ECLI:CZ:US:2006:4.US.505.05
sp. zn. IV. ÚS 505/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. M., zastoupeného Mgr. Ivou Chytilovou, advokátkou se sídlem Otrokovice, Tř. T. Bati 332, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 13 Co 319/2004 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, sp. zn. 9 C 112/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 8. 2005, která po odstranění vad stěžovatelem, splňovala náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon "o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 13 Co 319/2004 s tím, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 31. 3. 1999, č. j. 9 C 112/97-31 uložena povinnost, aby společně se svoji sestrou A. Š. zaplatil vedlejšímu účastníkovi řízení O. G.i částku 219.500,- Kč s přísl. a náklady řízení z titulu nevrácené finanční půjčky. Stěžovatel podal proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, přičemž Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 19 Co 661/2000, rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a Ústavní soud nálezem ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 102/03, rozsudek odvolacího soudu zrušil z důvodu, že tento soud jednal a rozhodl i přes přijetí telefonické omluvy ve stěžovatelově nepřítomnosti. Následně poté Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem napadeným ústavní stížností, když rozsudek soudu I. stupně ve výroku samém potvrdil.
Těžiště porušení ústavnosti stěžovatel spatřoval v procesních pochybeních, kterých se měl v provedeném řízení dopustit jak Okresní soud ve Zlíně, tak i Krajský soud v Brně. Pokud se týká námitek k řízení před soudem I. stupně, pak stěžovatel namítal, že tento soud rozhodl na základě právních závěrů, které nemají oporu v hmotném právu, jednání před soudem bylo stiženo procesními nedostatky, když nebyl soudem I. stupně řádně poučen o procesních právech a povinnostech vzhledem ke skutečnosti, že nebyl zastoupen advokátem, ani mu nebylo uloženo, aby se vyjádřil k projednávané žalobě ve smyslu ustanovení §101 odst. 1 a §120 odst. 1 o. s. ř. K řízení před odvolacím soudem pak stěžovatel namítal, že mu byla odňata možnost osobně se účastnit jednání u odvolacího soudu dne 21. 4. 2005, neboť k jednání nebyl řádně předvolán, a to jak soudem tak i svým právním zástupcem, který mu byl ustanoven. Tím měla být stěžovateli odňata možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem a důkazům prováděným při jednání, což mělo, podle jeho názoru, vliv na rozhodnutí ve věci. Odvolací soud nevzal podle názoru stěžovatele v úvahu, že stěžovatel považuje svoji účast u jednání za důležitou, o čemž svědčí i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 102/03. Stěžovatel současně v ústavní stížnosti namítal, že odvolací soud nepostupoval procesně správně ani proti druhé žalované - A. Š., neboť nevyvinul žádné úsilí k tomu, aby zjistil přesné místo jejího pobytu.
K posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 112/97 a vyjádření Krajského soudu v Brně.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Stěžovateli byla k ochraně jeho zájmů ustanovena zástupkyní advokátka JUDr. Marie Bučková, čímž bylo dáno zadost jeho ústavně garantovanému právu na právní pomoc v řízení před soudem. Stěžovatel byl k jednání předvolán prostřednictvím takto ustanovené zástupkyně, tedy vzorem 03.7 o. s. ř., kterým je předvoláván k jednání odvolacího soudu zástupce účastníka, přičemž toto předvolání platí též pro zastupovaného účastníka. Součástí tohoto předvolání je mimo jiné poučení o tom, že nedostaví-li se zástupce a nepožádá-li z důležitého důvodu o odročení jednání a nedostaví-li se a ani včas a z důležitého důvodu nepožádá o odročení jednání zastupovaný účastník, může soud věc projednat a rozhodnout v jejich nepřítomnosti. Za předpokladu, že stěžovatel byl takto k jednání odvolacího soudu předvolán, nelze přisvědčit jeho námitce, že mu bylo odňato právo jednat před soudem a že ve vztahu k němu došlo k prošení práva na spravedlivý proces. Případné zjištění, že ustanovená zástupkyně nevyrozuměla stěžovatele o konání jednání, nemůže vést k opačnému závěru, neboť se jedná již o vztah mezi zástupcem a zastoupeným. Pokud se týká výtek stěžovatele na postup odvolacího soudu ve vztahu ke druhé žalované A. Š., jeví se tyto s ohledem na skutečnost, že tato ústavní stížnost nepodala Krajskému soudu v Brně právně bezvýznamné. Závěrem svého vyjádření krajský soud uvedl, že jak vyplývá z obsahu spisu soudu I. stupně, stěžovatel se v celém průběhu řízení před obecnými soudy obou stupňů vyhýbal nařízeným jednáním, opakovaně předkládal potvrzení o pracovní neschopnosti, na což byli také upozornění jeho ošetřující lékaři, měnil místa pobytu a jeho postup v řízení byl zjevně veden snahou oddálit uspokojení nároku vedlejšího účastníka řízení. Tím stěžovatel přispěl podstatným způsobem k tomu, že vedlejší účastník řízení se dosud bezvýsledně domáhá vymožení své pohledávky. Pak je podle názoru odvolacího soudu třeba zvážit, zda právo vedlejšího účastníka řízení (věřitele) na projednání jeho věci bez zbytečných průtahů, nepřevažuje nad právy, jichž se účelově domáhá stěžovatel.
Ústavní soud zaslal vyjádření Krajského soudu v Brně stěžovateli k podání repliky. Stěžovatel ve svém vyjádření ze dne 17. 5. 2006 opakoval svá tvrzení uvedená v ústavní stížnosti, vyjádřil nesouhlas s tvrzeními odvolacího soudu a namítl neúměrnou délku soudního řízení.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 112/97, pod číslem listu 132 je založeno usnesení tohoto soudu, kterým byla na základě žádosti stěžovatele dne 24. 11. 2004 k ochraně jeho zájmů ustanovena jako zástupkyně JUDr. Marie Bučková, advokátka v Otrokovicích. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 17. 12. 2004. U čísla listu 150 předmětného spisu je pak založena doručenka, kterou bylo právní zástupkyni stěžovatele JUDr. Marii Bučkové dne 22. 3. 2005 doručeno předvolání Krajského soudu v Brně (vz. 03.7) k soudnímu jednání na den 21. 4. 2005. V protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 21. 4. 2005 (č. l. 153) pak není uvedeno, že by zástupkyně stěžovatele JUDr. Marie Bučková účast stěžovatele jakýmkoliv způsobem omluvila, či že by navrhla z důvodu jeho nepřítomnosti odročení jednání.
Krajský soud v Brně v případě doručení předvolání na jednání na den 21. 4. 2005 aplikoval ustanovení §45c odst. 1 o. s. ř. Podle citovaného stanovení má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak. Výjimku z tohoto ustanovení pak upravuje odst. 3 citovaného ustanovení, podle jehož dikce nařídí předseda senátu doručení písemnosti nejen zástupci, ale i účastníku, má-li se účastník dostavit k výslechu nebo něco jiného v řízení osobně vykonat. Úkony, které má účastník osobně v řízení vykonat, se rozumí případy, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný. Musí tedy jít o jednání nezastupitelné. K takovým úkonům patří například povinnost účastníka dostavit se k výslechu u soudu, ke znalci, k prohlášení o majetku apod. Krajskému soudu v Brně tedy nevznikla v daném případě povinnost předvolat k soudnímu jednání i stěžovatele. Jestliže tedy stěžovatel sám požádal Krajský soud v Brně o ustanovení zástupce (viz č. listu 121), a to výslovně o "přidělení" JUDr. Marie Bučkové, je zcela nepochybné, že ho k tomuto kroku vedl jeho zájem o vyřešení soudního sporu v jeho prospěch. Proto nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že Krajský soud v Brně, v případě doručování předvolání na jednání na den 21. 4. 2005, postupoval zcela v souladu s ustanovením §45c odst. 1 o. s. ř.
Přestože stěžovatel v petitu ústavní stížnosti navrhuje zrušení pouze rozhodnutí odvolacího soudu, ve své ústavní stížnosti napadá i rozhodnutí soudu I. stupně. Přes tento rozpor mezi petitem a obsahem ústavní stížnosti, se Ústavní soud námitkami vznesenými stěžovatelem proti rozhodnutí soudu I. stupně zabýval, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. K námitkám týkajícím se pochybení, ke kterým mělo dojít v řízení před Okresním soudem ve Zlíně, Ústavní soud uvádí, že pokud se týká námitek hmotně právních, tyto stěžovatel uplatnil ve svém odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně (č. listu 35) a s těmito námitkami se zcela vypořádal odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pokud se týká námitek procesních, konkrétně že nebylo stěžovateli soudem umožněno, aby se k žalobě vyjádřil, tyto stěžovatel uplatnil až v podané ústavní stížnosti. Ústavní soud proto jen stručně ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 9 C 112/97 konstatuje, že při soudním jednání před soudem I. stupně dne 2. 10. 1997 nebyl stěžovatel přítomen, přestože předvolání k jednání mu bylo doručeno dne 5. 9. 1997. Svoji neúčast u jednání omluvil osobním podáním ze dne 2. 10. 1997, ve kterém uvedl, že pro nemoc se nemůže k jednání dostavit a připojil potvrzení o pracovní neschopnosti. Jednání bylo proto odročeno za účelem výslechu stěžovatele a A. Š. jako účastníků řízení. Dne 15. 3. 1999 se stěžovatel dostavil k Okresnímu soudu ve Zlíně, kde do protokolu uvedl svoji výpověď. Dne 30. 3. 1999 zmocnil stěžovatel svoji matku I. Š., aby ho v předmětném soudním řízení zastupovala. Při posledním soudním jednání před Okresním soudem ve Zlíně konaném dne 31. 3. 1999 pak stěžovatel přítomen nebyl, přičemž byla ale přítomna jeho matka, která ho na základě uvedeného zmocnění zastupovala. Na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek soudu I. stupně. Ústavní soud uzavírá, že jak je patrné z výše uvedeného přehledu, jsou námitky stěžovatele týkající se procesních pochybení soudu I. stupně zcela účelové, neboť stěžovateli nebylo žádným způsobem bráněno v uplatnění jeho procesních práv.
Právo na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každé straně v procesu hájit své zájmy s tím, že žádná s nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva A. B. proti Slovensku ze dne 4. 3. 2003) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků znát názory a důkazy protistrany a zpochybňovat je. Tyto principy nebyly v posuzovaném případě porušeny. Stěžovateli byl zaručen přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil.
Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97 (viz Sb. n. u. US Svazek č. 9, Usnesení č. 18) uvedl, že pokud stávající civilní řízení ovládá z převážné míry zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, od účastníků řízení se vyžaduje pečlivá úvaha nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem. Ústavní soud má za to, že pokud v projednávaném případě odvolací soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a při doručování předvolání k soudnímu jednání nedošlo k porušení povinností ze strany obecného soudu, ale neúčast stěžovatele u jednání byla způsobena v souvislosti se zastupováním stěžovatele jeho advokátkou, nemůže se stěžovatel důvodně domáhat porušení svých ústavně zaručených práv, protože obecnými soudy porušeny nebyly.
Pokud se týká námitky stěžovatele uvedené v jeho replice, že soudní řízení trvalo téměř osm let a čtyři měsíce Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel tuto námitku v řízení před obecnými soudy neuplatnil. Podle stávající judikatury Ústavního soudu je přiměřenost délky řízení nutno hodnotit podle několika faktorů: složitosti věci, jednání stěžovatele a jednání příslušných orgánů veřejné moci (viz nález sp. zn. II. ÚS 445/98, Sb. n. u. US Svazek 14 Nález č. 73). Po dosazení konkrétních údajů lze v daném případě dospět k závěru, že postupem Okresního soudu ve Zlíně ani postupem Krajského soudu v Brně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že jak Okresní soud ve Zlíně, tak i Krajský soud v Brně v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí. Ústavní soud právní názory obecných soudů obsažené v odůvodnění jejich rozhodnutí neshledal v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Rovněž neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a z části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu