ECLI:CZ:US:2007:1.US.2.06
sp. zn. I. ÚS 2/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Správního bytového družstva Rozvoj, se sídlem v Praze, Jihlavská 1276/17, zastoupeného JUDr. Lubomírem Veletou, advokátem, se sídlem v Praze, Budějovická 40, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 11 Cmo160/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 89 odst. 2 Ústavy domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 11 Cmo160/2005, jímž byl v právní věci stěžovatele jako žalobce proti žalovanému Bytovému družstvu Braník - Podolí potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 16 Cm 182/2002, kterým byla zamítnuta jeho žaloba, jíž se vůči žalovanému domáhal zaplacení částky 6.767.534,- Kč s příslušným úrokem z prodlení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že jeho bytové družstvo pod názvem Stavební bytové družstvo Rozvoj bylo založeno a vzniklo dne 22. 12. 1962 a kromě změny názvu na Správní bytové družstvo, vyznačené v obchodním rejstříku 7.7.2005, trvá bez přerušení činnosti dosud. Z družstva se koncem roku 1996 podle §29 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. vyčlenila skupina členů - nájemců bytů, resp.garáží, a jejich členství přešlo podle odst. 2 cit. zákonného předpisu z předmětného družstva na nové bytové družstvo Braník - Podolí, které založili ke dni 13. 1. 1997. Tímto rozhodnutím se podle téhož zákonného ustanovení dosavadní družstvo (stěžující si) nezrušilo. Podle prvé věty odst. 3 cit. ustanovení zákona bylo povinností obou družstev provést vypořádání majetku, práv a povinností, které z družstva Rozvoj (stěžovatel) přešly na nové družstvo, přičemž podle zákonného znění se "vychází z toho, že toto vypořádání je vzájemné: pokud nedojde k jiné dohodě, vypořádává se v penězích". Z uplatněných vzájemných pohledávek - při jednání obou družstev o vyúčtování a vypořádání - zůstala prý nevypořádána pohledávka stěžovatele na náhradu za odejmutí části vlastnického práva k vestavěnému nebytovému zařízení v budovách ve výši 8.615.470,- Kč (stanovená posudkem soudního znalce ing. P. ze dne 11. 3. 1997 v účetní ceně) a dále protipohledávka nového družstva za stěžovatelem přijaté nájemné z vestavěného zařízení za dobu od 1. 1. 1997 do 30. 9. 1998 a z výnosů správy z nebytových vestavěných prostorů za totéž období, podle účetní závěrky schválené k 31. 12. 1997 shromážděním delegátů družstva ve výši 1.847.936,- Kč. S ohledem na hrozící promlčení pohledávek provedl stěžovatel započtení; k ochraně svých majetkových práv podle usnesení Shromáždění delegátů SBD Rozvoj z 12. 6. 1996, ukládajícího představenstvu uplatnit u nebytových prostorů, které nebyly financovány členskými podíly členů, nárok na jejich finanční vypořádání minimálně ve výši stanovené podle platných cenových předpisů soudním znalcem, byla včas podána dne 29. 12. 2002 žaloba u soudu. Touto žalobou se stěžovatel domáhal na žalovaném zaplacení částky 6.767.534,- Kč jakožto salda z vyúčtování uvedených pohledávek mezi účastníky pro řádné vypořádání v souladu s ustanovením §29 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb. Již v žalobě stěžovatel vysvětlil a v průběhu řízení zdůrazňoval, že jde po přechodu předmětných budov do vlastnictví nového družstva - při absenci dohody obou stran o majetkovém vypořádání - o řešení náhrady, které je podle stěžovatele možné pouze s využitím čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jakožto součásti ústavního pořádku.
Městský soud v Praze jako soud I. stupně rozsudkem ze dne 1.2.2005, sp. zn. 16 Cm 182/2002, žalobu zamítl a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 11 Cmo160/2005, napadený rozsudek potvrdil. Stěžovatel je toho názoru, že mu oba obecné soudy zamítnutím žaloby, resp. potvrzením rozsudku o zamítnutí žaloby, odmítly přiznat jeho ústavně zaručené právo na náhradu plynoucí z ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod za omezení resp. odejmutí části vlastnického práva k předmětným budovám. Soudy prý prohlásily, že ustanovení §29 odst. 3 zák. č. 72/1994 Sb. nepovažují za vyvlastnění majetku dosavadního družstva a odkázaly na stávající rozhodovací praxi. Tím podle stěžovatele porušily jeho ústavně garantované právo na náhradu ve výši ceny vestavěných nebytových zařízení. Soudy dále - mimo jiné - nevzaly dostatečně v úvahu, že tzv. vyčlenění a vznik nového družstva vyčleněním bylo do právního řádu vneseno ustanovením §49 zákona č. 176/1990 Sb. o bytovém spotřebním, výrobním a jiném družstevnictvím a to právě jen ve prospěch členů organizačních jednotek uvedených družstev, kteří se stali členy družstva na základě sloučení družstva. Postup byl údajně zcela jiný, než při vyčlenění, které se dostalo do zákona o vlastnictví bytů z iniciativy několika poslanců mimo vládní návrh v roce 1994. Majetkové spory vzniklé v souvislosti s oním "prvním" vyčleněním byla příslušná rozhodovat hospodářská arbitráž. Podle stěžovatele je zajímavé, že se z jeho družstva tehdy členové samospráv včetně samosprávy č. 111 do 30. června 1991 nevyčlenili a neprojevili o to ani zájem.
Stěžovatel dále poukázal na to, že v Beckově edici vyšel roku 2000 Komentář k zákonu o vlastnictví bytů, ve kterém bylo zaujato stanovisko (viz Fiala, Novotný, Oehm, Zákon o vlastnictví bytů, komentář, 1. vydání, rok 2000, str. 221 a násl.), že ustanovení §29 uvedeného zákona je v nesouladu s Listinou základních práv a svobod, jakož i s mezinárodní zásadou rovnosti členů a dobrovolnosti členství v družstvu. Odkázal rovněž na nálezy Ústavního soudu č. 280/1996 Sb. a č. 88/1998 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 15/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, str. 213 a nález sp. zn. Pl. ÚS 41/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, str. 239) a na závěry tam vyslovené o nuceném omezení vlastnického práva, z nichž plyne, že ustanovení Listiny základních práv a svobod jsou bezprostředně platným právem a že náhrady za omezení vlastnického práva se tedy vlastník může domáhat přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení před Ústavním soudem, stejně jako Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze odkázaly na odůvodnění svých rozsudků. Rovněž Bytové družstvo Braník - Podolí, vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v podstatě uvedlo, že se plně ztotožňuje s právním odůvodněním soudů prvního i druhého stupně.
Uvedené vyjádření Bytového družstva Braník - Podolí bylo zasláno stěžovateli k možné replice; stěžovatel reagoval podáním ze dne 29. 1. 2007, ve kterém obsáhle rozvedl svůj názor na podstatu případu a znovu vyjádřil své výhrady proti právnímu řešení věci. Zejména uvedl, kdy, jakým způsobem a za existence jakých právních předpisů došlo ke vzniku členství nájemců bytů, resp. garáží v družstvu stěžovatele (smlouva o sloučení družstev z 28. 6. 1979) a za jakých okolností vzniklo Bytové družstvo Braník - Podolí (vedlejší účastník řízení před Ústavním soudem), se kterým je stěžovatel ve sporu. Stěžovatel po této rekapitulaci dochází opět k závěru, že názor o násilné integraci tehdejšího družstva protistrany do jeho družstva nemůže sdílet. Další tvrzení vedlejšího účastníka řízení, že stěžovatel získal předmětné prostory na základě sloučení bezplatně, nemá podle názoru stěžovatele pro řešení věci žádný význam. Stejně je prý nesprávné i tvrzení vedlejšího účastníka, že názor stěžovatele o jeho vyvlastnění postrádá jakýkoli právní základ; stěžovatel je naopak stále přesvědčen, že v daném případě došlo k vyvlastnění jeho majetku bez náhrady a v tomto směru v podstatě znovu zopakoval svoji argumentaci, obsaženou již v původní ústavní stížnosti i s odkazem mj. na shora již citovaný komentář k zákonu o vlastnictví bytů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a shledal, že nevykazuje znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice v dané věci zastává - jak je zřejmé z ústavní stížnosti i z jeho repliky k vyjádření vedlejšího účastníka - opačný právní názor, leč to samo o sobě kasaci napadeného rozsudku neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá a známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
Pokud jde o podstatu věci, lze se opřít o relevantní zjištění a závěry obecných soudů. Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku konstatoval, že Městský soud v Praze po skutkové stránce vycházel z toho, že se žalované družstvo vyčlenilo z družstva žalobce - stěžovatele v souladu se zákonem, leč mezi oběma stranami nedošlo k uzavření dohody o delimitaci. V objektech žalovaného se nacházejí nebytové prostory, které tam byly již v době kolaudace domů a byly označovány jako distribuční jednotky; v roce 1960 a 1961 přebíralo tyto domy samostatné Stavební družstvo občanů Prahy 4 a s jeho začleněním do družstva žalobce (stěžovatele) přešly domy i s nebytovými prostory do tohoto družstva. Žalovaná částka představuje cenu nebytových prostor podle vyhlášky č. 178/1994 Sb. Soud dále vycházel z toho, že mezi účastníky byl vypracován návrh delimitačního protokolu - dohody, který však nebyl odsouhlasen. Žalované družstvo vzniklo zápisem do obchodního rejstříku dne 13. 1. 1997, výroční zpráva včetně účetní závěrky za rok 1997 byla schválena shromážděním delegátů žalujícího družstva dne 24. 6. 1998. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že je na místě věc posoudit podle ustanovení §29 zákona č. 72/1994 Sb., týkajícího se vyčlenění části družstva. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení nedojde-li k jiné dohodě, jak se tomu stalo v projednávané věci, přechází na nové družstvo vlastnictví nebo spoluvlastnictví k budově nebo budovám, popř. domu nebo domů. Vypořádání se pak provede v poměru součtu vypořádacích podílů členů nového družstva a členů dosavadního družstva, nárok na vypořádání je splatný uplynutím 6 měsíců od schválení účetní závěrky za rok, v němž došlo k vyčlenění a vzniku nového družstva. V projednávané věci soud poukázal na to, že takový postup zvolen nebyl a žalobci jde pouze o náhradu za nebytové prostory. Nejde tak o řádné vypořádání majetku, práv a povinností mezi družstvy a požadavek původního družstva na zaplacení hodnoty nebytových prostor, jež přešly do vlastnictví nového družstva, nemůže být tedy v samostatném řízení úspěšně uplatňován, neboť pro to není zákonný podklad. Městský soud dále prohlásil, že nepřiznání požadovaného nároku žalobci není v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s Listinou základních práv a svobod. Vycházel z toho, že nebytové prostory byly v objektech již při včlenění původně samostatného družstva do družstva žalobce a nově vzniklé družstvo si odnáší původně vnesený majetek bez jakékoli další kompenzace. Vyčlenění nemá za cíl dělení majetku družstva, nýbrž odstranění důsledků dřívějších rozhodnutí o násilném slučování družstev. Nejde tedy o vyvlastnění majetku žalujícího družstva, kterému by musel předcházet akt v rámci správního řízení. Proto byla žaloba soudem prvního stupně v celém rozsahu zamítnuta.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil. Navíc (zejména) doplnil, že podle převažujícího názoru v praxi i v teorii v případě vyčlenění nového družstva se nepochybně jeví vhodným, aby si toto družstvo s sebou odneslo veškerý původně vnesený majetek bez jakékoliv další kompenzace. Zopakoval, že se přitom vychází z původní teze, že vyčlenění nemá za cíl dělení majetku, nýbrž odstranění důsledku dřívějších rozhodnutí o násilném slučování družstev. Žalobce sice s tímto názorem nesouhlasí; podle vrchního soudu je však třeba připomenout, že stavebníkem předmětných domů bylo - ostatně i dle sdělení samotného žalobce - bývalé Stavební bytové družstvo občanů v Praze 15 - Braník, které bylo převedeno do Stavebního bytového družstva občanů v Praze 4 - Podolí a toto družstvo bylo v roce 1979 přejato Stavebním bytovým družstvem Rozvoj se sídlem v Praze 4. Stalo se tak se souhlasem Českého svazu bytových družstev v Praze a ke sloučení došlo bez likvidace. Tyto skutečnosti vyplývají z dokladů předložených žalobcem, jimiž byl proveden důkaz při jednání u soudu prvního stupně. Odvolací soud nadále považuje uvedený názor za spravedlivý. Žalobce navíc požaduje pouze náhradu za nebytové prostory, nikoliv řádné vypořádání majetku, práv a povinností mezi původním a vyčleněným družstvem, jak stanoví §29 zákona o vlastnictví bytů. Pro takový požadavek však není zákonný podklad. Odvolací soud nehodnotí vyčlenění nového družstva jako vyvlastnění majetku dosavadního družstva a nepovažuje citované ustanovení §29 za rozporné s ústavním pořádkem, jak namítá stěžovatel. K tomu dále připomněl, že v řízení bylo zjištěno, že stěžovatel převzal předmětné domy s nebytovými prostory bezúplatně a na jejich výstavbě se vlastními finančními prostředky nepodílel. Proto - podle vrchního soudu -nemohl chtít jen hodnotu uvedených nebytových prostorů, mohl se případně domáhat celkového vypořádání, kde by se teprve zjišťovaly předpoklady pro vypořádání majetku, práv a povinností. V projednávané věci však takový návrh podán nebyl a proto soud prvního stupně - podle Vrchního soudu v Praze - nepochybil, jestliže z uvedených důvodů žalobu zamítl.
S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se lze s uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta, ztotožnit i z ústavněprávního hlediska.
Ústavní soud připomíná a doplňuje, že vždy je nutné, aby obecné soudy vycházely ze specifik individuálního případu; není však proto rovněž možné jednou pro vždy obecně konstatovat, že řešení přijaté ve zkoumaném případě je bez dalšího použitelné ve všech jiných případech, které zpočátku - bez pečlivého zjištění a zhodnocení veškerých okolností té které věci - vykazují některé obdobné rysy. Nepochybně v daném případě obstojí i obecné východisko, které v zásadě spočívá v tom, že počátky nynějších sporů v této oblasti tkví mnohdy v povaze a podstatě minulého nedemokratického, totalitního režimu a proto se ani použitá úvaha obecných soudů o násilném slučování družstev v tomto období, což byla skutečnost ostatně notoricky známá, nejeví jako neadekvátní. Závěry obsažené v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze považuje Ústavní soud za přiléhavé zvláštnostem konkrétní věci a ve svém celku i spravedlivé.
Pro úplnost je na místě dodat, že pokud stěžovatel poukazuje na stanovisko vyjádřené v komentáři k zákonu o vlastnictví bytů (srov. výše) o údajném nesouladu §29 tohoto zákona s Listinou základních práv a svobod jakož i s mezinárodní zásadou rovnosti členů a dobrovolnosti členství v družstvu, Ústavní soud tento názor vyjádřený jedním z autorů komentáře nesdílí; pro řešení dané věci je ostatně, jak již shora konstatováno, stěžejní aplikace citovaného zákona na specifika konkrétního případu a ta byla shledána ústavně konformní.
Co se týče zmíněných odkazů stěžovatele na nálezy Ústavního soudu č. 280/1996 Sb. a č. 88/1998 Sb. a na závěry tam vyslovené o nuceném omezení vlastnického práva, a na zásadu, že ustanovení Listiny základních práv a svobod jsou bezprostředně platným právem a že náhrady za omezení vlastnického práva se tedy vlastník může domáhat přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny, nezbývá než uvést, že tyto závěry, resp. principy v obecné rovině samozřejmě platí. Se zřetelem k okolnostem zkoumaného případu však ani obecné soudy ani Ústavní soud v tomto směru žádný protiústavní zásah příslušných orgánů veřejné moci nezjistily.
Ústavní soud tedy souhlasí s názorem obecných soudů, že tento případ bylo možné, resp. nutné podřadit pod příslušné ustanovení zákona o vlastnictví bytů, které soudy interpretovaly ústavně konformním způsobem. Výklad stěžovatele, vedoucí k závěru, že došlo k zásahu do jeho ústavně zaručeného práva, obsaženého v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tedy Ústavní soud ze shora vyložených důvodů nesdílí. Podle jeho přesvědčení by přijetí výkladu stěžovatele naopak vedlo - pro daný případ - k nesprávnému zúžení možnosti aplikace příslušného zákona.
Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Ústavní stížnost v podstatě spočívá v polemice s dostatečně zdůvodněnými právními závěry soudů, kterou stěžovatel rozvíjí i před Ústavním soudem. Soudní řízení jako celek však podle Ústavního soudu proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným zejména v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadená rozhodnutí je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze ze shora uvedených důvodů nic podstatného vytknout.
Každý jiný postup by nad rámec stanovený Ústavou a zákonem o Ústavním soudu nepřípustně rozšiřoval kompetence Ústavního soudu a ve svém důsledku by z něj činil další soudní instanci. Ústavní soud by pak de facto nahrazoval i činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Z uvedeného důvodu Ústavní soud rovněž neshledal, že by bylo možné vyhovět stěžovatelovu návrhu na projednání dané věci mimo pořadí, ani návrhu na vyloučení odkladného účinku, resp. odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2007
Vojen Güttler
předseda senátu