ECLI:CZ:US:2006:4.US.692.05
sp. zn. IV. ÚS 692/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Janou Materovou, Venclíkova 13, Ostrava-Výškovice, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2004, č.j. 62 C 116/2003-76, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, č.j. 42 Co 137/2005-1001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 10. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 10. 2004, č.j. 62 C 116/2003-76, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, č.j. 42 Co 137/2005-1001.
Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 42 Co 137/2005, byl potvrzen jako věcně správný rozsudek Okresního soudu v Ostravě, jímž byl stěžovatel zavázán zaplatit Stavebnímu bytovému družstvu Hlubina částku 7.000,- Kč s 5, 5% úrokem z prodlení od 16. 6. 2002 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Na základě provedených důkazů dospěly obecné soudy k závěru, že v přesně nezjištěný den v měsíci listopadu roku 2001, při kontrole hlavního odpadu v bytě stěžovatele, svědkyně A. H. zjistila, že k vodoměrům teplé a studené vody byly připevněny čtyři kusy magnetů, jež měly ovlivnit činnost předmětných zařízení. Z uvedeného důvodu byla stěžovateli uložena Stavebním bytovým družstvem Hlubina peněžitá sankce ve výši 7.000,- Kč.
Stěžovatel spatřuje chybný postup především v tom, že k závěru, dle něhož stěžovatel zasáhl do mechanizmu vodoměrů za účelem ovlivnit měření spotřeby vody, dospěl soud volnou úvahou, jež nelze opřít o provedené dokazování. Skutečnost, že svědkyně H. ukazovala svědkovi R. magnety, jež odstranila z měřícího zařízení v bytě stěžovatele, nepovažuje za důkaz o tom, že tyto magnety pocházely z bytu stěžovatele. Stejně tak napadá stěžovatel i okolnosti vzniku zápisu o zjištění umístění magnetů na měřícím zařízení. Rozdíly ve výpovědi svědků R. a R. se dle odvolacího soudu liší jen v detailech, jež nepovažoval soud za podstatné při hodnocení celkového skutkového stavu. Naopak výpověď družky stěžovatele, A.V., shledal odvolací soud s přihlédnutím k jejímu blízkému vztahu ke stěžovateli za účelovou a tudíž nevěrohodnou.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že v rámci řízení před obecnými soudy bylo porušeno nejen ustanovení §153 odst. 1, §132 a §18 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř.), ale též čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny. Spravedlivý soudní proces předpokládá dodržení zákonného postupu, v daném případě občanského soudního řádu, což se však dle náhledu stěžovatele nestalo, neboť obecné soudy nerozhodovaly na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu a provedené důkazy hodnotily podle zásad volného hodnocení důkazů. Skutkové zjištění nelze v žádném případě nahradit dohady a subjektivními závěry svědkyně A. H. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že motivem pro výpověď svědkyně H. byly jednak nedobré vztahy mezi jí a jeho družkou a jednak neschopnost samosprávy provést účinná opatření proti falšování údajů o spotřebě vody v domě.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V projednávané věci Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že mu jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Ústavní soud se stejně tak nezabývá ani eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně nepředstavuje porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvy podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, což v daném případě znamená především ověřit, zda obecné soudy postupovaly ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. I. ÚS 230/96, III. ÚS 23/93 - Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 41).
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však z obsahu soudního spisu zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudu tak nedošlo. Ze spisu předloženého Ústavnímu soudu vyplývá, že soud postupoval při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomností účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 7. 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu