ECLI:CZ:US:2006:4.US.598.05
sp. zn. IV. ÚS 598/05
Usnesení
IV. ÚS 598/05
Ústavní soud rozhodl dne 13. února 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. U., zastoupeného Mgr. Davidem Metelkou, advokátem, AK se sídlem 28. října 875/275, 709 00 Ostrava-Mariánské Hory, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2005 sp. zn. 4 To 84/2005, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. února 2005 sp.zn. 89 T 157/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou, stěžovatel napadl v záhlaví citované rozsudky, přičemž namítá, že těmito rozhodnutími, jakož i řízením jim předcházejícím, bylo porušeno jeho právo na obhajobu zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces.
Porušení práva na obhajobub spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Brně vycházel při svém rozhodnutí z výpovědí svědků J. B., L. V., H. M. a V. M., ač tito byli v přípravném řízení vyslechnuti bez přítomnosti jeho obhájce, který o konání těchto procesních úkonů nebyl vyrozuměn a dále nebylo tímtéž soudem vyhověno jeho žádosti o ustanovení jiného obhájce. Porušení práva na spravedlivý proces dovozuje ze skutečnosti, že nebyly akceptovány jeho důkazní návrhy, a to výslechy svědků O. R., J. Š. a J. N. Krajskému soudu v Brně stěžovatel vytýká, že pochybení nalézacího soudu nenapravil.
V petitu ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby napadené rozsudky Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně byly Ústavním soudem zrušeny.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu vyjádřil účastník řízení Městský soud v Brně, který především odkázal na meritorní rozhodnutí obsažená v trestním spise sp.zn. 89 T 157/2004. K námitce stěžovatele, že obhájce nebyl vyrozuměn o konání výslechů svědků, konstatoval, že ve spise je založen záznam o vyrozumění obhájce a jeho vyjádření, že se těchto procesních úkonů nezúčastní. K zamítnutí důkazních návrhů stěžovatele uvedl, že v dané věci byl proveden dostatek důkazů svědčících ve prospěch i v neprospěch stěžovatele, na jejichž základě bylo možno ve věci rozhodnout. K poslední námitce stěžovatele týkající se nevyhovění prvé žádosti o změnu ustanoveného obhájce, konstatoval, že v době podání této žádosti nebyly splněny podmínky pro požadovaný postup; povinnosti obhajování byl však ustanovený obhájce zproštěn v okamžiku, kdy byla oboustranně narušena nezbytná důvěra mezi stěžovatelem a obhájcem. V závěru Městský soud v Brně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v předmětné věci. Ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti stěžovatele se nevyjádřil.
Z trestního spisu Městského soudu v Brně sp.zn. 89 T 157/2004 Ústavní soud zjistil následující:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 2. 2005, sp.zn. 89 T 157/2004, byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. a nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §188 odst. 1 tr. zák. Za citované trestné činy byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 45 měsíců se zařazením pro účely výkonu trestu do věznice s ostrahou a podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. k trestu propadnutí věcí specifikovaných ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Proti rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 3. 2005, sp.zn. 4 To 84/2005, zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. uznal stěžovatele vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., kterého se dle skutkové věty výroku citovaného rozsudku dopustil tak, že od přesně nezjištěné doby, po dobu asi jednoho roku až do 13.9.2004 na různých místech města Brna, jako v bytě č. 23 na ulici Blažkova 3 a v garáži č. 156 pod ulicí Jana Barvy, bez povolení opakovaně prováděl výrobu psychotropní látky metamfetaminu-pervitinu, a to pomocí chemických surovin a laboratorních potřeb, které si k tomuto účelu opatřoval, přičemž vyrobený metamfetamin-pervitin předával zdarma či za úplatu především na území města Brna dalším osobám z řad toxikomanů, např. spoluobžalovanému P. K., L. V., H. M., V. M. a J. B. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných pod pol. 1) až 61) ve výroku rozsudku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání (uplatniv dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), které bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.3.2005, sp.zn. 6 Tdo 829/2005, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v podstatě brojí proti procesnímu postupu soudu prvního stupně a soudu odvolacímu vytýká, že pochybení nalézacího soudu nezjistil a tato nenapravil.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není další soudní instancí v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, samozřejmě za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález sp.zn. III. ÚS 23/93). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces, které stěžovatel namítá, došlo zejména za situace, pokud by byla komukoli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Právo na soudní ochranu tak, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, dále znamená, že každý se svého práva může domáhat "stanoveným postupem", z čehož plyne, že Ústavní soud ve vztahu k soudům obecným je svou činností povolán i k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení.
V přezkoumávané věci však nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen stanovený procesní postup obecných soudů, a to navíc způsobem, který by měl za následek porušení základních práv a svobod.
Porušení práva na obhajobu stěžovatel dovozuje ze skutečnosti, že svědci L. V., H. M., V. M. a J. B. byli v přípravném řízení vyslechnuti bez přítomnosti jeho obhájce, který o jejich výslechu nebyl vyrozuměn. Je skutečností, že u výslechu jmenovaných svědků, s výjimkou V. M., obhájce stěžovatele přítomen nebyl, nelze se však ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obhájce o konání těchto procesních úkonů nebyl vyrozuměn. Ze záznamu na č.l. 72 trestního spisu vyplývá, že policejní komisař o plánovaných výsleších svědků obhájce telefonicky informoval a pokud obhájce svého oprávnění zúčastnit se vyšetřovacích úkonů nevyužil, nelze v provedení výslechů svědků bez přítomnosti obhájce obviněného v daném případě spatřovat porušení práva na obhajobu. Žádný důkaz, jímž by byla správnost záznamu na č. l. 72 trestního spisu vyvrácena a tvrzení o opaku podporováno, stěžovatel nepředložil ani nenavrhl.
Navíc podle čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") má každý, kdo je obviněn z trestného činu, minimální právo "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě". Smyslem tohoto ustanovení je zajistit, aby v průběhu trestního řízení byl obviněnému nebo jeho obhájci umožněn alespoň jednou přímý, kontradiktorní kontakt (realizovaný kladením otázek) se svědkem, který obviněného usvědčuje. K omezení práva na obhajobu v rozsahu neslučitelném s citovaným ustanovením Úmluvy by došlo toliko v případě, kdy by se výrok o vině obviněného opíral pouze nebo rozhodujícím způsobem o výpovědi svědků, které ani ve stadiu vyšetřování ani v průběhu soudního jednání obviněný neměl možnost vyslýchat nebo dát vyslýchat. K tomu v přezkoumávané věci nedošlo. Při hlavním líčení konaném dne 1.2.2005, kterého se stěžovatel i jeho obhájce zúčastnili, byli svědci L. V., H. M., V. M. a J. B. vyslechnuti, takže stěžovatel a jeho obhájce měli možnost těmto svědkům klást otázky a vyjádřit se i k jejich výpovědím z přípravného řízení. Pokud soud prvního stupně opřel výrok o vině stěžovatele - mimo jiné - o výpovědi těchto svědků v řízení před soudem i v přípravném řízení, neporušil právo stěžovatele garantované čl. 37 odst. 2 Listiny (stěžovatelem namítané), ani právo vyplývající z čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, a to i pokud se jedná o výpověď svědkyně L. V., kdy vycházel z její výpovědi v přípravném řízení, kterýžto postup v odsuzujícím rozsudku vyčerpávajícím způsobem odůvodnil.
Dále stěžovatel namítá, že nebylo vyhověno jeho žádosti o změnu ustanoveného obhájce, kterou uplatnil při hlavním líčení dne 1.2.2005 a odůvodnil tím, že ustanovený obhájce JUDr. R. B. "nemá vůbec zájem" a za stěžovatelem nebyl "ani na vazbě před hlavním líčením". Obhájce se k této žádosti stěžovatele při hlavním líčení nevyjádřil. Podle ustanovení §40 tr. ř. může být ustanovený obhájce na svou žádost nebo na žádost obviněného povinnosti obhajování zproštěn pouze "z důležitých důvodů". O takovéto žádosti rozhoduje formou opatření v řízení před soudem předseda senátu, v daném případě samosoudce. Samosoudce žádost stěžovatele bezprostředně po jejím vznesení posoudil, neshledal důvody pro požadovaný postup a opatření, kterým nebylo žádosti stěžovatele vyhověno, bylo zaprotokolováno v protokole o hlavním líčení ze dne 1.2.2005. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve své žádosti neuvedl žádné skutečnosti, které jsou dle současné soudní praxe považovány za důležité důvody ve smyslu ustanovení §40 tr. ř., a z protokolů o hlavních líčeních ze dne 29.12.2004 a 1.2.2005 vyplývá, že ustanovený obhájce před oběma hlavními líčeními požádal o poradu se stěžovatelem, která se v obou případech uskutečnila, v průběhu hlavních líčení vystupoval aktivně, kladl svědkům otázky a se stěžovatelem projednal důkazní návrhy, které stěžovatel uplatnil, nelze postup samosoudce považovat za porušení práva stěžovatele na obhajobu. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že poté, kdy stěžovatel dne 8.2.2005 sdělil obhájci JUDr. R. B., že "nemá v jeho obhajobu důvěru a nechce s ním nadále spolupracovat", obhájce sám požádal o zproštění povinnosti stěžovatele obhajovat s odůvodněním, že za takové situace obhajoba stěžovatele z jeho strany není možná. Samosoudce Městského soudu v Brně této žádosti vyhověl a opatřením ze dne 26.2.2005 JUDr. R. B. povinnosti obhajovat stěžovatele zprostil a tentýž den ustanovil stěžovateli obhájce jiného.
Ve vztahu k námitce stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho návrhu na výslech O. R., J. Š. a J. N., Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 87/99, IV. ÚS 463/2000, I. ÚS 566/03, IV. ÚS 219/03), dle níž zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy v dané věci dostály. Soud prvního stupně po přednesení důkazních návrhů stěžovatelem podle ustanovení §216 odst. 1 tr. ř. rozhodl, že další důkazy prováděny nebudou a v odůvodnění svého rozsudku toto rozhodnutí řádně zdůvodnil. Zdůraznil, že skutkový děj byl zcela jednoznačně důkazy již provedenými objasněn bez jakýchkoli pochybností a další dokazování by ve věci nemohlo přinést žádné nové skutečnosti. Vzhledem k tomu, že stěžovatel námitku týkající se nevyhovění důkazním návrhům uplatnil již v odvolání, odvolací soud se postupem nalézacího soudu v tomto směru zabýval, plně se ztotožnil s jeho závěrem, že další dokazování by bylo nadbytečné a toto stanovisko znovu odůvodnil.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že výslechy stěžovatelem navrhovaných svědků nelze považovat za tzv. opomenuté důkazy. Jak vyslovil Ústavní soud např. v nálezu sp.zn. I. ÚS 733/01, neakceptování důkazního návrhu obviněného co do věcného odůvodnění lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého tímto důkazem nelze ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj.argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno či vyvráceno. V daném případě soudy obou stupně shledaly nadbytečnost důkazních návrhů stěžovatele a tento svůj postoj vyčerpávajícím způsobem odůvodnily (§125 odst. 1 tr. ř.). Ústavní soud dodává, že všechny osoby, jejichž výslech stěžovatel navrhoval, podaly v přípravném řízení vysvětlení, o jehož obsahu byly podle ustanovení §158 odst. 5 tr. ř. sepsány úřední záznamy, které v přezkoumávané věci sice nelze v řízení před soudem použít jako důkaz, slouží však soudu k úvaze, zda navrhované důkazy, tj. výslech těchto osob jako svědků v řízení před soudem, provede. I s přihlédnutím k obsahu předmětných vysvětlení se jeví provedení navrhovaných důkazů jako zjevně nadbytečné.
Ústavní soud zdůrazňuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je ve vztahu k procesnímu postupu soudu a k procesu dokazování v trestním řízení povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy. Proto se v posuzované věci zabýval pouze otázkou, zda postupem obecných soudů nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, právo na obhajobu a právo na rovnost stran v řízení, a zda neprovedené navrhované důkazy lze považovat za důkazy opomenuté ve shora naznačeném smyslu. To však, jak shora rozvedeno, Ústavní soud neshledal.
Úvahy soudů upínající se k důkaznímu řízení se ve stěžovatelově věci zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Neprovedením navrhovaných důkazů nebyl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny či další práva v ústavní stížnosti konkretizovaná. Ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů tedy není na místě.
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, nebylo ústavní stížností napadeno, Ústavní soud se proto tímto rozhodnutím nezabýval.
Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu