ECLI:CZ:US:2006:4.US.677.05
sp. zn. IV. ÚS 677/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. 1. 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické, v právní věci stěžovatele Y. A., zastoupeného JUDr. Alenou Lasotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 10, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č. j. 1 Azs 203/2004-51, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2004, č. j. 24 Az 2091/2003-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 19. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 27. 1. 2004, č. j. 24 Az 2091/2003-20, jímž byla odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 16. 9. 2003, č.j. OAM-4399/VL-20-17-2003, e. č. V044362, o neudělení azylu. Stěžovatel rovněž požadoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 9. 2005, č. j. 1 Azs 203/2004-51, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl usnesením krajského soudu ze dne 16. 9. 2003, č. j. 24 Az 2091/2003-17, vyzván, aby dle §71 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní"), odstranil vady žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky ze dne 16. 9. 2003, č.j. OAM-4399/VL-20-17-2003, e. č. V044362, tak, aby z ní bylo patrno, z jakých konkrétních skutkových a právních důvodů jsou napadené výroky považovány stěžovatelem za nezákonné či nicotné. Stěžovatel vady podání ve stanovené desetidenní lhůtě neodstranil, neboť český jazyk není jeho mateřským jazykem a v důsledku toho chybně pochopil obsah usnesení krajského soudu tak, že bude do deseti dnů soudem předvolán za účelem doplnění a opravení žaloby. Krajský soud následně vzhledem k nečinnosti stěžovatele usnesením ze dne 27. 1. 2004, č. j. 24 Az 2091/2003-20, jeho žalobu odmítl. Kasační stížnost, jíž stěžovatel proti usnesení krajského soudu podal, byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta s odkazem na §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), ve spojení s §64 soudního řádu správního, dle nějž soud ustanoví účastníku řízení tlumočníka, jakmile taková potřeba vyjde v řízení najevo. Jelikož žaloba byla sepsána v českém jazyce a stěžovatel nedal krajskému soudu nikterak najevo, že český jazyk neovládá, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že potřeba ustanovit stěžovateli tlumočníka v řízení najevo nevyšla.
V postupu obecných soudů stěžovatel spatřoval porušení ústavně zaručeného práva na pomoc tlumočníka ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavního principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny. V důsledku porušení výše uvedených práv stěžovatele se již obecné soudy nemohly meritorně zabývat důvody, které stěžovatele vedly k opuštění jeho vlasti, a skutečností, že stěžovatel již 3 roky udržuje vážnou známost, hodlá se oženit a založit rodinu. Stěžovatel vyjádřil své přesvědčení, že takto bylo zasaženo i do jeho ústavně zaručeného práva na soukromý a rodinný život ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému posouzení. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že smyslem ustanovení čl. 37 odst. 4 Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na účastníku řízení, aby prohlásil, že jazyku, z něhož má být tlumočeno, nerozumí či že v něm není schopen mluvit (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 422/05, II. ÚS 558/04, III. ÚS 326/2000 a IV. ÚS 394/01, dosud nepublikovány). Dle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05 (dostupné na www.judikatura.cz), základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak; to ovšem nevylučuje, aby zákonná úprava poskytla vyšší standard. Zákonná právní úprava, resp. §18 občanského soudního řádu ve spojení s §64 soudního řádu správního, váže ustanovení tlumočníka na podmínku, aby taková potřeba vyšla v řízení najevo, což se, jak správně dovodil Nejvyšší správní soud, v případě stěžovatele nestalo. Stěžovatel v žalobě neuvedl, že neovládá český jazyk, ani neučinil jiný úkon, z nějž by bylo možno dovodit, že jazyku, v němž je s ním komunikováno, nerozumí. Za těchto okolností nutno konstatovat, že ústavně zaručené právo stěžovatele na pomoc tlumočníka v řízení před krajským soudem porušeno nebylo.
Co se týče principu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny, stěžovatel neuvedl, v čem konkrétně spatřuje porušení těchto ustanovení a ani Ústavní soud nezjistil nic, co by svědčilo o neoprávněném zásahu do ústavně zaručených práv. Je možno pouze dovozovat, že stěžovatel sdílí právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. II. ÚS 186/05, v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že "tam, kde existuje pochybnost o tom, zda je účastník řízení s ohledem na své jazykové znalosti schopen adekvátně reagovat na výzvu soudu ke splnění procesních povinností nebo uplatnění procesních práv v českém jazyce (nebo na ni v důsledku téhož nereaguje vůbec), je třeba úkon soudu provést rovněž v jazyce, kterému účastník řízení rozumí, anebo mu ustanovit tlumočníka. V opačném případě není zajištěna ústavním pořádkem i zákonem definovaná rovnost účastníků řízení". Tento právní názor byl ovšem překonán výše uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05, na něž lze v dalším pro stručnost odkázat.
Pokud jde o argumenty, týkající se rodinného života stěžovatele, resp. okolností, pro něž žádal o azyl, nutno konstatovat, že sám stěžovatel svou procesní nečinností znemožnil meritorní projednání věci obecnými soudy, tuto skutečnost tedy nelze považovat za neoprávněný zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než návrh odmítnout dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. 1. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu