zamítnuto, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 10. 2004, č.j. 6 Tdo 1227/2004-819, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu.
2. Stěžovatel se měl trestného činu dopustit tím, že v úmyslu získat majetkový prospěch inicioval schůzku s poškozeným F. Ř., v rámci které mu nabídl ke koupi 40 000 USD (amerických dolarů), s nimiž fakticky nedisponoval. V dopoledních hodinách dne 7. 1. 2003 se stěžovatel s poškozeným setkali na ulici Porážková v Moravské Ostravě a mělo dojít k předmětné směně. Stěžovatel kolem 11.20 hodin vyzbrojen kuchyňským nožem s čepelí dlouhou 14,5 cm, nevýznamně ovlivněn účinky marihuany, nasedl na místo spolujezdce do vozidla poškozeného a v úmyslu jej usmrtit a posléze získat finanční hotovost, mu i přes aktivní sebeobranu zasadil bodnou ránu vlevo do hrudníku s bodným kanálem dlouhým 14 cm a dalších dvanáct řezných ran v oblasti dlaní a na prstech obou rukou. V napadání poškozeného stěžovatel pokračoval i před vozidlem, kam oba jmenovaní v důsledku incidentu vypadli, a to tak, že již smrtelně zraněného poškozeného opakovaně udeřil rukou do obličeje, v důsledku čehož poškozený utrpěl nejméně povrchní oděrky. Za této situace byl stěžovatel zadržen zasahujícím policistou. Poškozený F. Ř. po převozu do Fakultní nemocnice s Poliklinikou v Ostravě při operativním zákroku v důsledku utrpěných zranění zemřel.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti především vyjádřil nesouhlas se způsobem, jakým byl dne 24. 3. 2004 předveden k veřejnému zasedání vrchního soudu, jakož i se samotným průběhem zasedání. Stěžovatel uvedl, že v důsledku svého onemocnění malabsorbčním syndromem byl uznán občanem se změněnou pracovní schopností a musel dodržovat speciální dietu. Během výkonu vazby se jeho zdravotní stav zhoršil natolik, že byla v listopadu 2003 nařízena jeho hospitalizace v brněnské nemocnici, k převozu však opakovaně nedal souhlas, protože pracoval s právním zástupcem na odvolání. Předmětný souhlas stěžovatel dal až 5. 1. 2004, k převozu však již nedošlo, neboť byl dne 6. 1. 2004 propuštěn z vazby. Ihned po propuštění navštívil odborného lékaře a následně došlo i k jeho hospitalizaci na interním oddělení v Nemocnici v Orlové. Naposledy byl hospitalizován dne 17. 3. 2004 v Nemocnici v Orlové na neurologickém oddělení, odkud byl dne 22. 3. 2004 převezen na oddělení interní, kde dne 23. 3. 2004 podstoupil vyšetření srdce. Další specializované vyšetření proběhlo následujícího dne. Po návratu z vyšetření byl dne 24. 3. 2004 v nemocnici zatčen příslušníky zásahové jednotky, byl prohledán, byla mu nasazena pouta s připoutáním rukou k opasku a takto byl v doprovodu zásahové jednotky převezen k vrchnímu soudu. Stěžovatel zdůraznil, že po dobu 22 hodin nic nejedl a nepil, neboť to vyžadovalo specializovaného vyšetření, jemuž se podrobil toho dne ráno. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti kladl důraz zejména na to, že z veřejného zasedání u vrchního soudu se vždy řádně a včas omluvil písemnou formou prostřednictvím svého obhájce a zaslal příslušná lékařská potvrzení. Po propuštění z vazby se hlásil na obvodním oddělení Policie ČR v Petřvaldě, oznámil své bydliště, kde se po celou dobu zdržoval a trestnímu stíhání se nijak nevyhýbal.
4. K vlastnímu jednání před vrchním soudem stěžovatel uvedl, že námitky jeho právního zástupce týkající se okolností, které brání jednání, nebyly vzaty v úvahu. Právní zástupce poukazoval na formální nedostatky lékařských zpráv, jimiž vrchní soud disponoval, na neznalost zdravotního stavu stěžovatele, jakož i na to, že stěžovatel nebyl toho času vazebně stíhán, a nebyl tedy dán žádný důvod pro jeho předvedení shora uvedeným způsobem. Konkrétně zpochybnil "zprávu ošetřujícímu lékaři" z důvodu absence podpisu uvedených lékařů a rovněž z toho důvodu, že uvedený lékař neměl v den vystavení zprávy službu. Obhájce stěžovatele taktéž zpochybnil lékařskou zprávu konstatující schopnost stěžovatele k převozu i k účasti na soudním jednání, podepsanou MUDr. Š., neboť uvedená lékařka stěžovatele údajně nikdy nevyšetřovala. Stěžovatel rovněž vznesl námitku podjatosti senátu 3 To, kterou odůvodnil tím, že členové senátu byli po vícero dní v telefonickém styku s ošetřujícím personálem, kdy docházelo k intervenci ze strany vrchního soudu směřující k uschopnění stěžovatele a k vyvíjení tlaku na ošetřujícího lékaře MUDr. Š., aby ukončil stěžovatelovu pracovní neschopnost. Dle názoru stěžovatele, se vrchní soud po dobu veřejného jednání nezajímal o jeho zdravotní stav a pouze se ztotožnil s konstatováním vyžádaných lékařských zpráv. Pochybení spatřoval zejména v tom, že nebyl na nic dotazován a že mu bylo uděleno slovo pouze na závěr jednání, kdy výslovně uvedl, "že se necítí zdráv, nemá prášky, byl odvezen přímo od vyšetření, dnes nejedl, ničeho se nedopustil, vše bylo vedeno špatným směrem proti němu, jen se bránil, chránil si život, neví, jestli je to špatné".
5. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatel zdůraznil, že nebyl informován o konání veřejného zasedání a že předpokládal, že bude z důvodu jeho hospitalizace odročeno. Ve výše popsaném postupu vrchního soudu spatřuje výrazné omezení svých osobnostních práv a má za to, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod dle článku 8 odst. 2, 3 a 4 a článku 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. S ohledem na důvody uvedené v podání ze dne 21. 1. 2005 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
7. Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření ze dne 23. 2. 2005 uvedl, že vazba stěžovatele byla po celou dobu řízení nalézacího soudu důvodná a byl propuštěn na svobodu pouze na základě pochybení soudce, který opomněl prodloužit vazbu. Krajský soud s ohledem na argumentaci stěžovatele týkající se jeho neutěšeného zdravotního stavu vyjádřil překvapení nad jeho nesouhlasem s převozem do brněnské nemocnice odůvodněným "společnou prací s obhájcem na odvolání".
8. Vrchní soud v obsáhlém vyjádření ze dne 9. 3. 2004 podrobně zrekapituloval okolnosti vedoucí k předvedení stěžovatele k veřejnému zasedání dne 24. 3. 2004. Zvolený způsob byl dle názoru vrchního soudu odůvodněn podezřením, že by jednání stěžovatele mohlo být účelové s cílem vyhýbat se trestnímu stíhání, a mohlo by tak být považováno za sui generis skrývání se před trestním stíháním, tedy za jednání předvídané v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, které je důvodem vazby. Vrchní soud konstatoval, že z jeho strany v žádném případě nedocházelo k intervencím cíleným k uschopnění stěžovatele, a označil za nepravdivé stěžovatelovo tvrzení, že ošetřující lékař MUDr. Š. dostal od vrchního soudu příkaz k ukončení jeho pracovní neschopnosti. Vrchní soud se informoval na zdravotní stav stěžovatele, neboť z okolností předcházejících veřejnému zasedání nabyl důvodnou obavu, že se stěžovatel vyhýbá trestnímu stíhání. Vrchní soud ve vyjádření rovněž upozornil na to, že stěžovatel byl od svého zatčení do 6. 1. 2004 stíhán vazebně, neboť u něj byly shledány důvody útěkové vazby. Na svobodu byl propuštěn pro pochybení soudu prvního stupně. Na základě závěru znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a klinické psychologie, jakož i na základě opakovaně si vyžádaných informací o zdravotním stavu stěžovatele, vrchní soud shledal důvodné podezření, že je jednání stěžovatele účelové. Vrchní soudu v závěru svého vyjádření zdůraznil, že při zahájení veřejného jednání a ani následně do konečných návrhů stěžovatel nepožádal o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů. Toto neuvedl ani na dotazy předsedy senátu a předmětnou námitku vznesl až v rámci konečného návrhu. Senát 3 To vrchního soudu svůj procesní postup v trestní věci stěžovatele považuje za zákonný a nijak nenarušující ústavně zaručená lidská práva a svobody.
9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 1. 3. 2005 konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele je téměř identická s podaným dovoláním a že podstatu námitek tvoří zajištění přítomnosti stěžovatele u veřejného zasedání před vrchním soudem. Takto koncipovaná námitka musela být Nejvyšším soudem odmítnuta ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť nenaplňovala dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. d) trestního řádu. V závěru svých vyjádření Vrchní soud v Olomouci i Nejvyšší soud ČR v Brně shodně navrhly, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
10. Krajské státní zastupitelství v Ostravě i Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého oprávnění vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužili.
11. Stěžovatel na vyjádření účastníků reagoval replikou ze dne 20. 2. 2006, v níž zopakoval již přednesené námitky. Nově pak argumentoval tím, že vrchní soud jako soud druhého stupně nedisponuje žádnými zákonnými instrumenty, které by umožňovaly eliminovat pochybení soudu prvního stupně ve vztahu k propuštění stěžovatele z vazby. Způsob, jakým se vrchní soud s nastalou situací vypořádal, označil jako rozporný se zákonem i s ústavním pořádkem České republiky. Rovněž nesouhlasil s tvrzením vrchního soudu, že se zajímal o jeho zdravotní stav. V dodatečném vyjádření ze dne 22. 2. 2006 stěžovatel upozornil na závažnost svého onemocnění a rovněž vyjádřil přesvědčení, že vrchní soudu porušil svým postupem zákon i soudcovskou etiku tím, že telefonicky žádal po lékařích důvěrné informace o jeho zdravotním stavu.
III.
10. Ústavní soud následně napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
11. Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo-li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout.
12. Podstatu ústavní stížnosti tvořil nesouhlas stěžovatele s postupem vrchního soudu, který jej nechal předvést k veřejnému zasedání, ačkoliv pro to neexistoval zákonný důvod, a i přes jeho špatný zdravotní stav ve věci jednal. Ústavní soud postup vrchního soudu přezkoumal, přičemž existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
13. Ze spisu krajského soudu, sp. zn. 30 T 4/2003, Ústavní soud zjistil, že veřejné zasedání k projednání odvolání stěžovatele, původně nařízené na 11. 2. 2004, bylo na žádost stěžovatele z důvodu jeho nemoci odročeno. Dne 8. 3. 2004 se vrchní soud telefonicky obrátil na MUDr. J. Š., který potvrzení o pracovní neschopnosti stěžovatele vystavil. Ten k dotazu soudu sdělil, že stěžovatel je ze zdravotního hlediska schopen účasti na veřejném zasedání, vrchní soud proto stanovil termín jednání na 24. 3. 2004. Dne 15. 3. 2004 byla vrchnímu soudu doručena další žádost o odročení jednání z důvodu nemoci stěžovatele. Vrchní soud obratem informoval obhájce stěžovatele, že žádosti nevyhovuje. Dne 18. 3. 2004 vrchní soud telefonicky zjistil, že stěžovatel byl hospitalizován na neurologickém oddělení Nemocnice v Orlové. Dne 19. 3. 2004 byla odvolacímu soudu doručena opětovná žádost stěžovatele o odročení veřejného zasedání z důvodu hospitalizace a prodloužení pracovní neschopnosti. Dne 22. 3. 2004 ošetřující lékař, MUDr. K., vrchnímu soudu telefonicky sdělil, že výsledky vyšetření stěžovatele byly bez objektivních nálezů, avšak ten se následujícího dne, tedy 23. 3. 2004, ještě podrobí vyšetření srdce. Dne 24. 3. 2004 v 7.30 hod. byl ze strany vrchního soudu učiněn další telefonický dotaz na interní oddělení nemocnice v Orlové. MUDr. Š. informovala vrchní soud, že MUDr. K. není na pracovišti, neboť má dovolenou, a že stěžovatel byl převezen na vyšetření srdce do Nemocnice v Ostravě. V 9.30 hod. tatáž lékařka konstatovala, že výsledky vyšetření stěžovatele neodůvodňují a ani nevyžadují jeho hospitalizaci, že bude z nemocnice propuštěn a je schopen transportu k vrchnímu soudu a k účasti na jednání. Za této situace vrchní soud nařídil předvedení stěžovatele, k čemuž následně také došlo.
14. Ústavní soud má za to, že vrchní soud měl dostatečně zjištěno, že zdravotní stav stěžovatele umožňoval jeho účast na jednání. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nebylo možno vycházet ze "zprávy ošetřujícímu lékaři", která nebyla podepsána, nicméně za dostatečné je možno v tomto ohledu považovat písemné sdělení MUDr. Š.
15. Pokud jde o námitky stěžovatele, že před konáním veřejného zasedání téměř den nejedl a nepil a dále že neměl léky, které užíval, nutno podotknout, že při jednání před vrchním soudem nic nebránilo stěžovateli či jeho obhájci, aby tuto námitku vznesli, přesto se tak nestalo. Stěžovateli bylo v průběhu jednání několikrát uděleno slovo a obhájce byl přímo dotazován, zda mu jsou známy skutečnosti, jež by znemožňovaly konání veřejného zasedání. Jestliže obhájci nebyly problémy stěžovatele s nedostatkem jídla a pití, případně léků, známy, je to nutno přičítat nedostatečné komunikaci mezi ním a stěžovatelem a v žádném případě nelze tuto skutečnost považovat za pochybení soudu.
16. Co se týče okolností, za nichž byl stěžovatel k jednání předveden, nutno konstatovat, že vrchní soud realizoval svou pravomoc, svěřenou mu ustanovením §90 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), přičemž nelze mít za to, že by jeho postup byl svévolný či zjevně rozporný s účelem a smyslem předmětného ustanovení. Stěžovatel ostatně krom okolnosti, že byl nucen účastnit se jednání i přes svůj špatný zdravotní stav, s kterou se Ústavní soud výše vypořádal, neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že mu v důsledku předvedení vznikla újma, jež by zapříčinila, že proces jako celek by nebyl procesem spravedlivým. Pokud stěžovatel odkázal na čl. 40 odst. 3 Listiny, který mu mimo jiné zaručuje právo, aby mu byl poskytnut čas a možnosti k přípravě obhajoby, Ústavní soud konstatuje, že i v tomto případě stěžovatel či jeho obhájce mohli tuto námitku bez překážek uplatnit již v řízení před vrchním soudem. Jestliže tak neučinili, nemohou se nyní s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti této skutečnosti dovolávat. Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani v tom, že byl v jeho případě porušen čl. 8 odst. 2, 3 a 4 Listiny a čl. 40 odst. 2 Listiny, neboť neshledal, že by vrchní soud postupoval při předvedení stěžovatele v rozporu se zákonem.
17. Pokud jde o tvrzenou podjatost senátu 3 To, Ústavní soud shledal, že obhájce stěžovatele vznesl námitku podjatosti při veřejném zasedání vrchního soudu, přičemž tato byla po tiché poradě senátu usnesením ze dne 24. 3. 2004, č. j. 3 To 10/2004-701, zamítnuta. Stížnost stěžovatele proti rozhodnutí vrchního soudu byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j. 11 Tvo 43/2004-804. Ačkoliv stěžovatel ve své ústavní stížnosti podjatost senátu vrchního soudu namítal, shora uvedená zamítavá rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu nenapadl. I kdyby tak učinil, musela by být jeho ústavní stížnost ve vztahu k těmto rozhodnutím považována za opožděnou, neboť usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, č. j 11 Tvo 43/2004-804, bylo stěžovateli doručeno dne 26. 10. 2004, přičemž ústavní stížnost byla předána k poštovní přepravě až dne 24. 1. 2005, tedy zjevně po uplynutí zákonné šedesátidenní lhůty. S ohledem na výše uvedené se tedy Ústavní soud touto námitkou stěžovatele nezabýval.
18. Přestože stěžovatel ve své ústavní stížnosti krom odkazu na čl. 8 odst. 2 Listiny nezpochybnil hmotněprávní posouzení věci obecnými soudy, Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal i z tohoto hlediska, přičemž shledal, že právní závěry obecných soudů se ve vztahu ke skutkovým zjištěním jeví jako přiléhavé, obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vyložily, z jakých důvodů a na základě jakých důkazů dospěly k závěru o vině stěžovatele. Důvodem ke zrušení napadených rozhodnutí by mohl být pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), ten ovšem v tomto případě Ústavním soudem zjištěn nebyl.
19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu tedy, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. 5. 2006
Vlasta Formánková předsedkyně senátu