ECLI:CZ:US:2006:4.US.560.05
sp. zn. IV. ÚS 560/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky B. K., právně zastoupené JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Panská 12/14, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. dubna 2005, sp. zn. 11 Tdo 461/2005, a Krajského soudu v Brně ze dne 2. listopadu 2004, sp. zn. 4 To 327/2004, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2004, sp. zn. 6 T 277/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), které splňovalo i ostatní náležitosti ústavní stížnosti.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. února 2004, č.j. 6 T 277/2002-71, byla stěžovatelka shledána vinnou tím, že se při projednávání trestní věci jejího syna, v soudní síni Městského soudu v Brně, opakovaně chovala urážlivě a soud znevažovala. Tím spáchala trestný čin pohrdání soudem podle ustanovení §169b trestního zákona a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 2 měsíců, podmíněně odloženému na dobu 15 měsíců. Její odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. listopadu 2004, č.j. 4 To 327/2004-92, odmítl. Rovněž Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 28. dubna 2004, č.j. 11 Tdo 461/2005-111, dovolání stěžovatelky odmítl.
Podle navrhovatelky soud v řízení nejednal v souladu se zásadou spravedlivého procesu, když opakovaně odmítl její návrhy na provedení dalších, pro věc zásadních důkazů. Soud považoval provedení výslechu soudce, soudní zapisovatelky a syna stěžovatelky přítomných při jednání, pro které byla stěžovatelka stíhána, za nadbytečné, když vycházel zejména z protokolu o hlavním líčení.
Stěžovatelka rovněž namítla, že úvahou o udělení možného peněžitého trestu se soud prvého stupně nemohl zabývat, neboť neměl povědomí o jejích majetkových poměrech, které se však ani nepokoušel zjistit. Touto námitkou se však odvolací soud podle jejího názoru nezabýval a nelze tedy hovořit o spravedlivém procesu za situace, kdy se soud nezabýval jednou z okolností nezbytnou pro vydání rozhodnutí, ačkoliv neexistovala objektivní překážka, která by takové zjištění soudu znemožňovala.
Jednání, pro které byla navrhovatelka odsouzena, není, podle jejího názoru, jednání, které by splňovalo zákonné náležitosti trestného činu. V ústavní stížnosti pak konstatovala, že nebyl dodržen požadavek opakovanosti jednání pachatelky, když jako opakované bylo posouzeno jednání, které bylo kontinuální a nepřerušované. V daném případě tedy měly soudy provést extenzívní výklad příslušného ustanovení trestního zákona. S touto její námitkou se však odvolací soud vypořádal pouze tím, že se s argumentací stěžovatelky neztotožnil. Krajský soud však nevysvětlil, proč není nutné podmínku opakovanosti naplnit.
V závěru své stížnosti navrhovatelka uvedla, že její jednání nebylo zcela adekvátní, avšak nepronesla žádná vulgární či hanlivá prohlášení, a proto se nemohlo jednat o spáchání trestného činu.
Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst.1 Evropské úmluvy o lidských právech.
K žádosti Ústavního soudu se za účastníky řízení vyjádřili předsedové senátů Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně. Oba odkázali na odůvodnění napadených rozhodnutí. Vyjádření neobsahovala nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, a proto je Ústavní soud stěžovatelce k případné replice nezaslal.
Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 277/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, s obsahem ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.
Námitky, které stěžovatelka předložila v ústavní stížnosti, obsahovaly i její předchozí opravné prostředky v rámci obecných soudů. Odvolací soud se zabýval její polemikou s opakovaností trestného činu, avšak stěžovatelka nebyla zjevně spokojena s výkladem provedeným Krajským soudem v Brně, a proto ji předložila rovněž Nejvyššímu soudu ČR. Ten se s touto námitkou vypořádal citací z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. Ústavní soud považuje vypořádání se s danou problematikou ze strany krajského soudu i Nejvyššího soudu ČR za dostatečnou a stěžovatelku na ni pouze odkazuje.
Pokud stěžovatelka namítala, že soud prvého stupně se při rozhodování o trestu nesnažil zjistit její majetkové poměry, ačkoliv pro to neexistovala objektivní překážka, z čehož podle ní plyne nespravedlivost procesu jako celku, odkazuje Ústavní soud na čl. 90 Ústavy ČR. Podle něj jen soud rozhoduje o vině a trestu. Obecný soud je tedy jediným, kdo je k takovému rozhodnutí oprávněn, přičemž trestní zákon mu může pro jeho rozhodování poskytovat alternativní možnosti, z nichž přísluší soudu právo výběru. Soud při rozhodování o charakteru i výši trestu přihlíží rovněž k okolnosti, který z možných trestů bude mít na obžalovaného větší výchovný dopad. Pokud tedy Městský soud v Brně nezkoumal majetkové poměry stěžovatelky a rozhodl o udělení trestu odnětí svobody, postupoval tak zcela v mezích stanovených Ústavou ČR.
Pokud pak jde o návrh na výslechy dalších svědků, konstatuje Ústavní soud, že v souvislosti s principem nezávislosti soudů opakovaně judikoval, že obecné soudy v zásadě nejsou povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, str. 108). Je samozřejmě nezbytné, aby soudy v této souvislosti dostály požadavkům zákona na odůvodnění svého rozhodnutí (ustanovení §125 trestního řádu).
Z argumentace o namítaném zásahu do práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není patrné, jakého pochybení se měly obecné soudy v případě stěžovatelky dopustit. Z obsahu jejího podání je patrné, že nesouhlasí výhradně se skutečností, že její jednání bylo posouzeno jako trestný čin, pro který jí byl následně udělen podmíněný trest odnětí svobody.
Tvrzení stěžovatelky, že byla zkrácena na svém právu na spravedlivý proces tím, že obecné soudy v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru než ona, za situace, kdy neuvedla další okolnosti svědčící o poručení citovaného práva, nelze než hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho ji odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny (např. IV. ÚS 23/93, viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., str. 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. srpna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu
Za správnost : Svozilová