ECLI:CZ:US:2006:Pl.US.46.05
sp. zn. Pl. ÚS 46/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení §75b a §77a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Návrh zrušení ustanovení §75b a §77a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, se odmítá.
Odůvodnění:
Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a doručeným Ústavnímu soudu dne 24. října 2005 Vrchní soud v Praze, za nějž jedná soudce JUDr. Ivan Kobliha, navrhl zrušení shora označených ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ"), v platném znění.
V návrhu uvedl, že pochybnosti o ústavnosti označených ustanovení OSŘ získal během odvolacího řízení ve věci návrhu Ing. Zdeňka Zajíčka, správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č., na nařízení předběžného opatření, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. Nc 1331/2005. Ing. Zajíček se před uvedeným krajským soudem domáhal, jako správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č., skládání nájemného do soudní úschovy, neboť podle jeho názoru předmět nájmu patří do konkursní podstaty. Proto bylo třeba zatímně upravit poměry, týkající se předmětu nájmu. Správce konkursní podstaty složil jistotu k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, ve výši 50 000,-- Kč. Krajský soud v Českých Budějovicích, jako obecný soud prvního stupně, zaujal názor, že výše jistoty činí 100 000,-- Kč, neboť jde o spor z obchodní věci. Protože nejde o případ předjímaný v ustanovení §75b odst. 3 OSŘ, Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval podle §75b odst. 2 OSŘ a návrh na nařízení předběžného opatření odmítl usnesením čj. Nc 1331/2005-30, ze dne 25. července 2005.
O odvolání správce konkursní podstaty jedná Vrchní soud v Praze, ve věci vedené pod sp. zn. 4 Cmo 171/2005, ve které řízení přerušil. Podle vrchního soudu jsou totiž ustanovení §75b a §77a odst. 4 OSŘ v rozporu s čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Za protiústavní považuje předně to, že navrhovatel je ustanovením §75b OSŘ nucen uhradit jistotu ještě před podáním samotného návrhu na nařízení předběžného opatření. Tím je navrhovatel nucen do platby bez ještě existujícího důvodu, byť právem předvídaného. Navíc nemusí být jasné, zda jde o návrh na nařízení předběžného opatření v obchodní věci či nikoliv, přičemž nesprávné posouzení povahy věci má pro účastníka velmi vážné následky. Podle názoru vrchního soudu nejsou navrhovateli předem dána dostatečně spolehlivá kritéria k tomu, aby mohl bezpečně složit jistotu ve správné výši a včas. Ustanovení §75b odst. 2 OSŘ neumožňuje, aby navrhovatel předběžného opatření mohl nedostatek složení zálohy včas zhojit v řízení, jež doposud nebylo pravomocně skončeno.
Ustanovení §75b odst. 3 OSŘ umožňuje mj. vzniknout situaci, že jistotu musí složit navrhovatelé i ve věcech, jež jsou ze zákona od soudního poplatku osvobozeny, event. navrhovatelé, kteří jsou ze zákona osvobozeni od soudního poplatku. Podle názoru vrchního soudu navíc ustanovení §75b odst. 3 OSŘ zakládá nerovnost mezi různými navrhovateli. Vrchní soud uzavírá, že "právní úprava jistoty k zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením, ve vazbě na striktní postup soudu, v případě jejího nezaplacení, neumožňuje soudu postupovat v občanském soudním řízení tak, aby byla reálně zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k zachovávání zákonů, k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob".
K návrhu se vyjádřila jako účastník řízení Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Napadená ustanovení byla do OSŘ včleněna zákonem č. 59/2005 Sb. Tento zákon byl schválen potřebnou většinou poslanců Poslanecké sněmovny, byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen.
K návrhu se vyjádřil jako účastník řízení též Senát Parlamentu České republiky. Senát návrh zákona č. 59/2005 Sb. projednal dne 5. ledna 2005 a vyjádřil přitom vůli se tímto návrhem nezabývat. K meritu věci pak uvedl, že předběžné (dříve též prozatímní) opatření je tradičním procesním institutem, jehož smyslem je prozatímně soudně zabezpečit soukromé právo, a to nejen právo porušené, ale též právo ohrožené. Stát tak poskytuje soudní ochranu tvrzenému právu už pro dobu, kdy o sporném právu není ještě ani rozhodováno. Předběžnému opatření je vlastní výjimečnost, což je naplněno jak omezeným výčtem důvodů, pro které jeho použití přichází v úvahu (§74 odst. 1 OSŘ), tak taxativním výčtem zákonných prostředků, jichž lze pro daný účel využít (§76 odst. 1 OSŘ). Materiálním znakem pro nařízení předběžného opatření je jeho potřeba, tj. reálnost nebezpečí pro chráněné právo. Složení přiměřené jistoty na náhradu majetkové újmy, způsobené předběžným opatřením odpůrci, patřilo do roku 1964 mezi ustálené skladebné prvky, podporující výjimečnost předběžného opatření. Ustanovení §75b OSŘ je koncipováno tak, aby odrazovalo navrhovatele od neseriózně zamýšlených návrhů a zároveň neparalyzovalo institut předběžného opatření jako takový. Jistota má ve své obecné podobě představovat záruku vážnosti navrhovatele (s odkazem na sp. zn. Pl. ÚS 36/02). Jen takto předestřená úvaha se plně snáší s posláním předběžného opatření, směřujícího k dotvoření podmínek pro efektivní ochranu práv.
Jistota je v každém případě navrhovateli předběžného opatření buď vrácena nebo konzumována ve prospěch poškozeného nebo poškozených. Výše 50 000,-- Kč, resp. 100 000,-- Kč, je v souladu se společensko-ekonomickými podmínkami a nebrání v přístupu k soudu. Senát nesouhlasí ani s tím, že by měl obecný soud vyzývat navrhovatele k uhrazení jistoty; v takovém případě totiž by se totiž stala nesplnitelnou povinnost soudu rozhodnout o návrhu bezodkladně, tedy ve lhůtě sedmi dnů ode dne podání návrhu. Ostatně navrhovatelem kritizovanou tvrdost zákona lze moderovat aplikací ust. §75b odst. 3 písm. g) OSŘ. Citované ustanovení totiž nevyžaduje složení jistoty po navrhovateli předběžného opatření, pokud jistotu bez své viny nemohl složit, je-li tu nebezpečí z prodlení.
Návrh Vrchního soudu v Praze je zcela zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud předně zdůrazňuje, že ve své judikatuře se k problematice předběžného opatření v civilním soudním řízení již opakovaně vyslovil, byť za právní situace předcházející výše zmíněné novele OSŘ zákonem č. 59/2005 Sb. (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 183). Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá. Současně ovšem musí být respektována ústavní pravidla ochrany i toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Ochrana toho, vůči komu má předběžné opatření směřovat, ovšem nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 394/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 25, str. 379). Z tohoto právního závěru plyne také ústavní konformita institutu jistoty podle §75b OSŘ, jehož účelem, jak vyplývá ze znění §75b odst. 1 OSŘ, je zajištění náhrady škody nebo jiné újmy, která by vznikla předběžným opatřením.
Pokud je ústavně chráněna též osoba, proti níž návrh na vydání předběžného opatření směřuje, je ústavně zcela konformní úprava, která, jak uvedl zástupce Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v Senátu dne 5. ledna 2005, omezuje "stav, kde předběžná opatření jsou často zneužívána, jsou zneužívána šikanózně ku škodě nějaké osoby. Často totiž dochází k tomu, že někdo použije předběžné opatření, například je omezena dispozice s nějakým majetkem v rámci předběžného opatření, a pak se ukáže, že dotyčný vlastník v zásadě byl takto poškozen, protože poté, co soud po několika letech rozhodne řádným rozsudkem, je jasně ukázáno, že nebyl důvod pro takové předběžné opatření." (viz http://www.senat.cz). Požadavek složení jistoty je tedy důsledkem konfliktu dvou objektivně daných konstant řízení o předběžném opatření. Na jedné straně požadavku rychlosti rozhodnutí o předběžném opatření (viz lhůty podle §75c odst. 2 OSŘ), na straně druhé nedostatku v zárukách náležitého zjištění skutkového stavu (srov. §75c odst. 3 OSŘ, podle něhož o návrhu na nařízení předběžného opatření rozhodne předseda senátu bez slyšení účastníků, tedy v zásadě jen na základě skutečností a důkazů předložených navrhovatelem). Současně, což Ústavní soud konstatuje ve shodě s vyjádřením Senátu Parlamentu ČR, je výše jistoty nastavena tak, že není v rozporu se stávající společenskou situací, není nepřiměřená, a tudíž ani nepřípustně neomezuje přístup k soudu. Navíc §75b odst. 3 OSŘ vylučuje z povinnosti uhradit jistotu určité skupiny navrhovatelů, stejně jako skupiny návrhů, týkajících se určité právní matérie.
V konfliktu s ústavním pořádkem nemůže být ani povinnost složit jistotu nejpozději v den podání návrhu. Otázka, k jakému okamžiku danou částku příslušnému soudu složit, přísluší v obecné rovině posoudit zákonodárci. Není na Ústavním soudu, aby závěry zákonodárce jakkoliv přehodnocoval. Navíc je, v daném případě, záměr zákonodárce nepochybný, totiž maximálním způsobem urychlit rozhodnutí soudu o předběžném opatření. S tím by byla v rozporu případná povinnost soudu uvědomit navrhovatele předběžného opatření o nutnosti zaplatit jistotu v určité soudcovské nebo zákonné lhůtě ode dne podání návrhu na vydání předběžného opatření. Ústavní soud ostatně poznamenává, že obecný soud nemá, zřejmě ze stejného důvodu, povinnost vyzývat navrhovatele k odstranění vad podání či o jeho doplnění (§75a OSŘ). Navíc nutno poukázat na ustanovení §75b odst. 3 písm. g) OSŘ, podle něhož, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla navrhovateli vzniknout újma, a navrhovatel spolu s návrhem na nařízení předběžného opatření osvědčí, že jistotu bez své viny nemohl složit, neplatí ustanovení §75b odst. 2 OSŘ, podle něhož má jinak předseda senátu návrh na předběžné opatření odmítnout. Ustanovení §75b odst. 3 písm. g) OSŘ tedy slouží jako klauzule odstraňující případnou nepřijatelnou tvrdost při aplikaci obecných ustanovení OSŘ. Pokud v daném případě nehrozí nebezpečí z prodlení, nic navrhovateli nebrání podat návrh na předběžné opatření znovu, aniž by mu vznikla jakákoliv škoda.
Kritérium rozdílné výše jistoty (obecně 50 000,-- Kč a v obchodních věcech 100 000,-- Kč) rovněž nemůže založit protiústavnost, a to ani z důvodu porušení principu rovnosti, ani z důvodu nepřípustné právní nejistoty.
K otázce rovnosti zaujalo právní stanovisko již plénum Ústavního soudu ČSFR ve svém nálezu ze dne 8. října 1992, sp. zn. Pl. ÚS 22/92 (č. 11 ročníku 1992 Sb. ÚS ČSFR). Podle tohoto nálezu relativní rovnost, jak ji chápou moderní ústavy, požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů. Je třeba požadovat, aby při stanovování odlišné úpravy v zásadně stejných věcech zákonodárný orgán podložil své rozhodnutí objektivními a racionálními kriterii. Tento nález se stal posléze základem konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky [srov. nález sp.zn. Pl. ÚS 4/95 (návrh prezidenta republiky na zrušení §34 zákona ČNR č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a techniků činných ve výstavbě, publikovaný jako č. 168/1995 Sb.; nález sp.zn. Pl. ÚS 3/95, č. 265/1995 Sb. ("malé nezávislé pivovary") a další judikatura]. Z citované judikatury vyplývá, že takto chápaný princip rovnosti dává zákonodárci poměrně velké pole politického uvážení, jehož rozumnost pochopitelně Ústavní soud nepřezkoumává a v zájmu zachování dělby moci ani přezkoumávat nemůže. Ústavní soud proto zasáhne jen tehdy, pokud zákonodárcovo rozhodnutí odlišit dvě srovnatelné skupiny případů zcela zřejmě není založeno na objektivních a racionálních kritériích, která odpovídají určitým veřejným hodnotám. Stanovení výše jistoty v různé výši pro obchodní a jiné věci je plně v dispozici zákonodárce a nelze jej považovat za nepostavené na objektivních a racionálních kritériích. Ze stejných důvodů pak nelze považovat za diskriminační ani vynětí určitých skupin osob a určitých typů věcí z povinnosti uhradit jistotu podle ustanovení §75b odst. 3 OSŘ.
Stanovení výše jistoty rozdílně pro obchodní a jiné věci nelze považovat ani za rozporné s principem právní jistoty, jak dovozuje Vrchní soud v Praze. Jde naopak o standardní kritérium OSŘ, které pochopitelně může, v jednotlivých případech, vyvolávat aplikační nejasnosti. Je úkolem obecných soudů snižovat svou, postupně se utvářející, judikaturou apriorní nejistotu, která je ve větší či menší míře spojená s každou obecnou právní úpravou. Obecný soud je v každém případě povinen zvážit, zda není v důsledku nejasnosti daného kritéria (daného například neexistující nebo rozpornou judikaturou) na místě aplikace klauzule odstraňující tvrdost (§75b odst. 3 písm. g) OSŘ).
Důvodem protiústavnosti tedy zásadně nejsou ani případné interpretační potíže při výkladu zákona. Pokud právní norma v některých situacích neposkytuje jednoznačnou odpověď, neznamená to samo o sobě, že by takováto nejistota byla nutně protiústavní. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž "neurčitost některého z ustanovení právního předpisu nutno považovat za rozpornou s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu (čl. 1 Ústavy), toliko tehdy, jestliže intenzita této neurčitosti vylučuje možnost stanovení normativního obsahu daného ustanovení i pomocí obvyklých interpretačních postupů" (nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/97 publikovaný pod č. 186/1997 Sb.). Tak tomu ovšem v tomto případě, jak již bylo uvedeno, není.
Ústavní soud si je vědom doktrinální kritiky, které se dostalo novému institutu jistoty v řízení o předběžném opatření. Např. podle názoru A. Winterové nejsou ustanovení §75b a §75c OSŘ "dost dobře koordinována, protože s výzvou účastníka, aby složil jistotu, se vůbec nepočítá, a účastník nemusí o této své povinnosti uložené mu ze zákona vůbec vědět". Stejně tak chybí podle téže autorky "koordinace s ustanovením §9 zákona o soudních poplatcích o následcích nezaplacení poplatku, když návrh na předběžné opatření je zpoplatněn podle pol. 3 Sazebníku poplatků, a soud by tedy měl postupovat podle §9 zákona o soudních poplatcích." (viz Winterová A., Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou, 2. aktualizované vydání podle stavu k 1. 8. 2005, Linde, Praha 2005, str. 130). Není ovšem úkolem Ústavního soudu řešit případné rozpory mezi jednotlivými ustanoveními zákonů, když takovéto rozpory jsou v rámci podústavního práva povinny řešit obecné soudy, za použití příslušných interpretačních pravidel. Není úkolem Ústavního soudu, aby do tohoto procesu interpretace zákonů vstupoval v rámci řízení o obecné kontrole norem. Stejně tak není úkolem Ústavního soudu shledat neústavním jakýkoliv nedokonalý zákon, neboť prostá nedokonalost zákona nemůže znamenat bez dalšího jeho protiústavnost.
S ohledem na to, že návrh Vrchního soudu v Praze, na zrušení shora označených ustanovení, je zjevně neopodstatněný, první senát Ústavního soudu nepředložil věc plénu a návrh odmítl sám podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b), ve spojení s §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2006
František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu