ECLI:CZ:US:2006:4.US.494.06
sp. zn. IV. ÚS 494/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. B., zastoupeného JUDr. Alenou Mrlinovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě - Zábřehu, Výškovická 122, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2006, sp. zn.11 Co 265/2006, v té části kde byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 17.121,- Kč a v odvolacím řízení ve výši 15.980,- Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2006 (11 Co 265/2006-90) v té části, kde byla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení před soudem nalézacím ve výši 17.121,- Kč a v odvolacím řízení ve výši 15.980,- Kč.
Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, že výše označenými rozhodnutími o nákladech řízení došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a to jeho práva na soudní ochranu zaručenou čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovnost účastníků v řízení zaručenou čl. 37 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval pochybením obecného soudu v rovině podústavního práva a vyslovil přesvědčení o tom, že soud postupoval v rozporu se zásadami občanského soudního řízení, nepočínal si jako soud nestranný a nezávislý. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu považuje za libovůli v rozhodování, v němž lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, které nemá oporu v provedeném dokazování a z části nemají žádný význam pro posouzení merita rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací stěžovatele a tvrzeními, že chování žalobkyně (bývalé manželky stěžovatele) bylo v rozporu s dobrými mravy, a proto nelze výživné manželce přiznat. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním soudu, že mezi účastníky řízení je výrazný rozdíl mezi jejich finančními poměry a proto byl aplikován §150 o.s.ř.. Rozhodnutí odvolacího soudu obecný soud dostatečně nezdůvodnil, čímž porušil základní procesní pravidla občanského soudního řízení a povinnost nahradit náklady řízení jen ve výši jedné poloviny stanovil v rozporu s ust. §150 o.s.ř.. Při aplikaci §150 o.s.ř se jedná o institut výjimečný a úvahy soudu o tom, zda se jedná právě o výjimečný případ a zda tu jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
Je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu (III. ÚS 727/2000, II. ÚS 635/2004, IV. ÚS 1/2004, II ÚS 444/2001) a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o oprávněné a zrušil napadené rozhodnutí obecného soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV.ÚS 10/98, usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I.ÚS 30/02, usnesení ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. III. ÚS 529/04). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení §150 o.s.ř.,
V daném případě se jednalo o sporné řízení (o výživné manželky), kdy odvolací soud zastává jiný názor než soud nalézací. Dle odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zásadním předpokladem pro stanovení výživného dle §96 odst. 2 zákona o rodině soulad s dobrými mravy, jinak nelze výživné přiznat. Podle názoru odvolacího soudu je z hlediska dobrých mravů nepřijatelné, aby žalobkyně udržovala známost s jiným mužem a stěžovatel jí současně platil výživné manželky. Není právně významné, že stěžovatel rovněž navázal známost s jinou ženou, neboť stěžovatel výživné po žalobkyni nežádá. Odvolací soud dospěl k závěru, že by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby stěžovatel byl povinen žalobkyni výživné platit a proto rozhodnutí soudu nalézacího v tom rozsahu v jakém byla vyživovací povinnost stěžovatele vůči žalobkyni přiznána zamítl a znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.(§224 odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že výrok o náhradě nákladů řízení je závislý na úspěchu stěžovatele ve věci dle ustanovení §142 odst. 1 a 2 o.s.ř. a proto mu byla přiznána náhrada nákladů řízení (dle ustanovení §142 odst. 1 a 2 o.s.ř. a ust. §224 odst. 1 o.s.ř.), když soud v této souvislosti aplikoval ust. §150 o.s.ř., podle kterého lze ve výjimečných případech z důvodu hodného zvláštního zřetele nepřiznat účastníkovi náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti. V dané věci odvolací soud dospěl k závěru, že částečně lze aplikovat toto zákonné ustanovení a stěžovateli nepřiznat náhradu nákladů řízení v plné výši. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá (§157 o.s.ř.), jakou úvahou byl obecný soud veden a na základě jakých skutečností shledal důvod pro aplikaci §150 o.s.ř. Ústavní soud v takovém postupu obecného soudu nespatřuje porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ústavně garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny.
Ústavní soud se navíc s takovým hodnocením obecného soudu ztotožňuje a má za to, že uložení povinnosti žalobkyni, aby se na náhradě nákladů řízení stěžovatele podílela ve výši jedné poloviny jí nepřiměřeně nezatíží (aplikace §150 o.s.ř.) a ve vztahu ke stěžovateli toto rozhodnutí není nespravedlivé. Bylo věcí stěžovatele, který byl po dobu soudního řízení zastoupen advokátem, jak v řízení postupoval. V občanském soudním řízení plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv, soukromoprávní zásada "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva) předpokládá odpovědnost účastníků soukromoprávních vztahů na ochranu jejich práv, a proto je-li tato ochrana v jejich dispozici, stěží se mohou z této odpovědnosti vyvázat. Občanské soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat.
V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal důvod pro to, aby mohl zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů. Okolnost, že se stěžovatel se závěry napadeného rozhodnutí neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud svá rozhodnutí řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu (zejména
§2, §132, §157), a proto lze na něj dále odkázat. Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních právech a svobodách, jen opakuje tvrzení vznesená v opravném prostředku. Je zřejmé, že taková tvrzení jsou pouhou polemikou s právními závěry obecného soudu; proto postačí odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 Listiny, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. září 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu