ECLI:CZ:US:2006:4.US.525.05
sp. zn. IV. ÚS 525/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. V. B., právně zastoupeného JUDr. Václavem Hlavínem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 6, Na Bateriích 9, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. července 2005, sp. zn. 11 Tvo 34/2005 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2005, sp. zn. 6 To 66/2005, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 17. srpna 2005 formálně bezvadnou ústavní stížnost, kterou se navrhovatel domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. června 2005, sp. zn. 6 To 66/2005, jímž bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě. Zároveň byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby.
Stěžovatel uvedl, že soudy obou stupňů zasáhly do jeho základních práv a svobod, zaručených v čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že rozhodovaly o prodloužení jeho vazby v nepřítomnosti jeho případně jeho obhájce. Vrchní soud posuzoval okolnosti trvání vazby pouze a na základě skutečností obsažených ve spise. Na uvedeném pochybení nemění nic ani skutečnost, že vrchní soud rozhodoval v souladu s ustanovení §§240 a 242 odst. 2 trestního řádu.
Stěžovatel dále uvedl, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba na rozhodování o prodloužení vazby uplatňovat stejná kritéria jako na prvotní rozhodování o uvalení vazby. K tomu současně poukázal na judikaturu Ústavního soudu, vztahující se k dotčené problematice, zejména na nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02 a Pl. ÚS. 4/94.
Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení - Nejvyššího soudu ČR i Vrchního soudu v Olomouci. Oba plně odkázali na napadená usnesení a uvedená vyjádření tedy nepřinesla nové informace o důvodech rozhodnutí. Proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal.
Podle následného zjištění Ústavního soudu ve věci meritorně rozhodl rozsudkem Vrchní soud v Olomouci dne 1. září 2005, sp. zn. 6 To 66/2005, kterým zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. května 2005, č.j. 53 T 3/2005-1323. Stěžovatel byl pro trestné činy zbavení osobní svobody (§232 odst. 1 trestního zákona), vydírání ve stádiu pokusu (§235 odst. 1, 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákona), krádeže (§247 odst. 1 a 2 trestního zákona), a neoprávněného držení platební karty (§249b trestního zákona) odsouzen úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devět a půl roku.
Podle ustanovení §72 odst. 1 Zákona je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V projednávané věci Ústavní soud vycházel jednak z právní úpravy řízení o vazbě, platné v době rozhodování obecných soudů, a současně i ze své judikatury, na jejíž část stěžovatel rovněž poukázal.
Ústavní soud se opakovaně zabýval řízením o ponechání ve vazbě orgány činnými v trestním řízení, a to právě s ohledem na mezinárodní normy, k jejichž dodržování je ČR zavázána. Zejména se jedná o čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Podle tohoto ustanovení má každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Ústavní soud pro případy ponechání ve vazbě judikoval právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, které se zabývá přezkumem zákonnosti dalšího trvání vazby. Podle judikatury dojde k porušení tohoto práva v případech, kdy obviněný není vyslechnut před nezávislým soudem, resp. nemá možnost prezentovat důvody, pro které považuje trvání vazby za nadbytečné. Takový případ však v projednávané věci nenastal, neboť stěžovatel byl účasten v kontradiktorním řízení týkajícího se věci samé. Z napadeného usnesení vrchního soudu je patrné, že soud si k věci prodloužení vazby vyžádal stanovisko stěžovatele, které bylo vrchnímu soudu doručeno dne 27. června 2005 a soud vydal napadené rozhodnutí následující den. Vrchní soud je navíc, vzhledem k jeho obsahu, považoval současně i za žádost o propuštění z vazby, a proto rozhodoval i o této otázce (výrok II.). Pokud vrchní soud shledal důvody k trvání vazby a nepřijal písemný slib stěžovatele, učinil tak v rámci svých pravomocí.
Takový postup je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu např. sp. zn. III. ÚS 544/03 (viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, str. 479), podle kterého platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby. Při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem.
K námitce stěžovatele týkající se judikatury Evropského soudu pro lidská práva Ústavní soud konstatuje, že je mu známa jím popsaná judikatura vztahující se k interpretaci čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, 4 a čl. 6 Úmluvy, např. rozsudek ve věci Nikolova proti Bulharsku (stížnost č. 31195/96, viz Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva č. 7-8/1999, str.174, Codex Bohemia, Praha 1999). Podle názoru Ústavního soudu se však stěžovatel nachází v odlišné procesní situaci, kdy Evropský soud pro lidská práva rozhodoval na základě jiného skutkového stavu (podle tehdy platného bulharského trestního řádu o vzetí do vazby nerozhodovaly soudy, jejichž kontrola se vztahovala toliko na formální předpoklady vazby). Současná česká právní úprava naproti tomu poskytuje obviněným osobám při rozhodování o vzetí do vazby a o dalším trvání vazby větší rozsah procesních prostředků, které jim umožňují uplatnit dostatečně efektivně právo na obhajobu a na soudní ochranu. Za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů, se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení, které by ve svém důsledku mohly průběh trestního řízení paralyzovat.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) Zákona senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů tak, jak bylo v ústavní stížnosti uvedeno, a proto mu nezbylo, než jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu