ECLI:CZ:US:2006:4.US.682.05
sp. zn. IV. ÚS 682/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2006 o ústavní stížnosti ing. L. K., zastoupeného JUDr. Radimem Vicherkem, advokátem, AK se sídlem Masná 8, 702 00 Moravská Ostrava, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 10. 10. 2005, doplněnou podáním ze dne 25. 11. 2005, stěžovatel napadl postup Krajského soudu v Brně v řízení ve věci vedené pod sp. zn. 21 Cm 70/97 s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zaručujících právo na řízení v přiměřené lhůtě, resp. právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatel kritizuje postup Krajského soudu v Brně, který nařídil první jednání po více než pěti letech od podání žaloby a další jednání nařizuje v dlouhých několikaměsíčních intervalech, takže ke dni podání ústavní stížnosti trvá řízení téměř osm let a deset měsíců. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že tímto postupem Krajský soud v Brně porušil ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces a uložil mu, aby v průtazích nepokračoval a v předmětné věci neprodleně a urychleně jednal.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl a k dotazu Ústavního soudu potvrdil, že před jejím podáním nevyužil postup podle ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích") a nepodal soudu návrh, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu. Stěžovatel se domnívá, že již tím, že řízení trvá skoro devět let, došlo k zásahu do jeho základních práv, na čemž nemůže nic změnit vyčerpání nebo nevyčerpání zákonných možností domáhat se odstranění dalších (pokračujících, trvajících) průtahů a navíc má za to, že postup podle ustanovení §174a zákona o soudech soudcích by neměl být považován za postup ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu přezkumu napadených rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci, vždy zkoumá formální náležitosti ústavní stížnosti a podmínky její přípustnosti. Po ověření, že ústavní stížnost byla podána řádně zastoupeným a k tomu oprávněným navrhovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání a rozhodnutí příslušný, soudce zpravodaj zjistil, že podmínky věcného přezkumu nejsou dány, neboť ústavní stížnost není přípustná z důvodu nevyčerpání všech prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ohledně splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků poskytovaných zákonem k ochraně práv stěžovatele Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dříve judikoval, že takovým prostředkem je i stížnost na průtahy řízení předsedovi soudu a přípustnost ústavní stížnosti podmiňoval předchozím podáním takové stížnosti. Poté v důsledku rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (viz Hartman proti České republice, RoESLP 2003:4, http://hudoc.echr.coe.int/, stížnost č. 53341/99 ze dne 10. 7. 2003) však Ústavní soud změnil svůj restriktivní přístup a v řadě svých nálezů (viz např. sp. zn. I. ÚS 600/03 z 16. 1. 2004, publ. in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, č. 6, sp. zn. II. ÚS 504/03 z 6. 4. 2004, ÚS, sv. 33, č. 50, sp. zn. IV. ÚS 36/04 z 20. 4. 2004, ÚS, sv. 33, č. 56) vyhověl podaným ústavním stížnostem, byť jim podání hierarchické stížnosti nepředcházelo, s odůvodněním, že tuto nelze považovat za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení.
Zákonodárce následně reagoval na deficit účinné ochrany účastníků řízení před nečinností soudů a s účinností od 1. 7. 2004 zakotvil do právního řádu ČR zcela novou úpravu stížnosti na průtahy řízení, na níž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). Podle Ústavního soudu existence tohoto nového procesního prostředku přinesla kvalitativní změnu odstraňující dřívější bezzubost stížnosti na průtahy v řízení, pročež do budoucna postup stěžovatelů podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích bude nezbytnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti z podhledu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 180/04, ÚS, sv. 34, č. 112).
K námitce stěžovatele, že návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu by neměl být považován za procesní prostředek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud připomíná, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, jejíž smysl a účel reflektuje maximu, podle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto rámci zejména obecné justice. Ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prostředkem, který systémově řeší otázku průtahů při soudcovském rozhodování (srov. nález sp. zn. Pl.ÚS 60/04, publ. pod č. 264/2005 Sb.) a Ústavní soud jeho vyčerpání ve své rozhodovací praxi důsledně požaduje.
Protože stěžovatel v projednávané věci procesní prostředek k ochraně svého práva neuplatnil, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Nad rámec odůvodnění nepřípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud dodává, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, nemohl se zabývat posouzením délky řízení z hlediska kritérií aplikovaných při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení, za kterou považuje ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu, jakož i to, co bylo při sporu pro stěžovatele v sázce.
V projednávaném případě je prvek hodnocení aktuálního chování účastníků řízení zvláště výrazný. Stěžovatel připojil k doplnění ústavní stížnosti kopii protokolu o jednání ze dne 11. 11. 2005, ze kterého vyplývá, že při uvedeném roku právní zástupci účastníků řízení přislíbili pokus o smírné vyřešení předmětné věci s tím, že výsledek konkrétních jednání sdělí soudu do dvou měsíců, nejpozději do 30. 1. 2006. Zdá se tedy poněkud nekonzistentním, žádá-li stěžovatel na jedné straně po obecném soudu, aby s nařízením dalšího jednání posečkal a na straně druhé po Ústavním soudu, aby jeho zásahem bylo obecnému soudu přikázáno ve věci neprodleně a urychleně jednat.
Vzhledem ke konstatované nepřípustnosti ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud přezkoumávat správnost stěžovatelova tvrzení, dle něhož soud v jeho věci nařídil první ústní jednání s prodlevou pěti let od zahájení řízení a ani to, zda pro takovýto postup soudu existovaly ústavně akceptovatelné okolnosti. Pokud by tomu tak nebylo, nelze než připomenout možnost i budoucího zásahu Ústavního soudu v případě podání přípustné ústavní stížnosti (srov. i nález sp. zn. IV.ÚS 392/05 ze dne 30. 11. 2005, dostupný v elektronické verzi na www.judikatura.cz), popřípadě právo stěžovatele dosáhnout patřičné kompenzace újmy způsobené mu průtahy v řízení (pakliže by tyto byly neospravedlnitelné) jinými právními cestami. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto cesty předjímal, popřípadě je pro stěžovatele vytyčoval.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2006
Miloslav Výborný
soudce zpravodaj