ECLI:CZ:US:2006:4.US.746.05
sp. zn. IV. ÚS 746/05
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Michaely Židlické a Pavla Holländera - ze dne 29. května 2006 sp. zn. IV. ÚS 746/05 ve věci ústavní stížnosti JUDr. L. R. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. 6 To 546/2005 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2005 č. j. 9 T 68/2001-244, jimiž byla stěžovateli jako obhájci určena odměna a náhrada hotových výdajů, zamítnut návrh stěžovatele na přiznání částky 2 308,50 Kč, která představuje 19% daň z přidané hodnoty za úkony provedené před 1. 5. 2004, a zamítnuta stěžovatelova stížnost.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. 6 To 546/2005 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. 4. 2005 č. j. 9 T 68/2001-244 se ve výroku II zrušují.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených usnesení obecných soudů.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 11. 4. 2005 č. j. 9 T 68/2001-244 rozhodl ve výroku č. I o tom, že stěžovateli jako obhájci určuje podle §151 odst. 2 trestního řádu (dále též " tr. ř.") odměnu a náhradu hotových výdajů v celkové výši 15 541,50 Kč a ve výroku č. II tak, že zamítá návrh stěžovatele na přiznání částky 2 308,50 Kč, která představuje 19% daň z přidané hodnoty za úkony provedené před 1. 5. 2004. Stížnost, kterou stěžovatel podal proti výroku pod č. II Okresního soudu Plzeň-město však Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 3. 10. 2005 sp. zn. 6 To 546/2005 podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že mu jimi nebyla přiznána daň z přidané hodnoty (dále též "DPH") za úkony provedené před 1. 5. 2004. Podle zákona č. 237/2004 Sb., kterým se v souvislosti s přijetím zákona o dani z přidané hodnoty mění některé zákony a přijímají některá další opatření, byl novelizován zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb."), dle kterého je-li advokát plátcem DPH, náleží mu k odměně a k náhradám rovněž částka odpovídající této dani, kterou je advokát povinen z odměny a náhrad odvést podle §23a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Tímto zákonem byl rovněž novelizován trestní řád v §151 odst. 2, ve kterém se po této úpravě stanoví, že nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhrady, je-li plátcem DPH, se zvyšuje o částku odpovídající této dani, kterou je obhájce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zákona o DPH. Zákon č. 237/2004 Sb. neobsahuje žádná přechodná ustanovení, ze shora uvedeného však podle názoru stěžovatele jednoznačně vyplývá, že pokud advokát vystavuje účet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. po 1. 5. 2004, má vždy právo na připočtení DPH k odměně, ať již byly jednotlivé úkony provedeny před dnem účinnosti tohoto zákona nebo poté. Napadená usnesení obecných soudů stěžovatel považuje za chybná pro rozpor s platnými a účinnými zákony. Podle pokynů České advokátní komory je okamžikem zdanitelného plnění v souladu s cenovými předpisy okamžik, kdy advokát mohl vystavit vyúčtování poprvé, resp. odměnu vyfakturovat. Není-li stanoveno jinak, zejména dohodou účastníků či právním předpisem, pak poprvé lze odměnu vyúčtovat v okamžiku skončení věci, kterým je zpravidla poslední úkon advokáta ve věci, nejpozději právní moc procesního řízení, ve kterém advokát zastupoval. Stěžovatel podotýká, že Ústavní soud se s tímto názorem České advokátní komory ztotožnil v nálezu sp. zn. II. ÚS 288/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 169). Stěžovatel je proto přesvědčen, že vzhledem k tomu, že v dané věci provedl poslední úkon až po 1. 5. 2004, je nepřiznání části odměny spočívající v DPH za úkony provedené před 1. 5. 2004 v rozporu s ustanovením §151 odst. 2 tr. ř. a stěžovatel navrhuje, aby s ohledem na porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3, čl. 26 odst. 1 a čl. 28 Listiny Ústavní soud stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 19 T 68/2001 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni.
Ve svém vyjádření Okresní soud Plzeň-město uvedl, že plně odkazuje na spisový materiál a rozhodnutí učiněná v průběhu trestního řízení. Ve smyslu §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") souhlasil s tím, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření rovněž pouze odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 3. 10. 2005 a vyslovil souhlas s tím, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání.
Shora uvedená vyjádření Okresního soudu Plzeň-město a Krajského soudu v Plzni k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí. Stěžovatel sdělením ze dne 10. 4. 2006 rovněž vyjádřil, že souhlasí s tím, aby bylo ve věci upuštěno od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
III.
Předmětem ústavní stížnosti je přiznání odměny podle §151 odst. 2 tr. ř., odpovídající DPH, kterou je stěžovatel povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona o DPH za úkony učiněné stěžovatelem před 1. 5. 2004, kdy stěžovatel mohl poprvé vystavit vyúčtování této odměny, až po dni nabytí účinnosti zákona č. 237/2004 Sb., kterým bylo ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. novelizováno, tj. po 1. 5. 2004. Ústavní soud z připojeného spisu zjišťuje, že stěžovatel byl opatřením ze dne 5. 6. 2001 ustanoven obhájcem obviněnému Š. B., proti kterému bylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 trestního zákona. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 5. 2004 č. j. 9 T 68/2001-212, kterým byl obviněný Š. B. odsouzen za uvedené trestné činy, nabyl právní moci dne 20. 8. 2004 (z hlediska viny a trestu), resp. 21. 8. 2004 (co do výše škody). Stěžovatel návrhem ze dne 25. 1. 2005 požádal o přiznání odměny za zastupování a náhrady hotových výdajů, a to včetně DPH. Napadenými usneseními obecných soudů bylo rozhodnuto tak, že požadovaná odměna a náhrada hotových výdajů mu byla přiznána, avšak bez odměny odpovídající dani z přidané hodnoty za úkony provedené před 1. 5. 2004.
Ústavní soud předně uvádí, že se uvedenou problematikou přiznání zvýšené odměny za zastupování odpovídající DPH podle §151 odst. 2 tr. ř. zabýval již ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 288/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 38, nález č. 169). K posuzovanému případu pak Ústavní soud dále konstatuje, jak již dal opakovaně najevo v mnoha svých rozhodnutích, že není další (třetí) soudní instancí v systému obecného soudnictví, a není tedy jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv či nesprávnou aplikací jednoduchého práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Podmínkami, za jejichž splnění Ústavní soud v řízení o ústavních stížnostech ingeruje do rozhodovací pravomoci obecných soudů, se Ústavní soud zabýval v řadě svých rozhodnutí (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 126), přičemž mezi tyto podmínky zahrnul případy, kdy dochází ke konkurenci norem jednoduchého práva, konkurenci interpretačních alternativ nebo ke svévolné aplikaci jednoduchého práva. V posuzovaném případě pak Ústavní soud shledává konkurenci interpretačních alternativ §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH v souvislosti s aplikací §151 odst. 2 tr. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2004, v jejímž důsledku došlo k porušení základních práv stěžovatele, když obecné soudy přiznaly navýšení odměny za zastupování a hotových výdajů o DPH ve výši 19 % pouze za dva úkony právní služby učiněné stěžovatelem po dni 1. 5. 2004.
Podle §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH se při poskytnutí služby zdanitelné plnění považuje za uskutečněné dnem jejího poskytnutí nebo dnem vystavení daňového dokladu s výjimkou splátkového nebo platebního kalendáře nebo dokladu na přijatou platbu, a to tím dnem, který nastane dříve. Pro plátce daně, jehož obrat za kalendářní rok nedosáhl 10 000 000 Kč, což je podle názoru Ústavního soudu převážná většina ustanovených obhájců, je pak zdaňovacím obdobím kalendářní čtvrtletí (§99 odst. 1 zákona o DPH), přičemž podle §101 odst. 1 zákona o DPH je plátce povinen do 25 dnů po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání a vlastní daňová povinnost je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání. Shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 288/05 vypočítává jednotlivé případy poskytnutí úkonů právní služby ve vztahu k termínu, ve kterém je lze považovat za uskutečněné z hlediska zdanitelného plnění a tedy i přiznání odměny odpovídající odvedené DPH podle §151 odst. 2 tr. ř. V posuzované věci lze shodně s úvahami již Ústavním soudem učiněnými ve zmíněném nálezu jednoznačně dovodit, že za den poskytnutí služby ve smyslu §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH je nutné považovat den, kdy se advokát dozví o tom, že jeho povinnost poskytovat právní služby skončila, což bylo v dané věci dnem kdy mu byl doručen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 27. 5. 2004 č. j. 9 T 68/2001-212 s vyznačenou právní mocí rozsudku, což bylo dne 20. 1. 2005 (č. l. 226). Obviněný, zastoupený stěžovatelem, se sice práva na odvolání vzdal již při vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně při hlavním líčení dne 27. 5. 2004, státní zástupkyně si však ponechala lhůtu na odvolání ve vztahu ke všem výrokům. Teprve po doručení pravomocného rozsudku dne 20. 1. 2005 mohl stěžovatel bez dalšího uplatnit svůj nárok na odměnu zastupování a náhradu hotových výdajů, což také učinil podáním žádosti o přiznání odměny ze dne 25. 1. 2005 (č. l. 237). Ze smyslu zákona č. 237/2004 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 85/1996 Sb. a rovněž trestní řád v §151 odst. 2, vyplývá, že ustanovení obhájci, jsou- li plátci DPH, uplatňují nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů po 1. 5. 2004 v režimu ustanovení §21 odst. 6 písm. a) zákona o DPH a nikoliv podle právních předpisů platných před tímto datem.
Pokud byl tedy stěžovatel s ohledem na uskutečněné zdanitelné plnění povinen ve stanovené lhůtě po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání a v dané lhůtě rovněž odvést z odměny přiznané napadenými usneseními obecných soudů za zastupování i daň z přidané hodnoty, přičemž na druhé straně mu nebylo přes uskutečnění zdanitelného plnění po 1. 5. 2004 zvýšení odměny za zastupování odpovídající této odvedené dani přiznáno, pak takový postup obecných soudů nutně odporuje obecné ústavní zásadě přiměřenosti. Ústavní stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů, které odpovídající kompenzaci za odvedenou daň nepřiznaly, tak došlo k porušení stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základního práva podle čl. 4 odst. 2 Listiny nebyl shledán, neboť námitky stěžovatele se nevztahovaly ke způsobu právní úpravy mezí základních práv. Rovněž tak nebylo shledáno dotčení stěžovatelova práva zaručeného mu v čl. 26 odst. 1 Listiny na svobodné podnikání, jakož i v čl. 28 Listiny zaručené právo na spravedlivou odměnu zaměstnanců.
Ze shora uvedených důvodů bylo ústavní stížnosti vyhověno a stížností napadená rozhodnutí byla Ústavním soudem zrušena, až na bod I výroku soudu prvního stupně, jímž daný soud stěžovateli vyhověl v části jeho návrhu, přičemž stěžovatel tento bod nenapadl ani ve stížnosti podané proti prvoinstančnímu rozhodnutí. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci a všichni účastníci s tímto postupem souhlasili.