ECLI:CZ:US:2006:4.US.627.05
sp. zn. IV. ÚS 627/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti DURÄUMAT CS spol. s r.o., se sídlem Kunovice, tř. Osvobození 1487, zastoupené JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem Zlín, Lešetín II/385, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 6. 2005, č.j. Cmo 5/2005-151 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11. 2004, č.j. 16 Cm 1641/95-140 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a dále vyslovení, že těmito rozhodnutími byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 větě první Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 2 odst. 2 Listiny.
Napadeným rozhodnutím Vrchního soudu bylo potvrzeno rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zastaveno řízení o odvolání stěžovatelky proti rozsudku č.j. 16 Cm 1641/95-123 ze dne 16. 8. 2004.
Krajský soud řízení o odvolání zastavil na základě toho, že stěžovatelka nezaplatila ani v dodatečné soudem uložené lhůtě soudní poplatek. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí o zastavení řízení odvolala. Své odvolání odůvodnila tak, že poplatek jí byl vyměřen nesprávně a že za nezaplacení nesprávně vyměřeného poplatku nemůže být sankcí zastavení řízení. Vrchní soud pak rozhodnutí prvostupňového soudu potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že porušení svých základních práv spatřuje především v tom, že výzva na zaplacení soudního poplatku nebyla vedle jejího právního zástupce doručena i jí. Dále stěžovatelka soudům vytýká, že nebyla poučena o možnosti požádat o osvobození od soudního poplatku. Tento postup byl dle názoru stěžovatelky v rozporu s ust. §5 o.s.ř. a tím bylo zasaženo i do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka soudům rovněž vytýká, že v souvislosti s nezaplacením soudního poplatku bylo zastaveno celé řízení o odvolání, ačkoliv stěžovatelka se odvolávala i proti výroku o nákladech řízení. Vzhledem k tomu, že při odvolání do nákladů řízení se soudní poplatek neplatí, má stěžovatelka za to, že soud měl zastavit odvolací řízení jen částečně a její odvolání proti výroku o nákladech řízení projednat. Znovu pak stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje argument použitý již v odvolání a sice, že soudní poplatek nebyl vyměřen správně, z čehož dovozuje, že jí nevznikla povinnost jej zaplatit.
Krajský soud ve svém vyjádření zaslaném k ústavní stížnosti uvedl, jakým způsobem byla výše soudního poplatku určena a na základě jakých zákonných ustanovení bylo doručováno pouze zástupci stěžovatelky. Dále uvedl, že odvolací řízení bylo zastaveno v celém rozsahu, neboť výrok o nákladech řízení je výrokem závislým a jako takový nemůže být samostatným předmětem odvolacího řízení. V souvislosti s námitkou proti nedostatku poučení má soud za to, že mimo jednání je povinen poskytnout poučení pouze v případech výslovně stanovených, přičemž ust. §138 občanského soudního řádu povinnost poučení soudu neukládá. Z uvedených důvodů považuje soud ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vrchní soud především odkazuje na odůvodnění obou napadených rozhodnutí obecných soudů. Vrchní soud nesouhlasí se stěžovatelkou v tom, že by zaplacení soudního poplatku byl úkon, který musí účastník v řízení vykonat osobně, a proto mu není potřeba doručovat, je-li zastoupen. Zároveň soud uvádí, že je toho názoru, že účastník v této situaci nemusel být poučován o možnosti požádat o osvobození od soudních poplatků. Soud své vyjádření shrnuje tak, že teprve v ústavní stížnosti stěžovatelka odůvodnila odvolání proti rozhodnutí nalézacího soudu a touto cestou se tedy snaží o doplnění odvolání a změnu rozhodnutí obecných soudů. Vrchní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Stěžovatelka ve své replice na uvedená vyjádření opakuje svou argumentaci a znovu vyjadřuje nesouhlas o názorem obecných soudů. Přidává odkaz na nález Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 647/02. Stěžovatelka dovozuje, že v jejím případě lze použít argumentaci shodnou s případem vyrozumívání účastníka o nařízeném soudním jednání. Odkazuje na další nálezy Ústavního soudu. Ústavní soud však, jak bude dále rozvedeno, názor stěžovatelky v tomto ohledu nesdílí. Stěžovatelka rovněž upozorňuje na to, že výrok o nákladech řízení může být samostatným předmětem odvolacího řízení. Stran poučovací povinnosti stěžovatelka zmiňuje nález Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 588/03, který však není aplikovatelný na situaci stěžovatelky. S ohledem na posuzování osvobození od soudních poplatků pak stěžovatelka uvádí nález sp.zn. IV.ÚS 289/03. Tato ústavní stížnost se ovšem netýká otázky posuzování nároku na osvobození od soudních poplatků. Ani tento nález tedy není pro projednávanou věc relevantní. V závěru stěžovatelka vytýká odvolacímu soudu, že ve svém vyjádření naznačuje, že je třeba rozlišovat mezi účastníky civilního řízení, kteří jsou zastoupeni advokátem, a těmi, kteří takového zastoupení nemají. Dle názoru stěžovatelky je tento výklad v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V otázce doručování výzvy k zaplacení soudního poplatku se stěžovatelka odvolává na nálezy Ústavního soudu sp.zn. IV.ÚS 324/96, IV.ÚS 162/99, I.ÚS 234/99, IV.ÚS 238/99, II.ÚS 177/2000, II.ÚS 377/2000, IV.ÚS 48/01, III.ÚS 49/01 i IV.ÚS 647/02, které se však všechny týkají řízení vedených podle dříve platné úpravy správního soudnictví dle části páté o.s.ř. (účinné do 31. 12. 2002). Ústavní soud se již v minulosti (viz usnesení sp.zn. II.ÚS 671/02, III.ÚS 147/04 nebo III.ÚS 232/04) zabýval rozdílem mezi doručováním výzvy k zaplacení soudního poplatku ve výše uvedeném řízení a v "klasickém" občanskoprávním řízení podle části třetí a čtvrté občanského soudního řádu. Na rozdílnost obou řízení ostatně již poukázal Ústavní soud např. v nálezu ze dne 22. října 2001 ve věci sp. zn. IV. ÚS 292/01, kde konstatoval, že "podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku". Ustálená judikatura Ústavního soudu tedy stojí na názoru, že vzhledem k tomu, že zaplacení soudního poplatku nepatří mezi úkony, které musí účastník v řízení vykonat osobně, není třeba výzvu k jeho zaplacení doručovat i účastníku, pokud má zástupce s plnou mocí pro celé řízení.
Poučovací povinnost soudu je obecně stanovena v §5 o.s.ř. a konkrétně potom v jednotlivých ustanoveních občanského soudního řádu. Vzájemný vztah úpravy v §5 a úpravy poučovací povinnosti v jednotlivých ustanoveních je vztahem principu a jeho konkrétního promítnutí. Ustanovení §5 deklaruje, že civilní proces je vybudován na zásadě, že o právech a povinnostech, které účastníku přiznává a ukládá procesní právo, musí být soudem poučen. Jakého poučení se má účastníku v konkrétní procesní situaci dostat, již upravují jednotlivá ustanovení. Nelze tedy pouze o §5 opírat závěr, že řízení trpělo vadou, jestliže účastník nebyl soudem poučen, aniž by šlo o nedostatek poučení konkrétně soudu uloženého. Občanský soudní řád soudu neukládá poučovat účastníka konkrétně o možnosti podat žádost o osvobození od soudních poplatků. Soud tedy v tomto případě nepochybil, pokud v tomto smyslu účastníka nepoučil, zvláště za situace, kdy má účastník právního zástupce. Právní zastoupení v řízení před obecným soudem není jediným kritériem pro splnění poučovací povinnosti soudu, avšak opačný názor naznačený ve vyjádření odvolacího soudu nemůže být důvodem pro zrušení věcně správného rozhodnutí.
Výrok o nákladech řízení je závislý na rozhodnutí ve věci samé a jeho odůvodnění z něj vychází. Zákon stanoví, že změní-li odvolací soud rozhodnutí, rozhodne automaticky i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Z toho vyplývá spojení těchto výroků. Proto jestliže není odvolání do výroku o nákladech řízení, které je podáno zároveň s odvoláním do výroku ve věci samé, skutkově odůvodněno odlišně, sdílí osud celého odvolání. V případě stěžovatelky nebyla v odůvodnění odvolání do nákladů řízení použita odlišná argumentace, která by toto odvolání činila samostatně projednatelným bez ohledu na rozhodnutí ve věci samé. Postup soudů byl tedy ústavně konformní, nebylo jím porušeno žádné základní právo stěžovatelky.
V části, kde ústavní stížnost opakuje argumentaci použitou v odvolání lze na tuto odkázat. Ústavní není povolán k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, vyjma situace, kdy tato zasáhnou do základních práv a svobod účastníků řízení. K tomu ale v případě stěžovatelky nedošlo, soud své rozhodnutí náležitě a dostatečně odůvodnil.
Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu