ECLI:CZ:US:2006:4.US.436.06.1
sp. zn. IV. ÚS 436/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti T. N. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, Advokátní kancelář v Brně, Příkop 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2006, sp. zn. 5 Tdo 617/2006, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30.9.2005, sp. zn. 3 To 437/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6.8.2005, sp. zn. 89 T 86/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21.7.2006 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody uvedená v čl. 2 odst. 2, čl. 90 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před soudy obou instancí a soudem dovolacím, která jejich vydání předcházela, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že výrok rozsudku Městského soudu v Brně ve skutkové větě neobsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podle §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Doba pro vycestování nebyla stěžovateli vůbec stanovena, ačkoli takovou možnost ustanovení §118 odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o pobytu cizinců") nepřipouští; doba k vycestování stanovená výjezdním příkazem nemůže být, vzhledem k tomu, že výjezdní příkaz není zvláštním správním rozhodnutím, považována za dobu určenou k vycestování z území.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soud v Brně, sp. zn. 89 T 86/2005, a po zhodnocení skutkové a právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatele.
Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, byl využit i mimořádný opravný prostředek - dovolání. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah.
Stěžovatel opakuje své argumenty vznesené již před obecnými soudy, přičemž na jeho výtky ohledně nestanovení doby vycestování bylo reagováno zejména ze strany krajského soudu. Ten poukázal na to, že ve správním rozhodnutí nebyla výslovně stanovena doba pro vycestování, neboť se předpokládal postup dle ustanovení §128 zákona o pobytu cizinců, podle kterého měl být stěžovatel dopraven cizineckou policií přímo na hranice České republiky. Dále krajský soud uvedl, že poté, co bylo pravomocně ukončeno řízení o azylu, byl cizineckou a pohraniční policií udělen výjezdní příkaz, který byl platný od 13.1.2005 do 22.1.2005. Stěžovatel měl tedy území České republiky opustit do 22.1.2005, což neučinil.
Stěžovatelova polemika o charakteru výjezdního příkazu, který dle jeho názoru není zvláštním druhem správního rozhodnutí, není v projednávaném případu z ústavněprávního pohledu dostatečně relevantní. Stěžovateli bylo uloženo správní vyhoštění, jehož výkon byl oddálen tím, že stěžovatel podal žádost o azyl v České republice. Azyl však stěžovateli nebyl udělen a po vyčerpání všech opravných prostředků v rámci řízení o udělení azylu, pozbyl stěžovatel právní důvod k tomu, aby se na území České republiky zdržoval.
Z uvedeného je zřejmé, že stěžovateli, který po zamítavých rozhodnutích v řízení o azylu pozbyl právního důvodu k pobytu na území České republiky, byla výjezdním příkazem pouze poskytnuta lhůta k zařízení jeho záležitostí před opuštěním republiky dle ustanovení §50 odst. 3 zákona o pobytu cizinců.
Ústavní soud necítí potřebu v daném případě vstupovat do "akademické" polemiky o charakteru výjezdního příkazu, neboť z uvedených zákonných ustanovení, ze spisu a rozhodnutí soudů je zřejmé, že stěžovateli byly v rámci práva na soudní ochranu poskytnuty právní prostředky k ochraně před vyhoštěním z území České republiky v souladu s čl. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a následně i právo na soudní ochranu v řízení o udělení azylu. Poté, co stěžovatel ani co do své žádosti o udělení azylu nebyl úspěšný, měl opustit Českou republiku, což prokazatelně neučinil. Tím naplnil dle rozhodnutí obecných soudů skutkovou podstatu trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle ustanovení §171 odst. 1 písm. b) trestního zákona; Ústavní soud neshledává v postupu obecných soudů ničeho protiústavního.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu