ECLI:CZ:US:2006:4.US.694.05
sp. zn. IV. ÚS 694/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti R. O., zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Brně, Arne Nováka 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, čj. 7 To 304/2005-265, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 26. 10. 2005 se R. O. (dále jen stěžovatel) domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2005, kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2005, čj. 9 T 40/2005-250. Posledně uvedeným usnesením byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu podaná 5. 6. 2005 a současně bylo rozhodnuto, že se ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
V době vydání shora uvedených rozhodnutí byl již stěžovatel nepravomocně rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, čj. 9 T 40/2005-227, uznán vinným dvojnásobným trestným činem znásilnění dle §241 odst. 1 tr.zák. a trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody ve věznici s ostrahou v trvání čtyř let. Dále mu bylo uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 9. 2005 zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že usnesením Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2005 bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo být vazebně stíhán pouze z důvodů a po dobu stanovenou zákonem dle čl. 8 odst. 5 Listiny a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Především namítl, že o jeho ponechání ve vazbě nebylo rozhodnuto včas. Tento svůj závěr dovodil ze skutečnosti, že usnesení o ponechání ve vazbě nebylo doručeno jemu a jeho obhájci "ve lhůtě trvání vazby", tj. zřejmě ve lhůtě, v níž je podle zákona nutno rozhodnout o propuštění na svobodu nebo o dalším trvání vazby. Proto bez ohledu na existenci či neexistenci důvodů vazby měl být propuštěn na svobodu. Pokud se tak nestalo, byl od 13. 7. 2005 do 30. 8. 2005, kdy nabyl právní moci rozsudek ve věci samé, ve vazbě držen nezákonně, neboť zákonem stanovená lhůta trvání vazby skončila dne 12. 7. 2005. Soud měl podle §71 odst. 6 tr. řádu rozhodnout o dalším trvání vazby ještě před tímto dnem. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 482/03 a IV. ÚS 692/02.
Nezákonnost trvání vazby v době od 13. 7. 2005 do 30. 8. 2005 stěžovatel dále spatřuje i ve skutečnosti, že Městský soud v Brně o ponechání ve vazbě rozhodl v neveřejném zasedání, a nedal mu tak možnost se tohoto řízení osobně zúčastnit a být v rámci něho i slyšen, čímž mělo být porušeno právo na spravedlivý proces. Krajský soud tuto skutečnost zcela pominul, byť ji stěžovatel ve stížnosti namítal. Stěžovatel poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článkům 5 a 6 Úmluvy, zejména na rozsudek ve věci Asenov proti Bulharsku (1998), z nichž dovozuje, že článek 5 odst. 4 Úmluvy vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba slyšena. V této souvislosti stěžovatel poukázal i na nálezy Ústavního soudu II. ÚS 473/04, II. ÚS 713/04, IV. ÚS 269/06
Závěrem stěžovatel namítl neústavní aplikaci §67 písm. a) tr. řádu obecnými soudy, neboť ty své závěry o existenci důvodné obavy učinily jen z toho, že obviněnému hrozil podle trestního zákona vysoký trest.
Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 9 T 40/2005, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Článek 8 odst. 1 Listiny zaručuje osobní svobodu jednotlivce. V systému Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") mu odpovídá článek 5 odst. 1, dle něhož "Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem: ..........". Ze znění citovaného článku vyplývá, že právo na svobodu a osobní bezpečnost není právem absolutním. Zbavit svobody lze, to však jen ve výjimečných taxativně stanovených případech a jen v souladu s řízením stanoveným zákonem (z čehož nelze dovodit, že respektování zákona samo o sobě znamená ve všech případech nutně též respektování Úmluvy). Nicméně platí zásada, že odkazuje-li článek 5 odst. 1 Úmluvy na vnitrostátní právo, zakládá porušení tohoto práva současně též porušení Úmluvy. To platí i v případě překročení lhůt dovoleného trvání vazby stanovených v §72 odst. 3 tr.ř. nebo lhůt pro periodickou kontrolu trvání důvodů vazby (která sice v čl. 5 odst. 4 Úmluvy není výslovně nařízena, ale Evropský soud pro lidská práva ji z tohoto ustanovení vyvodil) podle §71 odst. 4 a 6 tr.ř., tj. nejpozději do 3 měsíců od právní moci posledního rozhodnutí. Jinak řečeno, pokud zákonné zbavení svobody nebylo včas prodlouženo po uplynutí zákonem stanovené doby, pokračování detence poté, co uplynula tato doba a příslušný orgán, zpravidla soud, nerozhodl včas o jejím prodloužení, je nezákonné a protiústavní.
Z argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel si nestěžuje na to, že by soud o jeho návrhu a ponechání ve vazbě rozhodl až po uplynutí zákonem stanovených lhůt. Jeho argumentace je založena na předpokladu, že o prodloužení vazby je soudem rozhodnuto až v okamžiku, kdy je stěžovateli nebo jeho advokátovi toto rozhodnutí doručeno. Takovou úvahu stěžovatele však Ústavní soud nemohl akceptovat, mj. především proto, že článkem 5 odst. 4 Úmluvy je ústavně chráněno právo na urychlené rozhodnutí, nikoliv právo na "urychlené doručení" takového rozhodnutí, byť je nepochybné, že právo na doručení rozhodnutí v přiměřené lhůtě je součástí práva na spravedlivý proces, když v řadě případů podmiňuje realizaci jiného základního práva, tj. práva na účinné prostředky nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy. V daném případě je však zřejmé, že právo na účinné prostředky nápravy stěžovatel řádně využil.
Z vyžádaného spisu vyplývá, že lhůta pro rozhodnutí o prodloužení vazby skončila dne 12. 7. 2005, přičemž příslušné usnesení bylo městským soudem vydáno před jejím uplynutím dne 8. 7. 2005. K žádnému procesnímu pochybení, pokud jde o včasnost jeho rozhodování, na straně soudu tudíž nedošlo, což konstatoval i odvolací soud ve svém usnesení ze dne 25. 8. 2005 a stěžovatel to ve své stížnosti ani nenamítal. Prvostupňové usnesení ze dne 8. 7. 2005 bylo stěžovateli podle dodejek doručeno dne 18. 7. 2005 a jeho advokátovi téhož dne. Usnesení stížnostního soudu ze dne 25. 8. 2005 pak bylo oběma doručeno podle dodejek dne 5. 9. 2005. Z toho je zřejmé, že včetně doručování bylo rozhodováno v souladu se zákonem a že tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv je v tomto směru zjevně neopodstatněné. Nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 482/03 a IV. ÚS 692/02, na které stěžovatel poukázal, se touto otázkou nezabývají.
Pokud jde o námitky týkající se spravedlivosti procesu, stěžovatel ústavní stížností napadá pouze rozhodnutí stížnostního soudu, byť fakticky tyto směřují i proti předchozímu rozhodnutí v prvním stupni. Ústavní soud proto posoudil řízení před obecnými soudy jako celek, a to nejenom z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny, ale především z pohledu čl. 5 odst. 4 Úmluvy.
Ústavní soud konstatuje, že osoby vzaté do vazby mají právo na přezkoumání procesních a hmotněprávních podmínek, které jsou podstatné pro zákonnost zbavení svobody. To znamená, že příslušný soud musí posoudit nejen splnění procesních požadavků stanovených trestním řádem, ale též existenci důvodné obavy, na níž je vazba založena, tj. legitimnost cíle sledovaného vazbou. Počáteční rozhodnutí soudu totiž nemusí nutně ospravedlňovat vazbu po celou dobu jejího trvání, neboť okolnosti, na kterých bylo rozhodnutí založeno, se mohly změnit nebo vůbec zaniknout. Proto osoba ve vazbě musí mít právo podávat návrhy na přezkoumání zákonnosti vazby i v jejím průběhu. Soudní orgán posuzující stížnost proti vazbě musí poskytovat záruky soudního postupu. Řízení musí být kontradiktorní a vždy musí zajišťovat rovnost zbraní mezi stranami, státním zástupcem a zadržovanou osobou. V případě osoby, jejíž vazba spadá do působnosti čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, Evropský soud pro lidská práva (dále jen "Soud") vyžaduje její vyslechnutí (viz mj. Lamy proti Belgii, 1989, a Nikolova proti Bulharsku, 1999). Tyto požadavky jsou odvozeny od práva na kontradiktorní proces, jak je stanoveno čl. 6 Úmluvy, což v případě trestní věci znamená, že jak obžaloba, tak obhajoba, musí dostat možnost se seznámit se všemi podáními a důkazy předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Zejména, s ohledem na dramatický dopad, jaký má zbavení svobody na základní práva dotčené osoby, by řízení vedené podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy mělo v zásadě také vyhovět - v nejširší možné míře dané okolnostmi probíhajícího vyšetřování - základním požadavkům spravedlivého procesu, jako je právo na kontradiktorní řízení.
Čtvrtý senát Ústavního soudu je toho názoru, že výkladem článku 5 odst. 4 Úmluvy ani z dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva, resp. judikatury Ústavního soudu (včetně nálezu publikovaného pod č. 239/2005 Sb.), nelze dovodit povinnost automaticky ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) plně respektovat záruky zakotvené v čl. 6 Úmluvy a vždy nařizovat kontradiktorní jednání. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, zejména za situace, kdy z návrhu je zřejmé, že se jedná o pouhý nesouhlas s právním posouzením zjištěných skutečností a tudíž není co kontradiktorně projednávat. Současně však Ústavní soud zastává názor, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy. Je jisté, že při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody může dotčená osoba vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti, a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nezdají ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam, a jež nelze objasnit jinak než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. V každém případě by však soud, nevyhoví-li vznesenému a konkretizovanému požadavku být osobně slyšen, měl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
Stěžovatel ve své žádosti o propuštění z vazby doručené Městskému soudu v Brně dne 15. 6. 2005. (č.l. 243 vyžádaného spisu) namítal neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. a) tr.ř. poukazem na své nepravomocné odsouzení k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a na judikaturu obecných soudů i Ústavního soudu týkající se výkladu pojmu hrozba vysokým trestem. Neexistenci vazebního důvodu dle §67 písm. c) tr.ř. dovodil poukazem na své osobní poměry, tj. tvrzením, že v minulosti žádný trestný čin nespáchal, žádné důkazy o jeho trestné činnosti nevyšly najevo, má stálé zaměstnání a trvalé bydliště, přičemž svědkové o jeho osobě hovořili kladně. Z těchto skutečností obecné soudy nemohly dovodit, že by měl trestnou činnost opakovat. Tuto argumentaci stěžovatele považuje Ústavní soud za pouhou polemiku s právním posouzením existence důvodů vazby dle §67 písm. a) a c) v usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2005. sp. zn. 4 To 118/2005, spojenou s poukazem na judikaturu obecných soudů a Ústavního soudu. Žádost stěžovatele tudíž neobsahovala nic, co by mělo být předmětem kontradiktorní diskuse. Stejně tak ani z ústavní stížnosti v tomto směru nelze nic dovodit. Jinými slovy řečeno, stěžovatel ve své žádosti netvrdil, že by jeho slyšení v řízení před obecným soudem mělo do věci vnést nové, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní, skutečnosti. Stejně tak nic netvrdil ve své stížnosti ze dne 20. 7. 2005 (č.l. 253 vyžádaného spisu). Z uvedených důvodů proto Ústavní soud shledal tvrzení stěžovatele o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny za zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o názor stěžovatele, že existenci konkrétních skutečností odůvodňujících útěkovou vazbu nelze dovozovat z pouhého faktu, že v trestním zákoně je stanovená jistá sazba trestu odnětí svobody pro určitý trestný čin, tento názor Ústavní soud sdílí, jak ostatně vyplývá z jeho judikatury, na kterou stěžovatel odkázal. Např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 33, nález č. 48) Ústavní soud uvedl, že u útěkové vazby obviněného ohroženého vysokým trestem nelze akceptovat odůvodnění vazby pouze typovou hrozbou vysokého trestu, protože jakkoli by takový postup snad mohl vyplývat z jazykového a logického výkladu ust. §67 písm. a) tr. ř., požadavek ústavně konformní interpretace trestního řádu vyžaduje, aby hrozba vysokého trestu byla konkrétní a individualizovaná. V daném případě však situace stěžovatele byla specifická v tom, že mu citelný trest odnětí svobody již byl, byť nepravomocně, uložen. Proto argumentaci stěžovatele, tedy že soud přihlédl jen k trestní sazbě stanovené v §241 tr. zákona, není zcela přiléhavá.
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 tr.řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (viz nález I. ÚS 303/01 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 24, str. 149 a v něm uvedenou judikaturu). Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Je přirozené, že rozhodování o vazbě nebude spočívat na principu jistoty bez důvodných pochybností, jak tomu má být u rozhodnutí meritorních. Rozhodování o vazbě bude vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Navíc v rámci rozhodování, zda se obviněný ponechává i nadále ve vazbě podle §71 odst. 4 tr.ř., soud musí zkoumat nejednom existenci vazebních důvodů dle §67 tr.ř., ale navíc i existenci důvodů uvedených v §71 odst. 4 tr.řádu, mj. i hrozby zmaření nebo podstatného ztížení dosažení účelu trestního stíhání (viz nález uveřejněný pod č. 92, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, Svazek 34). Je proto třeba posoudit, z jakých úvah obecné soudy při posuzování žádosti stěžovatele o propuštění z vazby vycházely.
Městský soud v Brně jako konkrétní skutečnost odůvodňující vazbu útěkovou v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovateli byl uložen citelný trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a že "Odnětí svobody ve výměře čtyř roků mohou konkrétní obžalovaní považovat za velmi citelný zásah do osobní svobody a nepravomocně uložený trest v této výměře může zakládat důvodnou obavu, že obžalovaný se výkonu tohoto trestu bude vyhýbat útěkem nebo skrýváním.". Stížnostní soud se s tímto odůvodněním ztotožnil. Podle názoru Ústavního soudu výše uvedené odůvodnění útěkové vazby představuje pouze obecné konstatování bez jakékoliv individualizace ve vztahu ke stěžovateli. V tomto směru jsou předmětná rozhodnutí dle názoru Ústavního soudu nepřezkoumatelná. Ústavní soud ovšem nemohl nepřihlédnout ke skutečnosti, že svoboda stěžovatele je omezena i z dalšího důvodu, tj. podle ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. Důvody této vazby předstižné jsou v odůvodnění předmětných rozhodnutí dostatečně konkretizovány s tím, že obecné soudy dospěly k závěru, že jsou dány v ještě silnější intenzitě, než byla shledávána před vynesením odsuzujícího rozsudku. Tato okolnost byla důvodem, pro který předmětná rozhodnutí obecných soudů nemohla být zrušena, neboť při komplexním posouzením zákonnosti a ústavnosti omezení svobody stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že svoboda stěžovatele není omezena neústavním způsobem.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu