ECLI:CZ:US:2006:4.US.784.05
sp. zn. IV. ÚS 784/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti P. P., zastoupeného JUDr. Ivanem Krutským, CSc., advokátem, AK se sídlem Výstaviště 76, 170 00 Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2005, čj. 5 Cmo 322/2005-199, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného usnesení, kterým Vrchní soud v Praze změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, čj. 12 Cm 77/2000-183, v jeho náhradově nákladovém výroku tak, že stěžovatele, který v řízení před obecnými soudy vystupoval na straně žalující, zavázal povinností nahradit žalované, Komerční bance, a.s., náklady řízení ve výši 2 562 525,- Kč a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že jeho žalobu o zaplacení 780 milionů Kč s příslušenstvím soud I. stupně zamítl, avšak úspěšné žalované za použití ustanovení §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Vrchní soud v Praze však dospěl k závěru, že žalovaná nezavdala příčinu k žalobě a rozhodnutí soudu I. stupně změnil. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na obsah trestního spisu (blíže neoznačeného), který dle jeho názoru zdokumentoval, že v rozhodné době, kdy mohlo vzniknout či vzniklo falzum pohledávky z vkladového certifikátu, zacházela banka s formuláři vkladových certifikátů lehkomyslně či v rozporu se svými vnitřními normami. Odmítá rovněž povšechnou argumentaci odvolacího soudu o úvahách o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. a dospívá k závěru o tom, že odvolací soud se při svém rozhodování odchýlil od skutkového stavu zjištěného soudem I. stupně, což ho přivedlo k pochybnosti o zachování pravidel spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze, přiloženého k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že soud I. stupně pro provedeném řízení zamítl žalobu stěžovatele, žalované však náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť dospěl k závěru, že jsou pro to dány důvody hodné zvláštního zřetele, jež spatřoval v osobních, majetkových a výdělkových poměrech stěžovatele, který byl usnesením soudu osvobozen od soudního poplatku. K odvolání žalované do náhradově nákladového výroku odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil. Vzal v úvahu, že stěžovatel značně riskoval, pokud uplatnil nárok od počátku značně nejistý, neboť žalovaná na problematičnost vkladového certifikátu upozorňovala, včas kontaktovala orgány činné v trestním řízení a spolupracovala s nimi. Podáním žaloby a dalším vedením řízení, i přes známé výsledky dokazování, tak stěžovatel vehnal žalovanou do postavení, kdy byla nucena vynaložit značné náklady na obranu svých zájmů, přičemž její podíl na vyvolání řízení a jeho délce nebyl žádný. S odkazem na soudní praxi odvolací soud dospěl, byť v obecné rovině, k úvaze, že by byl neúnosným závěr, podle kterého by neúspěšná strana řízení nemusela hradit náklady řízení proto, že na to nemá, a úspěšnou stranu řízení by nepřiznání vysoké náhrady nákladů ekonomicky neohrozilo. Vrchní soud v Praze označil takový závěr za vzbuzující pochybnosti i z hlediska ústavní zásady rovnosti účastníků řízení, a proto za použití ustanovení §142 odst. 1 o. s ř. žalované náklady řízení přiznal.
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hlediska porušení práva stěžovatele ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může (někdy i citelně) dotknout některého z účastníků řízení, většinou nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod; z hlediska kritérií spravedlivého procesu by mohla nabýt ústavně právní dimenze zpravidla teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
K ústavně právním aspektům rozhodování obecných soudů při aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. pak Ústavní soud uvádí, že použití tohoto ustanovení může přicházet v úvahu teprve poté, kdy je povinnost k náhradě nákladů opřena o některé z konkrétních ustanovení o. s. ř., neboť jen tak je možné tomu, kdo má podle toho kterého ustanovení na náhradu nákladů nárok, tuto náhradu zcela nebo zčásti nepřiznat, byly-li tu důvody zřetele hodné. Již dříve Ústavní soud zdůraznil, že použití diskrečního oprávnění je zcela věcí obecných soudů (srov. sp. zn. III.ÚS 619/2000, ÚS, sv. 22, nález č. 79), nemůže však být činěno mimo meze zákona. Ústavní soud dále judikoval, že jeho zásah může přicházet v úvahu jen v případě zcela extrémního použití (zneužití) ustanovení §150 o. s. ř., kdy obecný soud postupuje libovolně, např. své rozhodnutí řádně a přesvědčivě neodůvodní (srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, ÚS, sv. 22, č. 75), svévolně, pokud se konkrétní důvody pro aplikaci tohoto ustanovení jeví jako zcela nedostatečné (srov. sp. zn. II.ÚS 635/04 ze dne 24. 3. 2005, www.judikatura.cz), nepodloženě, pokud soud nepřihlédne ke skutečnosti, dotýkající se samotného účelu soudního řízení, tj. poskytování soudní ochrany právům (srov. sp. zn. I. ÚS 350/04, ÚS, sv. 34, č. 130), nebo je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné z důvodu nevypořádání se s námitkami uvedenými v odvolání (srov. sp. zn. I.ÚS 654/03, ÚS, sv. 32, nález č. 27), či pod okolnosti hodné zvláštního zřetele jsou podřazeny důvody, jež skutkovou podstatu citovaného zákonného ustanovení zjevně nenaplňují, extrémně vybočují z jeho účelu a zcela postrádají i smysl logický (srov. sp. zn. I.ÚS 305/03, ze dne 12. 7. 2005, dostupný v elektronické podobě na www.judikatura.cz).
Shora naznačená pochybení Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Podle jeho zjištění se Vrchní soud v Praze při posuzování předmětné věci pohyboval v mezích zákona, respektoval příslušná ustanovení občanského soudního řádu a svoje rozhodnutí přiměřeným způsobem odůvodnil. Skutečnost, že nepřisvědčil volné úvaze soudu I. stupně, nezakládá porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť naplnění relativně neurčitých pojmů a použití diskrečního oprávnění je i v jeho pravomoci. Rozhodnutí respektující zásadu, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, neodporuje ústavnímu požadavku obecně vyjádřeného Ústavním soudem tak, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. nález sp. zn. I.ÚS 653/03, ÚS, sv. 33 č. 69).
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu