ECLI:CZ:US:2006:4.US.8.06.1
sp. zn. IV. ÚS 8/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného Mgr. Václavem Erbanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem v Ostravě 1, Sokolská 21, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 10. 2005, čj. 32 Odo 1077/2005-324, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2005, čj. 57 Co 586/2004-276a, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2002, čj. 57 C 105/97-139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 1. 2006 se Jan Tancer (dále jen "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaná v civilním řízení.
Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí, vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu mj. zavázán zaplatit žalobci částku 1 500 000,- Kč s přísl. a náklady řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením věci soudem prvního stupně, jeho rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel uvedl dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 občanského soudního řádu. Z obsahu dovolání, resp. z vylíčení důvodů dovolání, dovolací soud vyvodil, že stěžovatel svými dovolacími námitkami ohledně nesprávného právního posouzení věci míří k námitce vady řízení, kterou spatřuje v nesprávném posouzení otázky projednatelnosti žaloby, když podle názorů stěžovatele uplatňoval žalobce svůj nárok na základě tří zcela rozdílných nároků, aniž je podložil dostatečným skutkovým tvrzením umožňujícím vydání napadeného rozsudku. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné pro nesplnění žádné z podmínek uvedených v §237 o.s.ř., a proto uplatněné dovolací důvody věcně neprojednával; současně konstatoval, že stěžovatel v dovolání neoznačil žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí dovolacího soudu mělo mít zásadní právní význam. Podle dovolacího soudu žalobce v žalobním návrhu dostatečně vymezil skutek, který učinil předmětem řízení. Pokud žalobce při jednání soudu prvního stupně dne 30. 1. 2002 uvedl, že má za to, že mu žalovaná částka "náleží, ať už plněním ze smlouvy či z titulu bezdůvodného obohacení či z titulu náhrady škody", jedná se o právní charakteristiku skutku, tzv. právní důvod žaloby, která žalobce není povinen uvádět.
II.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že rozsudkem krajského soudu a usnesením Nejvyššího soudu bylo porušeno právo na spravedlivý proces zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru žalobce nesplnil svoji povinnost vylíčit rozhodující skutkové okolnosti, které odůvodňují jím uplatněný peněžitý nárok, když fakticky dal ve své žalobě nalézacímu soudu "na výběr" tři druhy svých skutkových tvrzení, o něž opírá uplatněný peněžitý nárok. Nalézací soud tedy měl žalobu jako neopodstatněnou zamítnout už z toho důvodu, že žalobce nesplnil svoji povinnost tvrzení. Stejně pochybil i odvolací soud, když rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Stěžovatel nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů odvolacím soudem, zejména hodnocením znaleckého posudku znalce Dr. V. S.. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelné pro absenci řádného odůvodnění. K napadenému usnesení dovolacího soudu uvedl, že nesouhlasí s právním názorem v něm obsaženým, který je navíc rozporný s právním názorem dovolacího soudu vysloveným ve věci 29 Cdo 460/2000. Podrobnější ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje.
K doplnění své stížnosti stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu listinné důkazy již dříve předložené obecným soudům, tj. opis dvou dohod se žalobcem, kopie výdajových pokladních dokladů, znalecký posudek znalce z oboru písmoznalectví, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2004 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 11 Co 791/2004-17.
III.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě 57 C 105/97 a poté, co se seznámil s uvedenými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to z následujících důvodů.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v poměru k rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak je výše konstatováno, dovolací soud se meritem věci nezabýval, neboť dospěl k závěru, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o.s.ř. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí obecných soudů musejí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. V projednávaném případě Nejvyšší soud dle názoru Ústavního soudu ve svém rozhodnutí ústavně akceptovatelným způsobem vysvětlil, z jakých důvodů nepovažoval dovolání stěžovatele za přípustné. Ústavní soud ovšem nesdílí tvrzení dovolacího soudu, že "Dovolatel však v dovolání neoznačuje žádnou právní otázku, pro kterou by rozhodnutí odvolacího soudu mělo mít zásadní právní význam." Z obsahu dovolání totiž lze podle jeho názoru dovodit, a dovolací soud tak ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí sám učinil, že stěžovatel poukazoval na nedostatečnou právní kvalifikaci žalobcem uplatněného nároku, který byl předmětem řízení.
Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele o rozpornosti právního názoru Nejvyššího soudu ohledně právní kvalifikace nároku uplatněného žalobcem s právním názorem Nejvyššího soudu ve věci 29 Cdo 460/2000. V posledně citované věci Nejvyšší soud dovolání vyhověl poté, co konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění rozsudku bez předchozí změny žalobního petitu žalobcem a odpovídajícího dokazování změnil totožnost předmětu řízení. K takové situaci v případě stěžovatele nedošlo, neboť odvolací soud rozsudek soudu nalézacího potvrdil jako věcně správný. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že tvrzené porušení práva na spravedlivý proces v řízení před Nejvyšším soudem a jeho usnesením ze dne 25. 10. 2005 neshledal, a proto v této části ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Z výše uvedeného možno učinit závěr, že stěžovatel považoval oprávněně své dovolání za poslední efektivní procesní prostředek k nápravě jím tvrzeného zásahu do základních práv, navzdory skutečnosti, že otázku zásadního právního významu dostatečně zřetelně neformuloval. Proto jeho ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2005 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2002 lze považovat za přípustnou z hlediska včasnosti, byť formálně jeho dovolání nebylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že věc nesprávně právně posoudil. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že záruka spravedlivosti řízení zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), je procesní povahy. Zaručuje spravedlnost řízení, na jehož základě se k rozhodnutí došlo; neznamená tedy záruku žádného materiálního subjektivního práva, ani to, že výsledek řízení bude pro jednu ze stran příznivý. Ústavní soud tedy není povolán projednávat stížnosti namítající, že obecné soudy z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění a následně i nesprávné právní závěry - s výjimkou případů, kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit některé z ústavně zakotvených práv nebo svobod; v projednávané věci však takový závěr učinit nelze. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, uveřejněný pod č. 66 ve Svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru ovšem ze shromážděných podkladů, zejména vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, nelze vyvodit jakýkoliv náznak porušení ústavních principů spravedlivého procesu, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Právo na spravedlivý proces totiž v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Dle přesvědčení Ústavního soudu oběma stranám byla zákonu odpovídajícím způsobem dána možnost v kontradiktorním řízení hájit svá práva a z ústavní stížnosti ani z obsahu spisu zachycujícího průběh řízení nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Rozsudek odvolacího soudu stěžovatel dále označil za nepřezkoumatelný pro absenci řádného odůvodnění. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek, aby soudní rozhodnutí v dostatečné míře uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí spravedlivého procesu. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Tento závazek nemůže být ovšem chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se také při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu. Ústavní soud je toho názoru, že v případě stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí shora uvedené principy naplňují.
Stran rozsudku soudu nalézacího stěžovatel uvedl, že (stejně jako soud odvolací) věc v rozporu s principy spravedlivého procesu nesprávně právně posoudil. S tímto tvrzením se Ústavní soud neztotožňuje, a to ze stejných důvodů, jak jsou uvedeny výše ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu.
Lze tudíž shrnout, že řízení jako celek lze považovat za spravedlivé ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 a násl. Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh jako zjevně neopodstatněný podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 27. září 2006
Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu