ECLI:CZ:US:2006:4.US.831.05
sp. zn. IV. ÚS 831/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., právně zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Národní 11, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. listopadu 2005, sp. zn. 5 Tdo 1306/2005 a Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2005, sp. zn. 11 To 53/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2005, sp. zn. 7 T 126/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo nebýt stíhán a zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, a právo na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy.
Shora popsaným rozsudkem Krajského soudu v Praze byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1 a 3 písm. c) trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu 5 let. Odvolání stěžovatele bylo Vrchním soudem v Praze uvedeným usnesením zamítnuto. Nejvyšší soud ČR označeným usnesením pak dovolání stěžovatele odmítl.
Stěžovatel ve svém podání, zaměřeným zejména na rekapitulaci řízení uvedl, že na základě jeho předchozí ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 639/03 zrušil Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 3 Tdo 742/2003. Následným usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. října 2004, sp. zn. 5 Tdo 1026/2004, byly zrušeny předchozí rozsudky ohledně stěžovatele, jimiž byl odsouzen pro trestný čin podvodu, a Krajskému soudu v Praze bylo přikázáno nově věc projednat a rozhodnut.
Krajský soud v novém řízení zamítl návrh stěžovatele na provedení nových důkazů s tím, že doplnění dokazování je nadbytečné a soud má k dispozici dostatek jiných důkazů. V odvolání stěžovatel vytkl soudu prvého stupně porušení práva na obhajobu a dovozoval, že skutek tak, jak byl ve výroku napadeného rozhodnutí soudu I. stupně popsán, nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Stejně argumentoval i ve svém dovolání. Dovolací soud sice deklaroval povinnost vycházet ze skutkových zjištění nalézacího soudu, podle názoru stěžovatele však fakticky zásadním způsobem tato skutková zjištění změnil, když konstatoval, že škoda nevznikla tím, že by si přivlastnil peníze, jejichž převzetí potvrdil, ale tím, že nevrátil dříve převzaté zálohy.
V uvedeném postupu obecných soudů shledal stěžovatel porušení svých základních práv, spočívající v tom, že dovolací soud nebyl oprávněn měnit skutková zjištění, a soud I. a II. stupně byly povinny ověřit si obhajobu stěžovatele, zejména provedením jím navrhovaných důkazů. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud shora napadená rozhodnutí zrušil.
Ze spisu obecného soudu je patrné, že stěžovatel byl rozsudkem ze dne 6. listopadu 2002 č.j 7 T 104/2002-1705, odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1 a 3 písm. b) trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odloženém na zkušební dobu v trvání pěti let. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2003, č.j. 11 To 4/03-1765, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 3 Tdo 742/2003, odmítl dovolání stěžovatele, v odůvodnění svého rozhodnuté však uvedl, že čin, kterého se stěžovatel dopustil, by měl být posuzován jako trestný čin zpronevěry (§248 trestního zákona), případně porušování povinností při správě cizího majetku (§225 nebo 255a trestního zákona). Vzhledem k trestu, který byl stěžovateli uložen, však nepovažoval Nejvyšší soud ČR za podstatnou změnu překvalifikování rozhodnutí. Toto rozhodnutí napadl stěžovatel v ústavní stížnosti, které výše popsaným způsobem Ústavní soud vyhověl a nálezem ze dne 21. července 2004, sp. zn. I. ÚS 639/03, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
V novém řízení Krajský soud v Praze při nezměněné skutkové větě, a po krátkém řízení, v němž odmítl návrh stěžovatele na provedení důkazů, rozhodl napadeným rozsudkem sp. zn. 7 T 126/2004 tak, že stěžovateli pro spáchání jiného trestného činu uložil shodný trest jako v původním řízení. Nové řízení pak proběhlo výše popsaným způsobem.
V projednávané ústavní stížnosti pak stěžovatel tvrdil, že Nejvyšší soud ČR změnil skutková zjištění, když výrok nalézacího soudu nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu.
Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestního řádu, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v §125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, jak již ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích, toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k rozhodnutí o vině a jakými úvahami se při svém hodnocení řídil. Skutečnost, že neprovedl další navržené důkazy neznamená, že je rozhodnutí soudu nezákonné. Nejvyšší soud ČR neprovedl odlišné hodnocení věci, jak namítl stěžovatel, pouze přesněji popsal spáchaný trestný čin. Nevybočil z mezí daných skutkovou větou z rozhodnutí nalézacího soudu. toto zpřesnění však není možno považovat za zkrácení stěžovatele v jeho základních právech tak, jak v ústavní stížnosti namítl. Mimo to Ústavní soud konstatuje, že totožnost skutku zůstává zachována je-li zachována totožnost jednání nebo totožnost následku. Skutečnost, že v rozsudku nalézacího soudu bylo trestné jednání popsáno nejednoznačně, nemá při zachovaném následku tam popsaného jednání, vliv na právní posouzení věci.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavní soud rovněž neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy ani tehdy, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. Taková situace však v projednávané věci nenastala.
V projednávané věci Ústavní soud neshledal zkrácení stěžovatele v jeho základních právech. Postup orgánů činných v trestním řízení nevybočil ze zákonem stanovených mezí, a rozhodnutí soudů nebylo v rozporu s trestním řádem a trestním zákonem. Řízení před odvolacím a dovolacím soudem rovněž nevybočilo z mezí ústavnosti řízení a Ústavní soud v nich neshledal stěžovatelem namítaná pochybení.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2006
Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu