ECLI:CZ:US:2006:4.US.539.05
sp. zn. IV. ÚS 539/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. B., zastoupeného Mgr. Hanou Gajdošíkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 10 To 18/2005 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 3 T 12/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy podle názoru stěžovatele jednoznačně upřednostnily důkazy obžaloby, věc stěžovatele spravedlivě neprojednaly a neprovedly bez patřičného odůvodnění důkazy stěžovatelem navrhované. Konkrétní námitky směřovaly zejména k výši zjištěné škody, k obsahu znaleckého posudku MUDr. Š., k výpovědi svědka C., k nedůvodnému zamítnutí návrhu na výslech MUDr. V. a dalších svědků. Stěžovatel současně namítal, že ve věci rozhodující soudy nepostupovaly ve smyslu §40 tr. zákona a nevycházely z úplně a řádně zjištěného skutkového stavu a řádně zjištěným poměrům stěžovatele o jeho duševního stavu. Stěžovatel současně odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 464/99.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2004, sp. zn. 3 T 12/2004, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku do věznice s ostrahou. Současně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené H. M. náhradu škody ve výši 508.400,- Kč. Příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části tohoto rozsudku.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 10 To 18/2005, jako nedůvodné podle §256 tr. řádu zamítl. Do výkonu trestu stěžovatel nastoupil dne 7. 7. 2005.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení a trestní spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 12/2004.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti sdělil, že právní názor tohoto soudu byl vyjádřen v jeho rozhodnutí a nelze na něm nic měnit ani po seznámení s obsahem předmětné ústavní stížnosti.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření uvedl, že podle jeho názoru k porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele jeho postupem nedošlo a v podrobnostech odkázal na podrobné hodnocení důkazů v napadeném rozsudku. Soud I. stupně se velmi podrobně zabýval duševním stavem stěžovatele a pečlivě hodnotil jednotlivé důkazy , a to podle §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Krajský soud neměl pochyb o hodnověrnosti znaleckého posudku MUDr. Š. a nebyl dán žádný důvod k vypracování "revizního" znaleckého posudku. Pokud se týká svědka C., byl vyslechnut při hlavním líčení dne 20. 12. 2004, kdy vypovídal tak, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku. O žádné konkrétní částce nehovořil. Ing. Z. M. pak vystupoval ve věci jako zmocněnec poškozené H. M. a byl přítomen celému hlavnímu líčení.
Vedlejší účastníci řízení, Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Plzni se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdali svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Vyjádření účastníků řízení bylo stěžovateli zasláno k podání repliky. Stěžovatel ve svém vyjádření setrval na tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti.
Po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Z předloženého spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 3 T 12/2004 Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s námitkami, které stěžovatel zejména vůči výši způsobené škody uplatnil v průběhu předchozího řízení, a jsou pouhou polemikou s rozhodovacími důvody obecných soudů tak, jak vyplývá z průběhu odvolacího řízení. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze se předmětnými námitkami zabývaly a ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a vyložily s jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Vzhledem k tomu, že s konkrétními námitkami se obecné soudy vypořádaly, nepovažuje Ústavní soud za nezbytné opakovat již uvedenou argumentaci a odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud je tedy toho názoru, že soudní řízení bylo provedeno v souladu s vnitrostátním právem a zaručovalo dodržování práv chráněných Úmluvou.
V trestním řízení mají účastníci zaručená zvláštní práva, která jsou zakotvena v čl. 6 Úmluvy a zaručují pro každého, kdo je obviněn z trestného činu právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, právo na přiměřený čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Ústavní soud ze spisového materiálu Krajského soudu v Plzni nezjistil, že by stěžovateli bylo v průběhu trestního řízení jakýmkoliv způsobem bráněno v uplatňování těchto jeho práv.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy respektovaly při výkladu aplikovaného ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona jeho účel a význam z hlediska účelu a smyslu právního předpisu jako celku a nevykládaly ho izolovaně jak plyne z textu ústavní stížnosti. Tyto soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil trestného činu loupeže a způsobil poškozené H. M. škodu ve výši 508.400,- Kč. Stěžovatel byl navíc po celou dobu řízení zastoupen advokátem a měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu, přičemž soudní rozhodnutí ve věci byla řádně, logickým, racionálně obhájitelným způsobem a v dostatečném rozsahu odůvodněna. Toto řízení nazírané jako celek tedy nelze považovat za nespravedlivé.
Jak Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 28 Usnesení č. 37), k hlavním zásadám trestního řízení patří zásada volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), dle níž orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ve všech případech, zejména však tehdy, kdy je třeba vyhodnotit věrohodnost protichůdných výpovědí svědků či závěrů znaleckého posudku, je třeba důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, kterýžto požadavek vyplývá z ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu upravujícího požadavky kladené na odůvodnění rozsudku (viz dovětek "zejména pokud si vzájemně odporují"). Soud má povinnost za daného stavu věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnout do odůvodnění svého rozhodnutí. Jak Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, obecné soudy ve svých rozhodnutích uvedeným požadavkům dostály.
Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud"). Ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, když toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (viz rozsudky P. a F.proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu (viz R. T. a H. B. proti Španělsku, 1994, H. a další proti Francii, 1998). Co se týká nevyslechnutí některých svědků, Evropský soud uvádí, že čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy nezaručuje obžalovanému neomezené právo dosáhnout předvolání svědků a že národnímu soudci přísluší rozhodovat o nutnosti či prospěšnosti předvolání jistého svědka, pokud "zdůvodní, proč se rozhodl nepředvolat svědky, jejichž výslech je požadován" (viz N. proti České republice, 2003). Zásada rovnosti zbraní vyžaduje, aby byla každé straně poskytnuta možnost předložit její argumenty v podmínkách, které ji nestaví do nevýhodné situace ve srovnání s protistranou (viz C. a další proti Belgii, 2004). I když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument (viz V. H. proti Nizozemí, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz H. proti Finsku, 1977).
K odkazu stěžovatele na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 95/97, III. ÚS 87/99 a III. ÚS 464/99, Ústavní soud konstatuje, že nálezy sp. zn. III. ÚS 95/97 a III. ÚS 87/99 se netýkají přímo trestního řízení, i když zásady spravedlivého procesu v nich uvedené mají obecnou platnost. V nálezu sp. zn. III. ÚS 464/99 pak Ústavní soud shrnul postup hodnocení důkazů v případě, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují, jako tomu bylo v případě stěžovatele. Ústavní soud dospěl v citovaném nálezu k závěru, že klíčovým kritériem v rozhodování orgánů činným v trestním řízení je transparentnost rozhodování, čili nutnost důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Jak vyplývá se shora uvedených závěrů, v případě stěžovatele byl ve věci rozhodujícími obecnými soudy tento postup dodržen.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, když trestní zákon a trestní řád interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem a jejich postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Obecné soudy uznaly vinu stěžovatele i výši jím způsobené škody na základě souhrnu důkazních prostředků, které byly shromážděny během vyšetřování a diskutovány veřejně a kontradiktorně v hlavním líčení. Jestliže základními aspekty práva na spravedlivý proces jsou kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami, a tyto aspekty byly v provedeném řízení dodrženy, Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu