ECLI:CZ:US:2006:4.US.725.05
sp. zn. IV. ÚS 725/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Pavla Rychetského a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti R. S., zastoupené JUDr. Ladislavem Eretem, advokátem AK se sídlem Praha 4, Voráčovská 14, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 4. října 2005 a ze dne 16. srpna 2005, sp.zn. 44 T 53/2005, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. září 2005 sp. zn. 61 To 401/2005, spolu s žádostí o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 9. listopadu 2005, doplněnou 10. listopadu 2005, ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byly významným způsobem porušeny čl. 10 a čl. 90 Ústavy ČR a dále čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti se tak stalo tím, že obecné soudy ponechaly stěžovatelku ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) tr. řádu, aniž by byly splněny zákonné důvody. Dále stěžovatelka vedla polemiku s rozhodovacími důvody obecných soudů, napadla postup orgánů činných ve stěžovatelčině trestní věci a pochybení v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka poukazuje na to, že od doby zahájení jejího trestního stíhání a vzetí do vazby (usnesení ze dne 11. května 2005 č.j. 43 Nt 119/2005) a dále pak při prodlužování trvání vazby dne 16. srpna 2005, nikdy nebyla k dalšímu ponechání ve vazbě či rozhodování o jejích žádostech o propuštění a stížnostem proti zamítavým rozhodnutím slyšena soudem a předvedena k soudu, aby se tohoto rozhodování mohla zúčastnit. Dále tvrdí, že bylo porušeno i právo na obhajobu (obhájce nebyl vyrozuměn o termínu rozhodování o vazbě) a porušeno právo na zákonného soudce (vždy rozhodoval někdo jiný).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že v důsledku pochybení obecných soudů, které, dle jejího tvrzení, nesprávným způsobem posoudily provedené důkazy, i vadného řízení před obecnými soudy, je nejméně od 6. června 2005 nezákonně omezována na osobní svobodě. Stěžovatelka argumentuje nálezy Ústavního soudu (II. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, Pl. ÚS 4/94, II. ÚS 142/03, II. ÚS 96/04, I. ÚS 515/04), rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (Assenov a spol. v. Bulharsko, Wloch v. Polsko, Grauzinis v. Litva, Singh v. ČR, Nikolova v. Bulharsko, Lietzov v. Německo) i závazností mezinárodní smlouvy a porušováním interpretační zásady "pactum derogat legi". Stěžovatelka opakovaně v ústavní stížnosti tvrdí, že rozhodnutí obecných soudů trpí takovými podstatnými vadami, že navrhuje, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisového materiálu obecného soudu vyplynuly následující skutečnosti:
Stěžovatelka byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 18. října 2005 (44 T 53/2005) ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005 (61To 481/2005), který nabyl právní moci dne 24. listopadu 2005 uznána vinnou dvěma trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zákona a podle §187 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona jí byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2005 (41 T 8/2004), jakož i všechna další rozhodnutí na tento výkon obsahově navazující. Stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 6.100,- Kč a dále byl se svými nároky odkázán na řízení občanskoprávní.
Rozhodnutím napadeným ústavní stížností soud prvního stupně (Obvodního soudu pro Prahu 1, ze dne 16. srpna 2005 č.j. 44 T 53/2005) rozhodl o tom, že se stěžovatelka ponechává ve vazbě, neboť vazební důvody podle §67 písm. c) tr. řádu nadále trvají. Soud dospěl k závěru, vzhledem k drogové závislosti stěžovatelky a její trestní minulosti, že v daném stádiu řízení není možné nahradit vazbu jiným opatřením. Stěžovatelka u hlavního líčení využila svého práva nevypovídat a k rozhodnutí o dalšímu trvání vazby se nikterak nevyjádřila.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost, ve které poukazuje zejména na to, že vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu odůvodňuje jen obava, že by mohla opakovat trestnou činnost, a to je v rozporu s institutem presumpce neviny. Dále uvádí, že v tomto trestním řízení jí hrozí maximální trest do výše 2 let a je namístě postupovat dle §68 tr. řádu, což soud nečiní. Stěžovatelka rovněž argumentovala svým nepříznivým zdravotním stavem a délkou řízení a vzhledem k tomu, že mají být vyslechnuti i svědci ze zahraničí, navrhla přijetí peněžité záruky ve výši 30.000,- Kč.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. září 2005 (61 To 401/2005) stížnost stěžovatelky zamítl jako nedůvodnou, přezkoumal dosavadní řízení a dospěl k závěru, že jsou splněny důvody trvání vazby dle §67 písm. c) tr. řádu. Vycházel z toho, že stěžovatelka využila svého práva a odmítla vypovídat, a že ani po vyhlášení usnesení v přítomnosti svého obhájce, k dalšímu trvání vazby neuplatnila žádné konkrétní námitky.
Obvodní soud pro Prahu 1, usnesením ze dne 4. října 2005 (nesprávně uvedeno 4. září 2005) č. j. 44 T 53/2005 nevyhověl žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu. Své rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě opřel odvolací soud o naplnění podmínek pro vazební důvod podle §67 písm. c) tr. řádu. Uvedl, že z doposud opatřených důkazů vyplývá zcela důvodné podezření, že trestná činnost, která je stěžovatelce kladena za vinu, byla spáchána právě její osobou a vazba je odůvodněna především povahou stíhané trestné činnosti. Soud dále přihlédl především k tomu, že stěžovatelka byla v minulosti celkem 5 x soudně trestána, vždy pro trestný čin krádeže, převážně k nepodmíněným trestům odnětí svobody, které si odpykala. Je drogově závislá, navíc se v tomto případě dopustila dvou trestných činů krádeže. Za této situace existuje podle odvolacího soudu důvodná obava, že v případě propuštění na svobodu bude opakovat trestnou činnost, aby si opatřila finanční prostředky jednak na obživu jednak na zakoupení heroinu. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka v zákonné lhůtě stížnost.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. listopadu 2005 (61 To 480/2005) rozhodl, že podle §144 odst. 4 tr. řádu bere na vědomí zpětvzetí stížnosti stěžovatelky, neboť stěžovatelka po vyhlášení rozsudku u veřejného zasedání konaného u Městského soudu v Praze dne 24. listopadu 2005 vzala stížnost zpět.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud v Praze, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Jana Kantorová, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ve svém vyjádření uvedla, že jak Obvodní soud pro Prahu 1, tak i Městský soud v Praze neporušil práva stěžovatelky na osobní slyšení. Stěžovatelka při hlavním líčení dne 16. srpna 2005 po řádném zákonném poučení odmítla vypovídat s ohledem na svůj zdravotní stav, ani po vyhlášení usnesení v přítomnosti obhájce neuplatnila žádné konkrétní námitky. Účastník řízení nevznesl návrh jak má Ústavní soud rozhodnout, zároveň sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Obvodní soud pro Prahu 1 se vyjádřil předsedou senátu JUDr.Michalem Vackem (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), který uvedl, že argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti dezinterpretuje nálezy Ústavního soudu. Na řízení o žádostech obviněného o propuštění z vazby na svobodu nelze vztáhnout ve stejném rozsahu měřítka, která lze vztahovat na řízení o stížnosti obviněného proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Účastník řízení vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), aniž by vznesl návrh, jak má Ústavní soud rozhodnout.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu spisu obecného soudu, napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti. Ústavní soud zaslal stěžovatelce vyjádření obecných soudů, jenž vydaly napadená rozhodnutí, na vědomí.
Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Je nepřípustná, jestliže stěžovatel ústavní stížnost nepodal ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práv poskytuje; nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení
[§72 odst. 1 písm. a), §75 odst. 3 zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" (jednoduchého) práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud judikoval, "základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody." (např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17., č. 33, vydání 1, Praha 2000, I. Díl, str. 235; nález sp.zn. III. ÚS 84/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č.34, vydání 1, Praha 1995, I. Díl, str. 257). Se zřetelem k tomu Ústavní soud hodnotil, zda postup obecných soudů při interpretaci a aplikaci citovaného zákonnéhoustanovení v souzené věci nepředstavoval porušení kogentní normy poústavního práva a v konečném důsledku, i porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu.
Stěžovatelka svou ústavní stížnost, jak již dříve řečeno, odůvodnila tvrzením o pochybení obecného soudu v oblasti procesního postupu soudu a s odvoláním na výše uvedené nálezy Ústavního soudu zakládá svoji stížnost na tom, že nebyla slyšena k důvodům trvání vazby. V tomto směru je třeba konstatovat, že Ústavní soud se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. například nálezy sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.) plénum Ústavního soudu uvedlo, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanovením §146a odst. 1 písm. a) a §240 tr. řádu, o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých není dána věcná příslušnost samosoudce (§314a odst. tr. řádu), rozhoduje senát v neveřejném zasedání.
V tomto případě měla stěžovatelka možnost vyjádřit se k důvodům vazby před tím, než odvolací soud rozhodl o její stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně v rámci hlavního líčení, které proběhlo 16. srpna 2005. Stěžovatelka při hlavním líčení dne 16. srpna 2005 po řádném zákonném poučení odmítla vypovídat s ohledem na svůj zdravotní stav a ani po vyhlášení usnesení v přítomnosti obhájce neuplatnila žádné konkrétní námitky. Městský soud v Praze i poté shledal důvody pro ponechání stěžovatelky ve vazbě a konstatoval, že vazba byla důvodná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení. K porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že ve věci stěžovatelky rozhodoval soudce určený platným rozvrhem práce obecného soudu a proto nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky.
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který poukazovala stěžovatelka,z takto výše rozvedených důvodů je zřejmé, že k porušení ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky nedošlo, ústavní stížnost proto byla shledána jako zjevně neopodstatněná. Zjevná neopodstatněnost je dána jednak povahou stížnostních důvodů, jednak ustálenou rozhodovací činností Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno a odkaz stěžovatelky na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva shledal Ústavní soud jako nepřípadný - dezinterpretující.
Ústavní soud konstatuje, že nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovatelce poskytuje (v daném případě zpětvzetí stížnosti), stěžovatelka sama svým jednáním způsobila, že rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1, usnesením ze dne 4. října 2005 (nesprávně uvedeno 4. září 2005) č.j. 44 T 53/2005, kterým nevyhověl žádosti stěžovatelky o propuštění z vazby na svobodu, nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno stížnostním soudem. Pokud stěžovatelka vzala svoji stížnost zpět, ač opravný prostředek podala, nenaplnila podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, dalšími námitkami stěžovatelky se nemohl zabývat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá celý průběh trestního řízení od jejího vzetí do vazby dne 11. května 2005 z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu, čemuž předcházelo zadržení stěžovatelky dne 16. dubna 2005, kdy jí bylo sděleno obvinění pro trestný čin krádeže dle §247 odst. 1 písm. d), e) tr. zákona a po výslechu byla propuštěna. V této trestné činnosti pokračovala a byla znovu zadržena dne 4. května 2005, neboť byla podezřelá ze spáchání další krádeže. Protože byla pod vlivem drog, byla umístěna k detoxikaci, po jejím propuštění bylo dne 11. května 2005 (43Nt 119/2005) rozhodnuto o jejím vzetí do vazby z důvodu ustanovení §67 písm. c) tr. řádu. V této části je ústavní stížnost opožděná a i když ústavní stížnost byla podána faxem dne 9. listopadu 2005, je zřejmé, že se tak stalo po lhůtě stanovené zákonem. Jestliže tedy stěžovatelka ústavní stížnost podala ve lhůtě delší než stanoví zákon, založila tím pro její meritorní posouzení procesní překážku, kterou nelze překonat
S ohledem na výše uvedené, shledal Ústavní soud stížnost dílem zjevně neopodstatněnou dílem nepřípustnou a v souladu s ust. §43 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji odmítl, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, když pro postup dle §39 zákona nebyly shledány ani věcné ani zákonné důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. února 2006
Vlasta Formánková v. r.
předsedkyně senátu