ECLI:CZ:US:2006:4.US.717.05
sp. zn. IV. ÚS 717/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Rajchlem, advokátem se sídlem Jungmannova 1010, Roudnice nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6 To 665/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 11. 2005, která po doplnění podáním ze dne 10. 12. 2005 splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 9. 2005, čj. 6 To 665/2005-583.
Z předložené ústavní stížnosti a přiložených příloh Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím byla zamítnuta stížnost stěžovatele podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 T 73/2005-551, kterým označený soud rozhodl v trestní věci stěžovatele o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu podle §72 odst. 3 trestního řádu, nepřijal písemný slib stěžovatele ve smyslu §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu a nepřijal návrh na dohled probačního úředníka ve smyslu §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v průběhu procesu rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby doručené Okresnímu soudu v Litoměřicích dne 12. 7. 2005, došlo podle jeho názoru k závažným pochybením, která spatřoval ve skutečnosti, že o žádosti bylo přes dikci ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto až dne 25. 7. 2005 a tím došlo k průtahům v řízení na úkor jeho práva na osobní svobodu, přičemž výslech provedený dne 25. 7. 2005 byl proveden pouze předsedou senátu. Dále stěžovatel namítal, že v odůvodnění výroku usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 7. 2005, čj. 5 T 73/2005-551, je nesprávně uvedeno, že stěžovatel je stíhán dvakrát pro trestný čin podle §222 odst. 1 trestního zákona.
Uvedenými pochybeními obecných soudů podle názoru stěžovatele byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8 (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel současně v ústavní stížnosti odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 537/02 a IV. ÚS 394/04 a nález č. 239/2005 Sb.
Za účelem posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení - Krajského soudu v Ústí nad Labem a spis Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 5 T 73/2005.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 7. 2005 řádně posoudil z hlediska trestního zákona a trestního řádu, své právní názory též i řádně odůvodnil a ústavní stížnost proto nepovažuje za důvodnou.
V replice stěžovatele k obsahu vyjádření účastníka řízení stěžovatel uvedl, že účastník řízení nevyvrátil důvodnost podání ústavní stížnosti a setrval na svých tvrzeních uvedených v ústavní stížnosti.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, resp. že nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
Ústavní soud byl v daném případě především povolán k posouzení otázky, zda rozhodnutí krajského soudu nevybočuje z mezí ústavnosti tím, že na jeho základě je stěžovatel omezen na svobodě z důvodů, nebo způsobem, který zákon nepřipouští (čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny). Listina základních práv a svobod ve svém čl. 8 odst. 2 zaručuje, že nikdo nebude zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V případě rozhodování o žádosti o propuštění z vazby, které je rozhodnutím o vazbě v širším smyslu, to znamená, že obecné soudy musí postupovat přísně uvnitř mezí těch ustanovení trestního řádu, která typově vymezují vazební důvod, pro nějž byla vazba uvalena a která stanoví podmínky pokračování vazby, přičemž je nutno rovněž dostát požadavkům odvozeným z čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud konstatuje, že námitky týkající se uvedení skutečnosti, že je pro trestný čin podle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona stíhán dvakrát v rozhodnutí okresního soudu a že okresní soud nerozhodl o jeho stížnosti o propuštění z vazby neodkladně, stěžovatel uplatnil již ve své stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 7. 2005, č. j. 5 T 73/2005-551. Krajský soud v Ústí na Labem se pak v rozhodnutí napadeném ústavní stížností po přezkoumání správnosti všech výroků napadeného usnesení soudu I. stupně s námitkami stěžovatele vypořádal s tím, že v řízení předcházejícím vydání usnesení soudu I. stupně byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu zajišťující práva obžalovaného na obhajobu a z pohledu věcného rozhodnutí rovněž nebylo shledáno pochybení.
Ústavní soud se podrobně zabýval jednotlivými námitkami stěžovatele. Pokud se týká námitky, že soud I. stupně nerozhodl o jeho žádosti o propuštění z vazby podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu neodkladně, a to ve lhůtě pěti pracovních dnů, k tomu Ústavní soud uvádí, že ve shodě s názorem odvolacího soudu uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nelze než souhlasit, že uvedená lhůta je pouze pořádková a její nedodržení nemá za následek propuštění obviněného z vazby na svobodu. Jak stěžovatel uvedl, žádost o propuštění z vazby byla okresnímu soudu doručena dne 12. 7. 2005 a soud pak ve věci rozhodoval dne 25. 7. 2005, tj. ve lhůtě devíti pracovních dnů. Lhůta uvedená v §72 odst. 3 trestního řádu tak sice dodržena nebyla, ale vzhledem ke skutečnosti, že se nejedná o lhůtu propadnou, nelze než konstatovat, že tímto pochybením nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele.
K další vznesené námitce, a to tvrzení stěžovatele, že v odůvodnění výroku usnesení soudu I. stupně je nesprávně uvedeno, že je mimo jiné stěžovatel stíhán dvakrát pro trestný čin podle §222 odst. 1 trestního zákona a tato chyba mohla rozhodování odvolacího soudu významně ovlivnit, přičemž odvolací soud se v rozhodnutí napadeném ústavní stížností touto námitkou vůbec nezabýval, nelze přisvědčit. Jak odvolací soud v napadeném usnesení uvedl, "přezkoumal správnost všech výroků usnesení soudu I. stupně a řízení předcházející napadenému usnesení a dospěl k závěru, že z doposud opatřených důkazů vyplývá zcela důvodné podezření, že trestná činnost, která je stěžovateli kladena za vinu, byla spáchána právě jeho osobou. Svědčí o tom množství důkazů, které byly opatřeny již v přípravném řízení a následně ve valné většině provedeny i v rámci hlavního líčení. Stěžovatel je proto důvodně obžalován pro rozsáhlou trestnou činnost, přičemž ve dvou případech je obžalován i pro zvlášť závažné trestné činy [§235 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona a §222 odst. 1 trestního zákona]. Pokud se přihlédne k četnosti spáchaných útoků, a to i pro majetkovou trestnou činnost, k předcházejícím odsouzením, která jsou spojena rovněž s trestnou činností majetkové povahy i k tomu, že nyní projednávané trestné činnosti se měl dopustit ve zkušební době podmíněného odsouzení, je nepochybné, že i v současném stádiu trestního řízení existuje důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán a tím jsou i nadále shledávány konkrétní skutečnosti odůvodňující, že v případě uznání viny mu hrozí uložení citelného nepodmíněného trestu odnětí svobody, přičemž je nepochybné, že se v místě svého trvalého bydliště nezdržoval a měnil místa svého faktického pobytu. To vše jsou ve svém souhrnu zcela konkrétní skutečnosti, které i v současném stádiu trestního řízení nadále odůvodňují obavu, že obžalovaný v případě propuštění z vazby na svobodu uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména hrozí-li mu vysoký trest". Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že odvolací soud se věcí stěžovatele v odvolacím řízení zabýval velmi podrobně a byl mu znám obsah trestního spisu sp. zn. 5 T 73/2005. Uvedená námitka byla proto shledána jako nedůvodná.
K námitce stěžovatele, že před soudem prvního stupně byl vyslechnut, avšak výslech byl proveden pouze předsedou senátu, Ústavní soud uvádí, že problematikou osobního výslechu při rozhodování o žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu se v minulosti již opakovaně zabýval. Z usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 544/03 (publ. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, vydání 1., Praha: C. H. Beck 2004) vyplývá, že "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§72 odst. 3 trestního řádu), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení. Ústavní soud si je vědom svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy České republiky), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje proto za nutné uvést, že při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním". Ve světle shora uvedeného a za situace, kdy stěžovatel byl před vydáním rozhodnutí soudu I. stupně vyslechnut předsedou senátu, je tato námitka stěžovatele zcela nedůvodná. K tomu Ústavní soud ještě uvádí, že, jak vyplývá z obsahu trestního spisu sp. zn. 5 T 73/2005, stěžovatel byl před výslechem provedeným předsedou senátu dne 25. 7. 2005 opakovaně vyslýchán a dne 19. 5. 2005 byl rovněž osobně přítomen při hlavním líčení před Okresním soudem v Litoměřicích konaném v jeho trestní věci. S obsahu citovaného trestního spisu Ústavní soud rovněž zjistil, že stěžovatel svoji předchozí žádost o propuštění vazby podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu podal dne 9. 6. 2006 (č. listu 536) a Okresní soud v Litoměřicích o ní rozhodl dne 15. 6. 2005 (č. listu 542), tedy 27 dnů před podáním další žádosti stěžovatele o propuštění z vazby.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, a to nálezy sp. zn. I. ÚS 537/02 (správně sp. zn. I. ÚS 573/02), č. 239/2005 Sb. a usnesení IV. ÚS 394/04, Ústavní soud konstatuje, že v případě rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 573/02 a sp. zn. IV. ÚS 394/04 se jednalo o případy tvz. periodického přezkumu důvodnosti a oprávněnosti vazby (§71 odst. 3 a 4 trestního řádu), kdy obecné soudy rozhodovaly o dalším trvání vazby a nikoliv o žádosti obviněného o propuštění na svobodu podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu. Nálezem publikovaným pod č. 239/2005 Sb. bylo zrušeno ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu upravují slyšení obviněného soudem před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Odkaz na uvedené judikáty je z důvodu jiného právního základu ve vztahu k právní věci stěžovatele proto nepřípadný.
Český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu. Ústavní soud dospěl k závěru, že toto ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v tomto případě je nutno posuzovat každý případ individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho, zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti. V posuzovaném případě sám stěžovatel ani netvrdí, že by požadavek na osobní slyšení vznesl a tato skutečnost nevyplývá ani z obsahu trestního spisu sp. zn. 5 T 73/2005 (č. listu 544-546, 548).
Výklad "konkrétních skutečností" odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení (srov. např. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 303/01 a v něm uvedenou judikaturu in Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 24, nález č. 156, str. 149 nebo na www.judikatura.cz pod touto sp. zn.) Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
Ústavní soud shledal, že v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajícího se do roviny protiústavnosti. Krajský soud interpretoval a aplikoval trestní zákon a trestní řád ústavněprávně konformním způsobem a jeho postupu nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva garantovaného čl. čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny, čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 5 Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu