ECLI:CZ:US:2006:4.US.494.05
sp. zn. IV. ÚS 494/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Elektroprof, a.s., se sídlem Tábor, Bydlinského 2964, IČ 25175203, zastoupené jednatelem Josefem Hákem, právně zastoupené JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Tábor, Čelákovická 445, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. května 2005, sp. zn. 2 Afs 178/2004, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterým stěžovatel napadl shora označené rozhodnutí.
Stěžovatelce byla Finančním úřadem v Táboře dodatečně vyměřena daň z příjmu právnických osob. Proti tomuto rozhodnutí se odvolala, avšak její odvolání Finanční ředitelství v Českých Budějovicích zamítlo. Podala proto správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích, která byla zamítnuta rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, sp. zn. 10 Ca 95/2004. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka kasační stížnost, o které rozhodl Nejvyšší správní soud shora označeným zamítavým rozsudkem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Nejvyšší správní soud nesprávně posoudil podle ní nezákonný postup Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ten rozhodl o její žalobě bez nařízení jednání, přičemž poučení o procesních právech a povinnostech účastníků bylo způsobilé uvést ji v omyl, neboť bylo podepsáno soudkyní senátu 10 Ca a nikoliv předsedkyní tohoto senátu. Stěžovatelka nebyla ani informována o složení senátu v projednávané věci. K tomu stěžovatelka poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 367/99.
V další části brojila stěžovatelka proti rozhodnutí ve věci samé, přičemž zopakovala námitky učiněné již v kasační stížnosti. Zamítnutím kasační stížnosti, směřující proti neoprávněnému výběru daně z příjmu mělo dojít k porušení ochrany ústavnosti, zaručené v čl. 2 a v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na podporu tohoto svého tvrzení odkázala stěžovatelka i na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. Předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu ve svém podání konstatovala, že Nejvyšší správní soud si je vědom znění ustanovení §51 s.ř.s. a rovněž i pochybení, kterého se měl Krajský soud v Českých Budějovicích dopustit při zasílání výzvy stěžovatelce. Nesouhlasila však se stěžovatelkou v tom, že by se jednalo o tak závažnou procesní vadu, která by způsobila nezákonnost či neústavnost rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka byla poučena o svých procesních možnostech, avšak procesní nástroje nevyužila. Skutečnost, že byla poučena "prostou soudkyní" není podstatné, pokud poučení bylo dostatečně srozumitelné a bylo účastníkovi doručeno v souladu se zákonem. Nedošlo tak k porušení práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 2 Listiny.
K námitce týkající se posuzované otázky přípustnosti opakovaných odpisů Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. S vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu spis vedený ve věci u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 178/2004.
Ústavní soud předložil vyjádření účastníka k replice stěžovatelce. Ta, prostřednictvím svého právního zástupce, Ústavnímu soudu sdělila, že trvá na ústavní stížnosti tak, jak byla podána.
Pro úplnost si Ústavní soud vyžádal také spis vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 Ca 95/2004.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku i s obsahem připojených spisů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
K namítanému porušení ochrany ústavnosti mělo dojít především tím, že poučení adresované stěžovatelce nebylo podepsáno předsedkyní senátu, jak plyne z ustanovení §51 odst. 1 s.ř.s., ale soudkyní tohoto senátu. K tomu Ústavní soud odkazuje na obdobná ustanovení zmocňující předsedu senátu k určitému kroku (například §37 odst. 5 s.ř.s.). Rovněž zde je označen předseda senátu jako osoba, která vyzývá k odstranění vad podání.
Podle ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky ministerstva spravedlnosti ČR č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění pozdějších předpisů, může předseda soudu zmocnit justiční čekatele a soudní tajemníky, aby ve věcech projednávaných ve správním soudnictví samostatně vykonávali tyto jednoduché úkony příslušející podle zákonů o soudním řízení předsedovi senátu (samosoudci). Do výčtu postupitelných úkonů jsou zahrnuty, pod písm. e) a f), doručení stejnopisu žaloby žalovanému a osobám zúčastněným na řízení, uložení žalovanému nebo jiným osobám anebo úřadům předložit ve stanovené lhůtě správní spisy a své vyjádření k žalobě nebo stanovisko k věci [písm. e)]; vyrozumění osob, které přicházejí v úvahu jako osoby zúčastněné na řízení, o probíhajícím řízení, poučení těchto osob o jejich právech a výzvy těmto osobám k oznámení, zda budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení [písm. f)].
Z toho je tedy zřejmé, že některé úkony svěřené zákonem předsedovi senátu, a nikoliv obecně soudu, mohou být delegovány na pracovníky soudu.
Jak je z ustanovení §6 odst. 3 písm. e) a f) citované vyhlášky patrno, jedná se i o úkony blízké, ne-li shodné, s úkonem, jehož provedení soudcem stěžovatelka napadla.
Podle principu a minori ad maius, je-li možná delegace na justičního čekatele, tím spíše přichází v úvahu delegace na "prostého soudce", zasedá-li v příslušném senátu.
Ústavní soud tedy v popsaném postupu soudu prvého stupně nevidí jakýkoliv zásah do procesních práv stěžovatelky, tím spíše ne do práv ústavních, a proto neshledal ani důvodnost této výtky stěžovatelky s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 367/99.
K druhé části ústavní stížnosti Ústavní soud předně konstatuje, že v podstatné části stěžovatelka znovu předestřela své námitky směřují do skutkového hodnocení. Jimi se zabývaly jak Krajský soud v Českých Budějovicích tak i Nejvyšší správní soud.
Ústavní soud však není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu proto věcně posuzovat vydaná rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Správností hodnocení by se Ústavní soud zabýval jen tehdy, zjistil-li by, že v řízení před obecnými soudy byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Hodnocení důkazů přísluší, v souladu s čl. 90 Ústavy ČR, obecným soudům, které zákonem stanoveným způsobem poskytují ochranu právům. Podle čl. 4 Ústavy ČR jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Jakkoliv je Ústavní soud speciálním soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) jsou k ochraně základních práv povolány rovněž obecné soudy při projednávání věci samé. Takový závěr je patrný i z nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000, na který stěžovatelka rovněž odkázala.
Další tvrzené pochybení soudů mělo spočívat v porušení čl. 11 odst. 5 Listiny (daně a poplatky jen na základě zákona). Toto tvrzení stěžovatelka založila na skutečnosti, že správní soudy v projednávané věci dospěly k odlišnému právnímu závěru, než jaký byl její, který jediný považuje za ústavně konformní.
Právní závěry stěžovatelky zjevně korespondují s jejím neúspěchem v řízení. Stěžovatelka však nepředložila žádné skutečnosti, které by svědčily o porušení citovaného článku Listiny. Proto nezbývá Ústavnímu soudu než námitku hodnotit jen jako pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů a v důsledku toho stěžovatelku odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu (např. III. ÚS 23/93 viz. Sbírka nálezů a usnesení svazek 1., str. 41).
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu