ECLI:CZ:US:2006:4.US.805.05
sp. zn. IV. ÚS 805/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 23. ledna 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti JUDr. O. H., Ph.D., zastoupeného JUDr. Ing. Markem Dufkem, advokátem, Advokátní kancelář v Praze, Spálená 21, proti usnesení Policie ČR, Správy hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 31.8.2005, ČTS: PSP-2174/OHK-5/2005, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 17.10.2005, 1 KZV 225/2005-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19.12.2005 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí v částech, které se týkají stěžovatele, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody plynoucí z čl. 8 odst. 2 (v ústavní stížnosti nesprávně uveden čl. 8 odst. 1), čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Shora uvedeným usnesením Policie ČR bylo proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku dle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona ve formě spolupachatelství dle §9 odst. 2 trestního zákona, který měl spáchat během výběrových řízeních na koupi nemovitostí přesně specifikovaných ve shora uvedeném usnesení Policie ČR. Tohoto jednání se měl stěžovatel dopustit společně s Ing. P. Ž., přičemž šlo o osoby, které měly zvlášť uloženou povinnost podle zákona a smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a uvedeným činem tak způsobily na majetku státu škodu velkého rozsahu.
Proti shora uvedenému usnesení Policie ČR si stěžovatel podal stížnost k Městskému státnímu zastupitelství v Praze. Stěžovatelovy námitky spočívaly zejména v tom, že jeho úkol byl vymezen rozsahem plných mocí, jednal pouze podle pokynů svého klienta a sám nečinil žádná rozhodnutí týkající se vyhlášení veřejných soutěží a jejich podmínek. Stěžovatel především poukazoval na absenci specifikované subjektivní stránky trestného činu v napadeném usnesení Policie ČR. Městské státní zastupitelství stěžovatelovu stížnost zamítlo s odůvodněním, že jeho námitky lze považovat za součást obhajoby, kterou je třeba v přípravném řízení dále prověřit. Ve výrokové části usnesení jsou jasně a přehledně formulovány skutky, pro něž bylo trestní stíhání zahájeno, s uvedením právní kvalifikace, což vychází z dosud zjištěných skutečností. Ke skutkům vztahujícím se k obvinění stěžovatele státní zástupce uvedl, že podíl obviněných na těchto skutcích a další okolnosti prodeje budou upřesněny v průběhu vyšetřování. Pokud jde o zavinění, z celé výrokové části usnesení, popisu a kvalifikace skutků jednoznačně vyplývá, že policejní orgán měl na mysli úmyslné jednání a že nejde o jednání nedbalostní.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání zcela postrádá jakékoliv odůvodnění ohledně jeho osoby, a tak není zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl policejní orgán k tomu, že proti stěžovateli zahájil trestní stíhání. Z tohoto důvodu má stěžovatel za to, že trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu se zákonem, a tedy došlo k porušení jeho práva na osobní svobodu zakotveného v čl. 8 Listiny. Dále stěžovatel tvrdí, že mu nebyla poskytnuta možnost k řádné přípravě obhajoby, a to z toho důvodu, že usnesení o zahájení trestního stíhání je natolik neurčité, že stěžovatel nemohl v době výslechu vědět, na základě jakých konkrétních skutečností policejní orgán dovodil spáchání trestného činu stěžovatelem. V tomto jednání spatřuje stěžovatel porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu uvedeného v čl. 36 Listiny a práva na obhajobu uvedeného v čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 554/03 a sp. zn. III. ÚS 511/02.
Ústavní soud posoudil skutkovou a právní stránku věci a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. např. III. ÚS 62/95, Sb. n. u. ÚS, Svazek č. 4, Nález č. 78, str. 243).
Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy pouze posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi s ohledem na uvedené rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (srov. např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. stěžovatelem připomenuté usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03, Sb. n. u. ÚS, Svazek č.32, Usnesení č.4, str.467).
Je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby. V této počáteční fázi trestního řízení také není u usnesení o zahájení trestního stíhání požadován tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace odůvodnění (III. ÚS 647/04, nepublikováno).
Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele z hlediska uplatněné námitky, že napadené usnesení nesplňuje náležitosti §160 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětné skutky, pro které je stěžovatel stíhán. Z jejich popisu vyplývá i forma zavinění, tedy úmysl stěžovatele. Navíc z právní věty uvedené na straně 6 napadeného usnesení Policie ČR je zřejmé, že stěžovateli je kladeno za vinu "vědomé" jednání, přičemž v kontextu s ostatními částmi usnesení je nepochybné, že jde o jednání dolózní. To je ostatně uvedeno i v napadeném usnesení Městského státního zastupitelství v Praze. Kromě popisu všech znaků stíhaného skutku obsahuje usnesení též zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Z jeho odůvodnění (v kombinaci s usnesením Městského státního zastupitelství v Praze) je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opřeno.
Rovněž napadené usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení §134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny.
Ústavní soud má za to, že jeho závěry se nijak neodchylují od tezí uvedených ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích vedených pod sp. zn. III ÚS 554/03 a sp. zn. III. ÚS 511/02, ale naopak jsou s nimi v naprostém souladu.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně senátu