ECLI:CZ:US:2006:4.US.781.05
sp. zn. IV. ÚS 781/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. ledna 2006 v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti L.P., zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem, Advokátní kancelář v České Lípě, Mariánská 531, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31.8.2005, č.j. 4 Ads 5/2004-139, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4.12.2003, č.j. 14 Ca 628/99-125, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 7.9.1999, č. 6112290987, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 7.12.2005 a doplněnou jejím dodatkem doručeným Ústavnímu soudu dne 22.12.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 6 odst. 1, čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným rozhodnutím České zprávy sociálního zabezpečení bylo rozhodnuto o odnětí plného invalidního důchodu stěžovateli, neboť nebyl dle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v České Lípě ze dne 14.11.1996 plně invalidní. Stěžovatel nesplňoval po novelizaci zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, podmínky plné invalidity, neboť pokles jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti z důvodu nepříznivého zdravotního stavu nedosahoval 66 %, ale pouze 50 %.
Stěžovatel napadl rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení u Krajského soudu v Ústí nad Labem s odůvodněním, že Česká správa sociálního zabezpečení nesprávně zjistila skutkový stav. Krajský soud v Ústí nad Labem si vyžádal posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, pracoviště v Praze 2, ze dne 16.8.2000 a 1.11.2000, znalecký posudek doc. MUDr. J. V., CSc., ze dne 19.5.2001 a jeho dodatek ze dne 15.9.2001 a znalecký posudek katedry posudkového a revizního lékařství Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví v Praze ze dne 4.6.2003. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém ústavní stížností napadeném rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o úplnosti a správnosti obou znaleckých posudků, které se shodují se závěry posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, kdy žádný z posudků neuvádí pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatele pod hranici 66 %. Z tohoto důvodu odmítl návrh stěžovatele na vypracování dalšího znaleckého posudku a žalobu zamítl.
Proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který ji shora uvedeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění Nejvyšší správní soud uvedl, že zdravotní stav stěžovatele byl velmi podrobně zkoumán několika posudkovými lékaři, komisemi a znalci, přičemž všichni dospěli ke shodnému závěru, že stěžovatel je pouze částečně invalidní. Správnost závěrů posudku posudkové komise nebyla dalšími důkazy zpochybněna a Krajský soud v Ústí nad Labem z nich oprávněně vycházel. K námitce stěžovatele, že nemůže pouhou změnou legislativy bez změny zdravotního stavu dojít k odebrání invalidního důchodu, Nejvyšší správní soud uvedl, že podmínky pro posuzování invalidity byly zákonem změněny záměrně, aby se odstranila tzv. stavovská invalidita, která zvýhodňovala některá povolání, např. hornictví, což je i případ stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že nemá zachovanou pracovní způsobilost ani ze 60 %, natož z 50%. Uvádí, že invalidita mu nebyla způsobena v souvislosti s pracovní činností, ale třetí osobou, tedy fyzickým násilím. Poukazuje na rozpory mezi znaleckými posudky a polemizuje s nimi. V dodatku k ústavní stížnosti dále namítá, že nebyl přítomen soudnímu jednání o kasační stížnosti. Porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje mimo jiné i v tom, že nebyl k jeho návrhu vypracován nový znalecký posudek.
Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") tedy mimo jiné též to, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda je přípustná.
V případu stěžovatelem podané ústavní stížnosti byl Ústavní soud postaven před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti a jejím odůvodněním. Ačkoliv v odůvodnění ústavní stížnosti vytýká stěžovatel pochybení Nejvyššího správního soudu stran jeho shora uvedeného rozsudku, zrušení tohoto rozsudku v petitu ústavní stížnosti nepožaduje. Pokud by Ústavní soud rozhodoval jen o v petitu uvedených rozhodnutích, zůstal by, v případě jejich zrušení, rozsudek Nejvyššího správního soudu nedotčen, což by vedlo, dle ustáleného názoru Ústavního soudu, k porušení principu právní jistoty (IV. ÚS 58/95, Sb. n. u.ÚS, svazek č. 7, usnesení č. 2, str. 331).
Vzhledem však k tomu, že stěžovatel ke své ústavní stížnosti připojil i kopii rozsudku Nejvyššího správního soudu a v odůvodnění své ústavní stížnosti na toto rozhodnutí odkazuje, je zřejmé, že jeho ústavní stížnost směřuje i proti tomuto rozhodnutí. Tato skutečnost tedy nezakládá důvod k odmítnutí stížnosti, ale je odstranitelnou vadou návrhu (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20.4.2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha, č. 3, 2004, str. 125). Ústavní soud však nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti ani k odstranění vady podání označeného jako dodatek ústavní stížnosti, které nebylo sepsáno advokátem. Ústavní soud vzal v úvahu všechna stěžovatelem předložená tvrzení a přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí, včetně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právo na spravedlivý proces znamená, že je jednotlivci zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Postupoval-li soud v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, a svůj postup řádně odůvodnil, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Věc stěžovatele byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu, přičemž ústavní stížnost je především nesouhlasem stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi. Nevyplývá z ní nic, co by věc posunovalo do ústavněprávní roviny.
Ke stěžejní námitce stěžovatele, že nebyl vypracován další znalecký posudek, Ústavní soud uvádí, že soud není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, jestliže přesvědčivě vyloží, o které důkazy se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádá i s důvody, proč nevyhověl návrhu na provedení důkazu (např. I. ÚS 362/96, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 8, nález č. 60).
Krajský soud v Ústí nad Labem provedl řadu důkazů ke zjištění objektivního zdravotního stavu stěžovatele. Z provedených důkazů pak vyvodil logické a řádně odůvodněné závěry, když zdůvodnil, proč stěžovateli nevyhověl v požadavku vypracování nového znaleckého posudku. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem a argumentaci soudu prvního stupně dále obohatil a rozvinul. Ústavní soud proto na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu dále odkazuje.
Ústavní soud k poukazu stěžovatele na jeho nepřítomnost u jednání o kasační stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud jednal v souladu s ustanovením §109 odst. 1 soudního řádu správního, které stanoví, že o kasační stížnosti se rozhoduje zpravidla bez jednání. Stěžovatel se v odůvodnění toho, jak mělo být zasaženo do jeho práva na přítomnost jednání o kasační stížnosti, omezuje na pouhou polemiku se závěry znaleckých posudků. Ústavní soud na postupu Nejvyššího správního soudu neshledal nic, co by opravňovalo jeho zásah.
K nové námitce stěžovatele dosud v řízení neuplatněné, že zdravotní stav stěžovatele nebyl způsoben pracovním úrazem, ale násilím třetí osoby, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, který je vyjádřen v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Princip subsidiarity Ústavního soudu ukládá stěžovateli namítat již před obecnými soudy porušení jeho základních práv a svobod, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda, promítá (srov. III. ÚS 117/2000, Sb. n. u. ÚS, svazek č. 19, nález č. 111). V tomto směru jde tedy o uplatnění nepřijatelné novoty; nadto je však možno poznamenat, že v řízení, jež je předmětem přezkumu Ústavního soudu, se správní a soudní orgány zabývají aktuální schopností stěžovatele získávat životní prostředky prací, a nikoli původem zdravotního omezení stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů musel Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu