ECLI:CZ:US:2006:4.US.470.05
sp. zn. IV. ÚS 470/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného - ze dne 31. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 470/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. M. proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 1 KZv 310/2004 ve spojení s usnesením Policie České republiky, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 22. června 2005 č. j. ČTS: PSP-4047/OHK-2004, jimiž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta.
I. Usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. 1 KZv 310/2004 se zrušuje.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel podání učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další náležitosti ústavní stížnosti.
Napadeným usnesením Policie České republiky byla stěžovateli uložena pořádková pokuta podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu pro nevydání věcí důležitých pro trestní řízení. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Městského státního zastupitelství v Praze. V postupu orgánů veřejné moci shledal stěžovatel zásah do svých základních práv zaručených v čl. 37 odst. 1 a v čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 2 a v odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i v čl. 14 odst. 2 a v odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). S ohledem na uvedené zásahy se stěžovatel v ústavní stížnosti domáhá zrušení shora popsaných rozhodnutí.
K porušení popsaných práv mělo dojít tím, že policejní orgán od samého počátku nerespektoval základní zásady trestního řízení a nevystupoval vůči stěžovateli nestranně a nezaujatě. Jednal tak již při rozhodování o zahájení trestního řízení, ve kterém porušil zásady plynoucí z čl. 8 odst. 2 Listiny, neboť své rozhodnutí učinil na základě nedostatečných a neúplných zjištění. Následně policejní orgán odmítl akceptovat způsob obhajoby stěžovatele, který nejprve ke své stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání přiložil ověřené opisy listin, avšak v průběhu řízení se rozhodl, že originály těchto listin, které má v dispozici, orgánům činným v trestním řízení neposkytne, a důvody tohoto svého rozhodnutí policejnímu orgánu sdělil. Policejní orgán však začal vydání těchto listin vynucovat, nejprve výzvou k vydání podle ustanovení §78 odst. 1 trestního řádu s pohrůžkou pořádkové pokuty a následně udělením pořádkové pokuty podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu v napadeném rozhodnutí. Dozorující státní zástupkyně následně neposoudila skutečnosti uvedené v jeho stížnosti řádně a stížností se zabývala se pouze částečně. Nezabývala se přitom argumentací o porušování základních práv obviněného v trestním řízení, plynoucích z Listiny a Úmluvy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu, který se podobnými problémy zabýval zejména v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 29/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 32; vyhlášen pod č. 236/2001 Sb.). Podle tohoto nálezu není možno nutit pořádkovými pokutami k součinnosti v předložení důkazu, který může předkladatele usvědčovat. Obdobně pro případ, kdy předkladatel již byl obviněn z trestného činu srov. nález sp. zn. II. ÚS 118/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 13). Stěžovatel rovněž poukázal na věc obsahově shodnou s jeho případem, o které rozhodl Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 561/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 54) a jejímiž účastníky byly titíž účastníci, tj. Městské státní zastupitelství v Praze i Policie České republiky, Správa hlavního města Prahy, Služba kriminální policie a vyšetřování, odbor hospodářské kriminality.
Stěžovatel proto namítá, že účastníci řízení vědomě jednali v rozporu s nálezem Ústavního soudu, resp. nadále porušovali základní práva zaručená Ústavou, Listinou či Úmluvou, způsobem, který byl shledán jako protiústavní. Vědomě tedy omezovali základní práva stěžovatele.
V porušování základních práv stěžovatele orgány činné v trestním řízení pokračovaly i dalším jednáním, kdy státní zástupkyně dala předběžný souhlas k odnětí věci podle ustanovení §79 odst. 1 trestního řádu. Institut odnětí věci v trestním řízení, byť proti vůli obviněného, je právem orgánů činných v trestním řízení, a není možno jej považovat za protiprávní či protiústavní. Stěžovatel však brojí proti příkazu k odnětí věci, kterým policejní orgán ukládá aktivní činnost, tedy osobní doručení odňatých věcí do sídla policejního orgánu, a současně si tento úkon opět vynucuje sankcí pořádkové pokuty. Nepřípustným způsobem tedy stěžovatele nutí k volně aktivní činnosti a používá pohrůžku, nebude-li součinnost poskytnuta.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení; městský státní zástupce v Praze a policejní komisař (účastníci popsali vlastní pohled na projednávanou věc, vyjádření však nepřinesla nové poznatky).
Městský státní zástupce odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a uvedl okolnosti, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Stěžovatel původně sám předložil kopie dokladů, a následně se rozhodl nepředložit originály. Z toho důvodu bylo postupováno napadeným způsobem. Tento účastník řízení rovněž uvedl, že podle jeho názoru na projednávanou není možné aplikovat nálezy, jichž se stěžovatel dovolává, a poukázal na to, že obsah ústavní stížnosti je totožný s obsahem podnětu k výkonu dohledu, který byl zaslán na Vrchní státní zastupitelství v Praze.
Rovněž policejní komisař uvedl, že kopie listin, které jsou předmětem výzev, předložil sám stěžovatel při své stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání jako součást své obhajoby, přičemž jedna z těchto listin byla do té doby policejnímu orgánu neznámá. Dále uvedl, že je mu známa praxe Ústavního soudu ve věci ukládání pokut a odmítl tvrzení, že by vědomě citovanou judikaturu přešel. Závěrem konstatoval, že v případě jiného postupu by mohl stěžovatel namítat nesoulad s ustanovením §2 odst. 5 trestního řádu, tedy, že není zjišťován i skutkový stav svědčící ve prospěch stěžovatele.
Stěžovateli byla předložena vyjádření účastníků řízení a byla mu poskytnuta možnost reagovat na skutečnosti v nich uvedené. Ve své reakci stěžovatel uvedl, že předložená vyjádření se svým obsahem netýkala předmětu řízení o ústavní stížnosti. Dále se podrobně zabýval konkrétními tvrzeními z vyjádření účastníků s nimiž nesouhlasí a svůj nesouhlas odůvodnil.
Ústavní soud pro posouzení věci vycházel i z listin zaslaných stěžovatelem k ústavní stížností, která je vedena pod sp. zn. IV. ÚS 483/05 (pozn. red.: zmíněná ústavní stížnost byla posléze odmítnuta nepublikovaným usnesením ze dne 9. 11. 2005).
II.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí včetně obsahu vyžádaného spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud shledal, že stěžovatel namítl zásah do svého práva odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké (čl. 37 odst. 1 Listiny) ve spojení s právem obviněného odepřít výpověď (čl. 40 odst. 4 Listiny).
Pro posouzení věci Ústavním soudem byla podstatná i skutečnost přípustnosti ústavní stížnosti. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, publikovaným pod č. 45/2005 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180), bylo zrušeno ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu s účinností ke dni 30. září 2005. Zákonem č. 394/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. října 2005, došlo k nové úpravě zrušeného ustanovení a současně doznalo změn i ustanovení §146a trestního řádu. Touto změnou byla nově pro soudní přezkum včleněna i rozhodnutí učiněná podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu o pořádkové pokutě, týkající se i projednávané věci.
Z odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 zřetelně vyplývá, že osoba, které - stejně jako v případě stěžovatele - byla v souladu se zákonem uložena pokuta, musí mít k dispozici účinné prostředky umožňující praktickou realizaci ústavních procesních práv zakotvených v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Plénum Ústavního soudu dále konstatovalo, že dosavadní znění §146 odst. 2 trestního řádu z hlediska existence účinných procesních záruk trpí ústavním deficitem, jehož podstata spočívá v absenci právní úpravy, jež by splňovala požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k osobám, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena v přípravném řízení policejním orgánem nebo státním zástupcem. Osobám takto postiženým tudíž ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu nezaručovalo možnost uplatnit ústavní procesní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto osoby navíc byly v ústavně neakceptovatelném nerovném procesním postavení z hlediska praktického uplatnění základního práva zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve srovnání s osobami, kterým byla pořádková pokuta podle §66 trestního řádu uložena předsedou senátu, což lze považovat za porušení rovnosti v právech zakotvené v čl. 1 Listiny.
Stěžovateli tak v důsledku uvedených změn trestního řádu vznikla možnost domáhat se svých práv způsobem, který respektuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující právo každého na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem. Současně je tento procesní postup i v souladu s čl. 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody přiznané Úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Ústavní stížnost je tedy přípustná ve vztahu k rozhodnutí státního zástupce a vzhledem k tomu, že v současnosti existuje možnost procesního postupu, který nebyl v době podání ústavní stížnost možný, postačí v projednávané věci zrušit pouze rozhodnutí státního zástupce, neboť po jeho kasaci bude na soudu, aby přezkoumal námitky stěžovatele uplatněné ve stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu. V souladu s čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, vezme obecný soud v úvahu vše, co je i z hlediska ústavněprávního nezbytné posoudit, protože nejen Ústavní soud je povolán k tomu, aby chránil ústavně zaručená základní práva. Přitom nepřehlédne relevantní judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva a i v jejím světle sám vyhodnotí, zda ve stěžovatelově věci byl postup policie přiměřený okolnostem posuzovaného případu.
Na základě uvedených okolností Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti a pro porušení popsaných základních práv zrušil uvedené rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení. Při svém rozhodování Ústavní soud vycházel rovněž ze své novější judikatury, srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 402/05, sp. zn. II. ÚS 255/05 či sp. zn. III. ÚS 644/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 206, svazek 37, nález č. 128, svazek 40, nález č. 71).
K dalším námitkám stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti, týkající se stěžovatelem tvrzených vad při zahájení řízení za nedostatečných a neúplných zjištění okolností trestného činu, Ústavní soud odkazuje na svoji judikaturu týkající se problematiky subsidiarity řízení před Ústavním soudem (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, usn. č. 49).
V části ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí policejního orgánu bylo nutno věc posoudit jako nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než tuto část ústavní stížnosti odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť toto rozhodnutí bude v dalším řízení přezkoumáno nezávislým a nestranným soudem.