ECLI:CZ:US:2006:4.US.52.05
sp. zn. IV. ÚS 52/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 o ústavní stížnosti ing. V. M., zastoupeného JUDr. Romanem Schneiderem, advokátem, AK se sídlem Lipová 13, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2003, čj. 7 Cmo 87/2001-92, a rozsudku bývalého Krajského obchodního soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2000, čj. 15 Cm 52/2000-26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení čl. 95 Ústavy České republiky domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 14 072 641,- Kč s příslušenstvím a směnečné odměny ve výši 46 908,- Kč.
Stěžovatel stručně zrekapituloval obsah řízení před obecnými soudy, ve kterém vystupoval společně s N. S. na straně žalované; jeho námitky se týkaly jednak absence nestrannosti soudu I. stupně odvozované od toho, že soud v konkurzním řízení sám ustanovuje správce konkurzní podstaty, provádí některé úkony a zastupuje stát ve smyslu dozoru nad zákonností, jednak nedostatečného rozsahu dokazování a v důsledku toho nesprávného posouzení skutkového stavu a konečně nesprávné interpretace a aplikace právních norem. Stěžovatel vznesl výhrady i k postupu odvolacího soudu.
Jak vyplynulo ze spisu Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 Cm 52/2000, který si Ústavní soud vyžádal, Krajský obchodní soud v Ostravě vydal dne 4. 7. 2000 k návrhu JUDr. Karla Konečného, správce konkurzní podstaty Moravia Banka, a.s., směnečný platební rozkaz (čj. 1 Sm 136/2000-9), proti kterému oba žalovaní podali námitky. Krajský obchodní soud v Ostravě po provedeném jednání ústavní stížností napadeným rozsudkem ponechal směnečný platební rozkaz vůči oběma žalovaným v platnosti; toto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci v odvolacím řízení potvrdil. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl stěžovateli doručen dne 15. 7. 2003.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR posoudil podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 (s odkazem na část dvanáctou, hlavu I., bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) a usnesením ze dne 15. 11. 2004, čj. 29 Odo 496/2004-131, je odmítl jako nepřípustné. Podle odůvodnění tohoto usnesení bylo dovolání odmítnuto proto, že směřovalo proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bylo právnímu zástupce stěžovatele doručeno dne 30. 11. 2004.
Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému pojednání ústavní stížnosti, vždy zkoumá její formální náležitosti a podmínky přípustnosti.
V projednávaném případě Ústavní soud zjistil, že stěžovatel odvíjí lhůtu pro podání ústavní stížnosti od doručení usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. 4. 2004 (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odstavce 4 citovaného ustanovení zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Tato lhůta je lhůtou procesní; citované kogentní ustanovení zákona o Ústavním soudu, jímž je Ústavní soud vázán dle čl. 88 odst. 2 Ústavy, neumožňuje prominutí či prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 248/96).
Z výše uvedeného vyplývá, že lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí soudu II. stupně lze odvíjet od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto nepřípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jen za předpokladu, že důvod nepřípustnosti dovolání závisel na uvážení dovolacího soudu.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Dovolání bylo v souladu s přechodnými ustanoveními části dvanácté, hlavy první, bodu 17., zákona č. 30/2000 Sb. projednáno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou tímto zákonem a odmítnuto jako nepřípustné, neboť Nejvyšší soud ČR neshledal vady řízení taxativně uvedené v §237 odst. 1 o. s. ř., v tehdy účinném znění, nebyl dán důvod přípustnosti dovolání podle §238 o. s. ř., neboť šlo o potvrzující výrok rozsudku soudu I. stupně, který byl prvním rozsudkem tohoto soudu ve věci, a konečně dovolání nebylo přípustné ani podle ustanovení §239 odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozsudku nevyslovil a stěžovatel před vydáním rozsudku odvolacího soudu návrh na vyslovení přípustnosti dovolání ani neučinil. Z těchto závěrů vzal Ústavní soud za prokázané, že dovolání stěžovatele nebylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ČR. Takový případ by nastal, kdyby si stěžovatel nejprve vytvořil procesní prostor pro připuštění dovolání samotným dovolacím soudem a poté mu předestřel otázku (argumentaci), kterou považoval za otázku (argumentaci) po právní stránce zásadního významu. Pokud by tuto otázku co do její kvality dovolací posoudil opačně, pak by vyslovená nepřípustnost dovolání závisela na uvážení Nejvyššího soudu ČR upínajícímu se právě a výlučně k tomu, zda věc sama je či není významu po právní stránce zásadního. Pakliže taková otázka (argumentace) předložena býti nemohla, neboť dovolací soud nemohl pominout, že stěžovatel si prostor k jejímu vznesení nevytvořil, pak nelze než uzavřít, že po odmítnutí stěžovatelova dovolání, jakožto nepřípustného z důvodu shora uvedeného, nelze lhůtu k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně odvíjet až od doručení rozhodnutí soudu dovolacího.
Za daného procesního stavu věci bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu I. a II. stupně počítat od doručení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, tj. ode dne 15. 7. 2003. Byla-li však ústavní stížnost podána k poštovní přepravě až dne 28. 1. 2005, stalo se tak zjevně po lhůtě k jejímu podání stanovené. Ústavní soud se proto věcnými námitkami stěžovatele nemohl zabývat.
Ústavní soud nepřehlédl, že poučení Vrchního soudu v Olomouci nebylo zcela správné, neboť navodilo možnost, že dovolání by mohl Nejvyšší soud ČR považovat za přípustné, pokud by dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 32. 12. 2000). Aplikace citovaného ustanovení však nepřipadala v úvahu, neboť podmínky, za kterých by dovolací soud mohl sám zvážit přípustnost dovolání, nebyly dány, protože stěžovatel, jak konstatoval i Nejvyšší soud ČR, návrh na vyslovení přípustnosti dovolání včas (tj. nejpozději před vyhlášením rozsudku) nepodal. Ústavní soud však nepovažoval nesprávné poučení Vrchního soudu v Olomouci za pochybení, které by mělo do věci vnést zásadní posun. I kdyby stěžovatel učinil předmětem ústavního přezkumu usnesení Nejvyššího soudu ČR o odmítnutí dovolání (což se nestalo, takže lze mít za to, že toto usnesení stěžovatel považoval za správné), nemohl by Ústavní soud považovat zavádějící poučení Vrchního soudu v Olomouci za důvod ke kasačnímu nálezu, kterým by vedl dovolací soud k nerespektování kogentní procesní normy. Takový postup by byl zcela vyloučen (srov. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Ústavní soud se otázkou dopadu vadného poučení obecného soudu o procesních právech účastníků, zahrnující povinnost odvolacího soudu poskytnout řádné poučení o možnosti podat mimořádný opravný prostředek, zabýval již vícekrát, kdy uvedl, že vadné poučení nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod. V těchto případech však šlo o vadné poučení o délce lhůty k podání odvolání či poučení, které ve svých důsledcích představovalo odepření spravedlnosti. O takový případ se však ve stěžovatelově věci nejednalo.
Ústavní soud připomíná, že jedním z principů, na nichž je vybudována koncepce ústavního soudnictví v ČR, je princip subsidiarity, v souladu s níž lze zásah Ústavního soudu žádat pouze za podmínek požadovaných zákonem o Ústavním soudu (včetně dodržení lhůty k podání ústavní stížnosti). Je tedy na účastníku řízení, aby pečlivě zvažoval, jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami zamýšlí usilovat o ochranu svého práva. To platí tím spíše, pokud je zastoupen profesionálním zástupcem.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj