ECLI:CZ:US:2006:4.US.458.04.1
sp. zn. IV. ÚS 458/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatelek J.S. a M.T., právně zastoupené advokátkou JUDr. J.V., proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 10. 2002, čj. 17 C 261/95-42, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2004, čj. 9 Co 672/2002-80, rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2004, čj. 28 Cdo 1600/2004-105, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 23. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelky domáhaly zrušení rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 21. 10. 2002, čj. 17 C 261/95-42, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2004, čj. 9 Co 672/2002-80, rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2004, čj. 28 Cdo 1600/2004-105.
Výše uvedeným rozhodnutím mělo dojít k zásahu do práv stěžovatelek, jež jsou jim zaručena čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak mělo v souvislosti s výše uvedenými usneseními dojít k porušení čl. 90 Ústavy ČR.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že po doplnění chybějících plných mocí obsahuje podaná ústavní stížnost veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelky se v rámci soudního řízení před obecnými soudy domáhaly uložení povinnosti České republice - K., uzavřít s nimi dohodu o vydání podílu (ve výši ideální 1/20 každé z nich) nemovitosti - domu č. p. 1342 se stavební parcelou č. 1180/1 a pozemku parcelního č. 1179, zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. Uvedená povinnost měla být žalovanému subjektu uložena na základě zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "restituční zákon"), neboť tento je povinný s nimi po výzvě dle citovaného zákona uzavřít dohodu o vydání předmětné nemovitosti. Obecné soudy v proběhlém soudním řízení dospěly k závěru, že se v daném případě nejedná o odepření restituce z důvodu uvedených v ustanovení §2 odst.1 písm. c) restitučního zákona.
Původní vlastníci nemovitosti, manželé R., jež byli židovského původu, prodali předmětnou nemovitost v roce 1940 pod nátlakem manželům K. Již v roce 1941 sepsali manželé R. závěť, v níž učinili testamentárními dědici k části majetku jejich bývalé zaměstnance, mj. i A.Z. - babičku žalobkyň. Testamentární dědicové po válce uplatnili restituční nároky k předmětným nemovitostem podle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."), ovšem jejich restituční nárok byl v řízení ukončeném v roce 1951 zamítnut.
Z rozhodnutí SN ze dne 4. 1. 1979, sp. zn. D 1702/78, bylo zjištěno, že dědictví po A.Z., zemřelé dne 18. 11. 1974 bez zanechání závěti, nabyla jediná dědička ze zákona, a to dcera M.E. Z rozhodnutí SN ze dne 22. 9. 1986, čj. 2 D 602/86-21, bylo zjištěno, že dědictví po M.E., zemřelé dne 22. 4. 1986, nabyly její pozůstalé dcery, stěžovatelky J.S. a M.T.
Dne 14. 6. 1949 uplatnila strana žalující, zastoupená JUDr. E.D., restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., týkající se pozůstalosti po V. a H.R. Na návrh protistrany ze dne 13. 6. 1951 vyzval soud stranu žalující, aby se do jednoho měsíce osoba, jež uplatnila restituční nárok, vykázala plnou mocí, stejně tak měla strana žalující doložit potvrzení o národní spolehlivosti manželů R. a potvrzení o národní spolehlivosti právní předchůdkyně stěžovatelek. Restituční řízení, vedené u Okresního civilního soudu v Praze 2 pod sp. zn. 84 Nc 5/51, skončilo dne 8. 11. 1951 usnesením, dle něhož byla restituční žádost zamítnuta. V odůvodnění bylo uvedeno, že byl návrh podán osobou nevykázanou plnou mocí. Zápis z jednání v dědické věci po manželech R., ze dne 12. 12. 1947 však prokazuje, že JUDr. E.D. byl k restituci zmocněn. V odůvodnění citovaného usnesení je také uvedeno, že žalující strana neprokázala svou aktivní legitimaci, když nepředložila osvědčení o národnosti zůstavitelů, osvědčení o státní spolehlivosti dědiců ani usnesení pozůstalostního soudu o přijetí dědických přihlášek a zmocnění k vedení restituce. Potvrzení o národní spolehlivosti a potvrzení domovského občanství bylo založeno ve spisu Dv 518/45. Je nepochybné, že manželé R. byli obětí nacistického teroru a proto o jejich národní spolehlivosti nelze pochybovat. Potvrzení o národní spolehlivosti A.Z. bylo v dědickém spisu, sp. zn. Dv 518/45 a Dv 519/45, založeno a soud prvního stupně k uvedeným důkazům nepřihlédl.
Stěžovatelky jsou toho názoru, že pokud by nedošlo za totalitního režimu k destrukci vlastnického práva, musel by být návrh podaný jejich právní předchůdkyní vyřízen kladně. Za situace, kdy před skončením restituční žádosti byl vydán výměr o znárodnění předmětných nemovitostí ve věci 8 Nc 277/49, jež byla vedena u Okresního soudu v Teplicích, nelze právní předchůdkyni žalobkyň přičítat k tíži nedoložení dokladů ve věci restituční žádosti vedené u Okresního soudu civilního v Praze 2.
V souvislosti s výše uvedeným pak stěžovatelky poukazují na skutečnost, že požadované doklady byly založeny ve spisech Dv 518/45 a Dv 519/45 a nepřiznat stěžovatelkám naplnění ustanovení §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona, by znamenalo nové porušení občanských zásad uznávaných demokratickým světem. Závěrem svého návrhu odkázaly stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. II ÚS 66/98. Dle názoru stěžovatelek jim nebyla ze strany Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu ČR poskytnuta zákonem stanoveným způsobem ochrana jejich právům (čl. 90 Ústavy) a stejně tak jim nebyl zajištěn spravedlivý soudní proces (čl. 36 odst. 1 Listiny).
III.
Přípisem ze dne 24. 2. 2005 se k ústavní stížnosti vyjádřil Okresní soud v Teplicích, jenž uvedl, že stěžovatelky v průběhu odvolacího řízení, dovolacího řízení a ani v ústavní stížnosti samotné, neuvedly žádné jiné skutečnosti než ty, s nimiž se již okresní soud ve svém rozhodnutí vypořádal. Z toho důvodu pak navrhl, aby byla daná ústavní stížnost odmítnuta.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ústí nad Labem, jenž zcela odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozsudku citovaného soudu.
Nejvyšší soud ponechal předmětnou ústavní stížnost bez vyjádření.
Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.
IV.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
V projednávané věci je třeba konstatovat, že Ústavní soud se v minulosti již několikrát vyjádřil k otázce rozsahu a osob, jež jsou oprávněny vznášet restituční nároky dle zákona č. 87/1991 Sb., (srov. např. stěžovatelkami uváděný nález Ústavního soudu II. ÚS 66/98). Z ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., vyplývá, že jeho účelem je především zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1.ledna 1990. Citovaný zákon ve svých ustanoveních pak dále stanovuje podmínky, za nichž lze uplatňovat restituční nárok u povinné osoby. Ústavní soud sice v minulosti nastolil tendenci odčiňovat spáchané křivdy v co možná nejširším rozsahu, vždy však v rámci předpisů, které byly ke zmírnění těchto křivd přijaty.
Poukazují-li stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 66/98 (dostupném např. na www.judikatura.cz), je třeba uvést, že se jedná o zcela odlišnou skutkovou a právní situaci. Z ustanovení §2 odst. 1 písm. c) restitučního zákona vyplývá, že zmírnění následků majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, spočívá ve vydání věci nebo v poskytnutí finanční náhrady nebo ve zrušení některých správních aktů, popřípadě v úpravách v oblasti sociálního zabezpečení, byly-li důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody. V souvislosti s uvedeným je třeba konstatovat, že stěžovatelky nepředložily žádný důkaz o tom, že by byla jejich právní předchůdkyně předmětem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Tuto skutečnost je třeba zásadně odlišit od případu, na nějž stěžovatelky odkázaly, kdy byl stěžovatel pro své postoje vyloučen z K, propuštěn ze zaměstnání a jenž řádně a včas podal žádost o restituci, ovšem pod existenčním tlakem vzal svůj návrh zpět. Z uvedeného důvodu pak nelze přistoupit na to, že i v projednávaném případě došlo k naplnění ustanovení §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb.
Předjímají-li stěžovatelky situaci, dle níž by jejich právní předchůdkyni muselo být v původním restitučním řízení vyhověno, pokud by nedošlo za totalitního režimu k destrukci vlastnického práva, nelze s nimi souhlasit, neboť předpokladem pro úspěšné uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., bylo splnění formálních podmínek pro restituci majetku, což se však v daném případě nestalo. Z ústavní stížnosti samotné i z předchozího soudního řízení vyplývá, že právní předchůdkyně stěžovatelek byla v souvislosti s vedením restitučního řízení vyzvána k odstranění vad podání - ta však tak neučinila. Skutečnost, že předmětná nemovitost byla v průběhu restitučního řízení znárodněna, byla tak pouze jedním z důvodů, pro něž byl návrh neúspěšný, pokud by tento důvod nenastal, nelze předpokládat, že by bylo návrhu právní předchůdkyně stěžovatelek vyhověno, neboť tato nesplnila základní formální požadavky pro restituci majetku podle zákona č. 128/1946 Sb.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatelky mimo jiné namítají, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. B. 1994, str. 273). Nic takového však v předmětném soudním řízení zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo.
Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, k tomu Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu