ECLI:CZ:US:2006:4.US.789.05
sp. zn. IV. ÚS 789/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. F., zastoupeného JUDr. Milanem Tatárem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Jirkov, Kostelní 40, proti usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 14. 11. 2005, č. j. 2 T 262/2005-308, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 12. 2005, která splňovala formální náležitosti předepsané zákonem 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody, plynoucí z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že nebyl před rozhodnutím o jeho ponechání ve vazbě osobně vyslechnut. Stěžovatel současně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 573/02.
Z podané ústavní stížnosti a připojených příloh Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo dne 20. 7. 2005 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák., trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák.a trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. Stěžovatel byl usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 7. 2005, č. j. 26 Nt 141/2005-7, které nabylo právní moci dne 21. 7. 2005, vzat do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. řádu.
Státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě rozhodl dne 24. 10. 2005 usnesením č. j. 2 ZT 548/2005-64 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě podle §71 odst. 3 tr. řádu. Stěžovatel si proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Okresní soud v Mostě rozhodnutím napadeným ústavní stížností zamítl.
K ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
Účastník řízení Okresní soud v Mostě k obsahu ústavní stížnosti uvedl, že obžalobu společně se spisem převzal dne 25. 10. 2005. Na den 18. 11. 2005 proto nařídil hlavní líčení s tím, že téhož dne bude stěžovatel u soudu vyslechnut a bude rozhodnuto podle
§71 odst. 5 tr. řádu o jeho ponechání nebo propuštění z vazby na svobodu. Po nařízení hlavního líčení byla okresnímu soudu předložena dne 8. 11. 2005 stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce o ponechání ve vazbě ze dne 24. 10. 2005. O této stížnosti okresní soud rozhodl v neveřejném zasedání bez výslechu stěžovatele, neboť chtěl ukončit přípravné řízení s tím, že na den 18. 11. 2005 je nařízeno hlavní líčení, ke kterému bude stěžovatel přiveden eskortou a ve kterém se bude rozhodovat i o jeho případném ponechání ve vazbě podle §71 odst. 5 tr. řádu. Okresní soud v Mostě proto pokládal za nehospodárné z hlediska nákladů na dopravu stěžovatele z věznice k soudu předvolávat znovu stěžovatele s eskortou i obhájcem k veřejnému zasedání, které se mělo konat pouhé 4 dny před hlavním líčením. Okresní soud v Mostě ve svém vyjádření neučinil žádné procesní návrhy a v příloze přiložil opis usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 11. 2005, č. j. 2 T 262/2005-314, kterým rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, která bylo soudu doručena dne 26. 10. 2005 a nepřijal písemný slib stěžovatele. Současně přiložil i usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2005, č. j. 4 To 848/2005-328, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu ze dne 18. 11. 2005 a které nabylo právní moci dne 21. 12. 2005.
Okresní státní zastupitelství v Mostě, jako vedlejší účastník řízení, se svého postavení ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdal.
Vyjádření Okresního soudu v Mostě doručil Ústavní soud stěžovateli na vědomí. Stěžovatel v podaném vyjádření ze dne 10. 2. 2005 uvedl, že nepřítomnost stěžovatele při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nelze odůvodňovat náklady na jeho eskortu, neboť náklady řízení nemohou být povyšovány nad ústavní zákon za situace, kdy o napadeném usnesení mohlo být s přihlédnutím k hospodárnosti rozhodováno při hlavním líčení dne 18. 11. 2005.
Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Ústavní soud je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ve své rozhodovací činnosti se Ústavní soud právem obviněného být opři rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana opakovaně zabýval (viz nálezy Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05, usnesení I. ÚS 515/04, www.usoud.cz a nepublikovaná usnesení sp. zn. IV. ÚS 151/05, II. ÚS 488/05).
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (publikován pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízením, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi institucionální záruky spravedlivého soudního řízení. V dalším svém rozhodnutí (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 269/05) Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, neboť právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Taková institucionálně garantovaná možnost dotčených osob svými námitkami a návrhy účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární zásady soudního řešení sporů.
Z těchto závěrů ovšem nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná. Nelze proto považovat za porušení práva na slyšení, pokud se obecný soud seznámí s argumenty obviněného, resp. obžalovaného, k důvodům vazby například v rámci hlavního líčení.
V projednávaném případě byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 7. 2005, č. j. 26 Nt 141/2005-7. O dalším trvání vazby pak rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Mostě dne 24. 10. 2005 usnesením č. j. 2 ZT 548/2005-64. Stěžovatel si proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Okresní soud v Mostě rozhodnutím napadeným ústavní stížností dne 14. 11. 2005 zamítl. Dne 18. 11. 2005 se pak konalo v trestní věci stěžovatele hlavní líčení a Okresní soud v Mostě vydal usnesení č. j. 2 T 262/2005-314, kterým rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu která byla soudu doručena dne 26. 10. 2005 a nepřijal písemný slib stěžovatele. Na základě stížnosti podané stěžovatelem tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 21. 12. 2005, č. j. 4 To 848/2005-328, stížnost stěžovatele zamítl.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, v době probíhajícího řízení o podané ústavní stížnosti bylo znovu ve věci stěžovatele rozhodováno, a to Krajským soudem v Ústí nad Labem, který potvrdil správnost rozhodnutí Okresního soudu Mostě o ponechání stěžovatele ve vazbě. Za daného stavu by případné zrušení napadeného usnesení postrádalo jakýkoliv smysl. Nastala tedy situace, v níž chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci dáno není.
Ústavní soud konstatuje, že pokud Okresní soud v Mostě po slyšení stěžovatele při hlavním líčení dne 18. 11. 2005 shledal důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě a Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí jako nedůvodnou, lze mít za to, že tyto závěry, k nimž dospěl obecný soud po slyšení stěžovatele, dopadají i na předcházející rozhodování v této konkrétní vazební věci. Jestliže stížnostní soud později, již po slyšení stěžovatele, dospěl k závěru, že důvody vazby nadále trvají, znamená to, že tyto důvody nepochybně existovaly i v době přijetí rozhodnutí napadeného ústavní stížností. Je tedy zřejmé, že případná absence slyšení stěžovatele před vydáním napadených rozhodnutí, byla zhojena poté, co byl stěžovatel vyslechnut při hlavním líčení konaném 4 dny po vydání rozhodnutí napadeném ústavní stížností.
V rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 129/2000 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 19 Nález č. 134 str. 221) Ústavní soud uvedl, že "při své činnosti bdí nad dodržováním principu materiálního právního státu a nemůže proto svou přezkumnou činnost omezit toliko na dodržování formálních ustanovení právních předpisů, nýbrž - v první řadě - na dodržování ústavně zaručených principů a především hodnot, které jsou prostřednictvím ústavních zákonů "prozařovány" do celého právního řádu České republiky". K vyhovění ústavní stížnosti proto není nutné přistupovat v situaci, kdy ze strany orgánů veřejné moci sice k určitému pochybení došlo, avšak jeho intenzita a příčinná souvislost spravedlnost procesu jako celek v žádném případě narušit nemohla.
K odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 573/02 Ústavní soud v nepublikovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04 konstatoval, že si je vědom principu vázanosti senátu právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (§23 zákona o Ústavním soudu). Za okolností obdobného případu však dospěl k závěru, že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše citovaného nálezu, nelze dovodit automaticky povinnost ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) jednat veřejně a obviněného vždy vyslechnout. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Jak již Ústavní soud judikoval v usnesení sp. zn. I. ÚS 515/04 (Sb. n. u. ÚS Svazek č. 35 Usnesení č. 54 str. 625) "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna". Ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního řízení při slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil.
V projednávaném případě naopak z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 26 Nt 141/2005-7, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, vyplývá, že stěžovatel trestnou činnost, pro níž je stíhán, doznal, současně připustil, že jsou proti němu vedena i další trestní stíhání pro majetkovou trestnou činnost. Citovaný soud v odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatoval, že je důvodná obava, pokud by byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu, že by v majetkové trestné činnosti pokračoval, neboť je bez zaměstnání a uvedenou trestnou činností si opatřoval prostředky k živobytí a dopouštěl se jí poměrně dlouhou dobu. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti neuplatnil žádnou námitku, jejíž prokázání by, ve vztahu k existujícím vazebním důvodům, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Okresního soudu v Mostě došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Pochybení obecného soudu spočívající v absenci slyšení stěžovatele před vydáním napadeného rozhodnutí bylo zhojeno poté, co byl stěžovatel slyšen v hlavním líčení konaném o 4 dny později.
Proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv garantovaných uvedenými články Listiny a Úmluvy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu