ECLI:CZ:US:2005:3.US.684.04
sp. zn. III. ÚS 684/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti F.G., zastoupeného advokátem Mgr. P.V., proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.10.2004, sp. zn. 5 Nt 4053/2004 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16.11.2004, sp. zn. 9 To 688/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností včas podanou, jakož i z pohledu zákonných náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") bezvadnou, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, a to s odůvodněním, že napadenými rozhodnutími se cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Za vady napadených soudních rozhodnutí stěžovatel považuje zejména:
a) používání neprocesních důkazů jako podkladu pro rozhodnutí, rozpor mezi skutečnostmi tvrzenými v napadeném usnesení a obsahem vyšetřovacího spisu,
b) nedostatečné odůvodnění rozhodnutí,
c) vydání rozhodnutí v neveřejném zasedání.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje důvodnost trestního stíhání, hodnotí důkazní situaci v dané trestní věci, a to především věrohodnost svědka F. a procesní použitelnost spisové dokumentace opatřené cestou právní pomoci z Rakouské republiky a Italské republiky. Nedostatečné odůvodnění existence vazebního důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu spatřuje stěžovatel v neuvedení konkrétních skutečností, ze kterých soud dovodil tvrzené kontakty na osoby žijící v zahraničí, jakožto podklad pro obavu, že by stěžovatel po propuštění z vazby uprchl. Dále namítá, že soud druhého stupně rozhodl napadeným usnesením o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, ač v odůvodnění stížnosti výslovně požádal o projednání věci ve veřejném zasedání, přičemž svůj názor o porušení čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 a 6 odst. 1 Úmluvy tímto postupem soudu opírá i o nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02.
II.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni. Oba soudy uvedly, že námitky stěžovatele uplatněné v ústavní stížnosti považují za nedůvodné. Okresní soud konstatoval, že v napadeném rozhodnutí jsou uvedeny konkrétní okolnosti, z nichž vyplývají vazební důvody stěžovatele a pro které není možno jeho vazbu nahradit nabízeným slibem či peněžitou zárukou, rozvedeny jsou rovněž skutečnosti, odůvodňující trestní stíhání stěžovatele, přičemž provedení důkazů procesně použitelnou formou je povinností soudu při hlavním líčení. Krajský soud v Plzni odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, sp. zn. 9 To 688//2004.
III.
Z obsahu svého spisu, sp. zn. III. ÚS 684/04, zejména z ústavní stížnosti, z napadených rozhodnutí soudů obou stupňů a z vyjádření účastníků řízení, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Usnesením policejního orgánu Policie ČR, ze dne 27.11.2003, ČVS: NPC-1/2002, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákona ve znění zákona č. 290/1993 Sb., a trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona ve znění zákona č. 112/1998 Sb. Stěžovatel je důvodně podezřelý, že v době od 10.5.1998 do 4.10.1999 organizoval rozsáhlé obchodování s heroinem a kokainem na územích České republiky, Rakouska a Itálie, přičemž na trestné činnosti se měla podílet mezinárodně organizovaná skupina spolupachatelů.
Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.11.2003, sp. zn. 5 Nt 150/2003, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) trestního řádu. Rozhodnutím státní zástupkyně KSZ ze dne 21.9.2004, sp. zn. 1 KZv 73/2003, byl stěžovatel ponechán ve vazbě toliko z důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
Dne 20.10.2004 stěžovatel požádal o propuštění z vazby na svobodu a současně navrhl, aby vazba byla nahrazena písemným slibem (§73 odst. 1 písm. b) trestního řádu), peněžitou zárukou (§73a odst. 1 trestního řádu) či dohledem úředníka (§73 odst. 1 písm. c) trestního řádu). Státní zástupce této žádosti nevyhověl a žádost podle ustanovení §73b odst. 3 trestního řádu předložil k rozhodnutí soudu. Soudkyně Okresního soudu Plzeň-město usnesením ze dne 29.10.2004, sp. zn. 5 Nt 4053/2004, rozhodla tak, že žádost stěžovatele o propuštění se zamítá podle ustanovení §72 odst. 3 trestního řádu a nepřijímá se podle ustanovení §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu písemný slib stěžovatele a podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) trestního řádu jeho nabídka peněžité záruky. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16.11.2004, sp. zn. 9 To 688/2004, podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta. Proti těmto rozhodnutím obecných soudů směřuje ústavní stížnost.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Pokud soudy nevybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.
Vycházeje z odůvodnění napadených rozhodnutí, argumentace předestřené stěžovatelem, jakož i z vyjádření soudů, které napadená rozhodnutí vydaly, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal.
Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nejsou co do jejich odůvodnění projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy), tato odůvodnění splňují požadavky vyplývající z ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu.
V.
Ústavní soud především konstatuje, že všechny skutečnosti, kterými stěžovatel odůvodňuje ústavní stížnost, uplatnil již ve stížnosti proti napadenému usnesení soudu prvního stupně a stížnostní soud se s těmito námitkami řádně vypořádal.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Ústavní soud uvádí:
a) K opakovanému tvrzení stěžovatele týkajícího se nedůvodnosti trestního stíhání, procesní nepoužitelnosti důkazů opatřených v průběhu vyšetřování následně v řízení před soudem a hodnocení těchto důkazů, Ústavní soud konstatuje, že v přípravné fázi trestního řízení nelze od orgánů činných v trestním řízení požadovat dosažení naprosté jistoty, že obviněný trestný čin spáchal.
K zahájení trestního stíhání, následnému konání vyšetřování a shodně i ke splnění podmínky uvedené v ustanovení §67 trestního řádu ("..zjištěné skutečnosti n a s v ě d č u j í tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k p o d e z ř e n í, že tento trestný čin spáchal obviněný ...") postačuje důvodné podezření, že se určitá osoba dopustila trestného činu. Posuzování jednotlivých důkazů a jejich věrohodnosti, včetně hodnocení věrohodnosti svědků, je úkolem soudu v hlavním líčení, který je dle zákona povinen zjistit skutkový stav bez důvodných pochybností. Rovněž hodnocení procesní použitelnosti důkazů v řízení před soudem je výlučným oprávněním soudu. Podrobné hodnocení důkazů, pokud by je provedly soudy v řízení o dalším trvání vazby, by bylo nepřípustnou ingerencí do rozhodování soudu, který bude příslušnou trestní věc projednávat po podání obžaloby a rozhodovat o meritu věci. V přezkoumávané věci skutečnosti uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání a v části odůvodnění napadeného usnesení soudu prvního stupně, v níž jsou shrnuta skutková zjištění v tom stadiu vyšetřování, kdy o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby bylo rozhodováno, s kterýmžto hodnocením důvodnosti trestního stíhání se stížnostní soud ztotožnil, jsou pro účely vazebního řízení dostačující.
Ústavní soud v dané fázi trestního řízení není příslušný důkazní situaci a věrohodnost jednotlivých důkazů přezkoumávat, rovněž není příslušný hodnotit další procesní použitelnost důkazů, jež byly opatřeny v průběhu přípravného řízení. Prověření obhajoby stěžovatele je věcí orgánů činných v trestním řízení, především obecných soudů, které budou případně rozhodovat o vině stěžovatele, jejichž činnost nemůže Ústavní soud nahrazovat.
b) Dále se Ústavní soud zabýval námitkou spočívající v tvrzeném nedostatečném odůvodnění existence vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, odůvodněnou blíže tak, že soud neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by dosvědčovaly kontakty stěžovatele na osoby žijící v zahraničí.
Rovněž tato námitka stěžovatele není dle názoru Ústavního soudu opodstatněná.
Soud prvního stupně svůj závěr, že stěžovatel je "osobou s četnými kontakty do zahraničí", řádně odůvodnil odkazem na povahu trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán, kdy se má jednat o trestnou činnost páchanou na území několika států, se zapojením početné skupiny dalších osob, skýtající poměrně výrazný finanční zisk. Právě z charakteru stíhané trestné činnosti vyvodil okresní soud závěr, že stěžovatel je osobou, jež disponuje finančními prostředky i osobními kontakty, které by mu bez větších nesnází umožnily dlouhodobě či trvale opustit území České republiky, takže v daném stadiu trestního řízení trvá důvodná obava, že by si stěžovatel počínal způsobem specifikovaným v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu.
Navíc soudy obou stupňů trvající existenci vazebního důvodu uvedeného v ustanovení §67 písm. a) trestního řádu odůvodnily - a to především - tím, že stěžovateli hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody, neboť je stíhán pro trestné činy s trestní sazbou v rozmezí deseti až patnácti let, přičemž s ohledem na rozsah a charakter trestné činnosti lze v případě uznání viny očekávat uložení trestu spíše v horní polovině této trestní sazby.
Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že dle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet (arg. slovo "zejména") zahrnuje nemožnost zjištění totožnosti obviněného, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Uspořádání těchto skutečností je alternativní a nikoli kumulativní, každá z těchto skutečností zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne anebo se bude skrývat.
Lze tedy konstatovat, že hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestního stíhání a tím naplnění důvodnosti vazby dle ustanovení §67 písm. a) tr. řádu. Z pohledu ústavních kautel (zejména čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy) nutno však pro aplikaci takto vyloženého předmětného zákonného ustanovení vymezit prostor ústavně konformní interpretace. Ústavní soud se tímto problémem zabýval a v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 566/03, dospěl k těmto závěrům:
"Z již ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze dovodit závěr, dle něhož je nepochybné, že typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě bez dalšího pro naplnění citovaného vazebního důvodu není dostačující (sp. zn. IV. ÚS 226/96, sp. zn. I. ÚS 19/97, sp. zn. III. ÚS 188/99, sp. zn. I. ÚS 303/01, sp. zn. I. ÚS 381/01, sp. zn. I. ÚS 432/01). S ohledem na uvedené je Ústavní soud ve shodě s obecnými soudy toho názoru, že konkrétní, tudíž nikoliv pouze typová hrozba vysokého trestu, podložená jedinečnými specifickými okolnostmi spáchaného skutku, může být (ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci) tím důvodem, který vede k odůvodněné a rozumně dostatečně předpokládané obavě z následků, jímž má "útěková" vazba čelit, a k níž se takto konstruovaná podmínka vyjmenovaná ad exemplum v rámci demonstrativního otevřeného výčtu upíná. Musí se však jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem. V tomto smyslu je třeba rozumět v judikatuře Ústavního soudu vyslovené tezi, dle níž k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby může postačovat, v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu, i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (např. sp. zn. I. ÚS 62/96). Vycházeje ze základních kautel demokratického právního státu, a tudíž i postulátu právní jistoty a předvídatelnosti práva, považuje Ústavní soud za nezbytné zabývat se i otázkou přiměřeného nalezení obsahu pojmu "vysoký trest", a to tak, aby jeho rámcovou neurčitostí nebyl dán prostor pro případnou relativizující libovůli orgánů veřejné moci. Tuto otázku z povahy věci považuje přitom za nezbytné zodpovědět s použitím adekvátních ustanovení trestního zákona, příp. trestního řádu. Pojem "vysokého trestu" z pohledu smyslu a účelu trestněprávní sankce je spjat s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" dle §41 odst. 2 tr. zák.
Uvedené zákonné ustanovení přitom závažné trestné činy (po taxativním výčtu provedeném odkazem na §62 tr. zák.) v jejich zbytkové kategorii definuje jako úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osmi let. Ústavní soud z pohledu ochrany základních práv a svobod plynoucích z čl. 8 odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy považuje přitom za důvodné i takto naznačený obsah zákonného výrazu "hrozba vysokého trestu" interpretovat restriktivně. To znamená, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let."
Na shora citované závěry Ústavní soud plně odkazuje i v posuzované věci a konstatuje, že v trestní věci stěžovatele obecné soudy poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně, na okolnosti, které dle jejich názoru odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když danou hrozbu uložení vysokého trestu náležitě individualizovaly. Napadená rozhodnutí se v konkrétnostech opírají o konstatování, že vazba je odůvodněna reálnou hrozbou uložení vysokého trestu, jež je podložena tím, že závažná trestná činnost měla být páchána organizovaně, a to po delší dobu, měla mít mezinárodní charakter a měly z ní plynout vysoké zisky. S ohledem na rozsah a charakter trestné činnosti lze v případě, že by stěžovatel byl uznán vinným, očekávat uložení trestu spíše v horní polovině této trestní sazby, přičemž i dolní hranice zvlášť závažných trestných činů, pro které je stěžovatel stíhán, je vyšší než osm roků. Soudy dále uvedly i další skutečnosti odůvodňující obavu ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, tj. kontakty stěžovatele na osoby žijící v zahraničí a jeho finanční možnosti. Jak plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí, vypořádaly se soudy i s námitkou stěžovatele, že obavu z jeho útěku či skrývání zeslabuje jeho rodinné zázemí v České republice. Oba soudy rovněž odůvodnily závěr, že u stěžovatele nelze vazbu nahradit žádným z navrhovaných institutů (přijetí slibu či přijetí peněžité záruky), a to poukazem na závažnost stíhané trestné činnosti, její mezinárodní charakter a míru organizovanosti.
Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížností napadená rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu jsou podložena zákonným důvodem, jehož interpretace a aplikace je v souladu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že shodné námitky stěžovatele vztahující se k existenci vazebních důvodů a nedostatkům v odůvodnění vazebních rozhodnutí řešil již na podkladě ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29.11.2003, sp. zn. 5 Nt 150/2003, kterým byl stěžovatel vzat do vazby a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6.1.2004, sp. zn. 9 To 761/2003, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti vzetí do vazby. Tato ústavní stížnost byla nálezem ze dne 17.6.2004, sp. zn. III. ÚS 239/04, zamítnuta.
c) Ústavní soud se rovněž zabýval námitkou stěžovatele, že v rámci rozhodování o propuštění z vazby nebyl osobně vyslechnut stížnostním soudem, ač o konání veřejného zasedání požádal v rámci stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Ani tuto námitku Ústavní soud nepovažuje za opodstatněnou.
Ústavní soud již v rozhodnutí, sp. zn. III. ÚS 544/03, konstatoval, že "platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o žádosti obviněného o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 tr. ř. Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 tr. ř.)". Současně v citovaném rozhodnutí dospěl k tomuto závěru: "Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), jakož i toho, že není bez dalšího povolán k výkladu jednoduchého (zákonného) práva, považuje za nutné jako obiter dictum uvést, že při řízení o žádosti obviněného o propuštění z vazby ve smyslu §72 odst. 3 trestního řádu nelze paušálně odmítat požadavek osobního výslechu obviněného před tímto rozhodováním. V konkrétních případech může být takový osobní výslech před soudem vhodný a žádoucí, jestliže např. v žádosti jsou uplatňovány nové argumenty proti ponechání ve vazbě, jsou předkládány nové důkazní návrhy na podporu žádosti o propuštění apod."
Postup předpokládaný trestním řádem byl v posuzovaném případě dodržen, stěžovatel byl vyslechnut soudcem před vzetím do vazby dne 29.11. 2003. Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, ke kterému došlo u Okresního soudu Plzeň-město dne 29.10.2004 a u Krajského soudu v Plzni dne 16.11.2004, nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě, a to jak v žádosti o propuštění z vazby, tak ve stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně nelišily od skutečností, které byly známy již v době rozhodování o vzetí do vazby. Jedinou novou skutečností byla jeho nabídka písemného slibu a peněžité záruky, která byla dostatečně jasná, podrobně odůvodněná a nevyžadovala další objasnění výslechem. Stížnostní soud proto žádosti stěžovatele o osobní slyšení nevyhověl.
K odkazu stěžovatele na nález, sp. zn. I. ÚS 573/03, konstatuje Ústavní soud, že si je vědom principu vázanosti senátu právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu (§23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění). Za okolností daného případu však dospěl k závěru, že jak z článku 5 odst. 4 Úmluvy, tak ani z výše citovaného nálezu, nelze dovodit automaticky povinnost ve všech případech rozhodování o dalším trvání vazby (tj. s výjimkou prvotního rozhodování soudu o vzetí do vazby ve smyslu čl. 5 odst. 3 Úmluvy) jednat veřejně a obviněného vždy vyslechnout. Opačný výklad by byl ryzím formalismem, byť je nepochybné, že i v těchto případech procesní záruky nesmějí být výrazně nižší, než jsou garance, které poskytuje článek 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud nezpochybňuje právo dotčené osoby při každém dalším rozhodování o zákonnosti zbavení osobní svobody vznést požadavek, aby jí bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšena. Takový požadavek musí ovšem být relevantní, tj. splňovat jisté kvalitativní náležitosti a tudíž minimálně z něho musí být zřejmá konkrétní fakta, která se nejeví ani nepravděpodobná ani bezvýznamná, mající pro rozhodování soudu význam a jež nelze objasnit jinak, než osobním slyšením. Zda takové slyšení soud akceptuje či nikoliv, záleží plně na jeho úvaze. V každém případě by však soud, nevyhoví-li vznesenému a konkretizovanému požadavku být osobně slyšen, měl v odůvodnění svého rozhodnutí uvést, jaké důvody k odepření slyšení vedly.
(Viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 239/04.)
Stěžovatel požádal o rozhodnutí o jeho stížnosti ve veřejném zasedání s odůvodněním, aby se "mohl zúčastnit a vyjádřit se na něm k věci či v případě potřeby podat soudu požadovaná vysvětlení". V daném případě zásadní a rozhodující skutečností odůvodňující důvod tzv. útěkové vazby je reálná hrozba uložení vysokého trestu a dále závažnost a charakter trestné činnosti, pro kterou je stěžovatel stíhán. Na těchto skutečnostech osobní slyšení stěžovatele by nemohlo ničeho změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebního důvodu ve smyslu ustanovení §67 písm. a) trestního řádu změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Takové nové konkrétní námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní.
Stížnostní soud se žádostí stěžovatele o osobní slyšení zabýval a důvodně dospěl k závěru, že stěžovatel nepochybně vše, co chtěl uvést, uvedl ve své žádosti o propuštění z vazby na svobodu, případně ve stížnosti a tudíž jeho výslech v řízení před stížnostním soudem není opodstatněný.
Stěžovatel nepřípadně poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 573/02. Jak již Ústavní soud judikoval v usnesení, sp. zn. I. ÚS 515/04, "nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna; ve věci I. ÚS 573/02 bylo, na rozdíl od nyní posuzovaného případu, nesporné, že konkrétní vazební důvod tvrzený obecnými soudy nebyl opodstatněný a průběh řízení prokázal, že stěžovatel, pokud by měl dánu příležitost v rámci vazebního řízení při slyšení reagovat na tento tvrzený vazební důvod, by jeho existenci snadno vyvrátil".
V posuzované věci Ústavní soud neshledal splnění podmínek pro osobní slyšení stěžovatele v řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby na svobodu.
VI.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud konstatuje, že soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele v ústavní stížnosti tvrzených, ani jiných ústavně garantovaných práv či svobod. V procesním postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné ústavně relevantní závady.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Jiří Mucha v. r.
předseda senátu