ECLI:CZ:US:2007:1.US.2217.07.1
sp. zn. I. ÚS 2217/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele V. F., zastoupeného JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D. advokátem se sídlem Bašty 2, 602 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2007, č.j. 8 Azs 40/2007-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Krajský soud v Ostravě (dále jen "KS") rozhodnutím ze dne 8. 2. 2007, č.j. 64 Az 92/2005-17, zamítl správní žalobu V. F. (dále jen "stěžovatel") proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR (dále jen "MV ČR") ze dne 15. 7. 2005, č.j. OAM-1163/VL-10-HA08-2005, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení [Poznámka: MV ČR citovaným správním rozhodnutím zamítlo žádost stěžovatele o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o azylu")].
KS sice vzal za prokázané jednak podanou žádost stěžovatele o udělení azylu, jednak vlastnoručně psané odůvodnění této žádosti a obsah protokolu o pohovoru k této žádosti; podle nich stěžovatel přicestoval do České republiky, neboť měl ve své vlasti problémy s vymahači dluhu, kteří po něm požadovali zaplacení částky větší (o 15 000 USD), než si ve skutečnosti půjčil a také vrátil (35 000 USD). KS dospěl k závěru o nedůvodnosti správní žaloby, neboť ani jeden z uváděných důvodů nelze podřadit pod důvody uvedené taxativně v ustanovení §12 zákona o azylu. KS zdůraznil, že stěžovatel v průběhu správního řízení neuvedl ani neprokázal žádný z důvodů vypočtených v citovaném ustanovení a dokonce se o něm ani nezmínil. KS proto dovodil, že stěžovatel podal žádost o udělení azylu pouze ve snaze zůstat v České republice. MV ČR proto nepochybilo a postupovalo správně, jestliže zamítlo žádost stěžovatele jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") napadeným usnesením ze dne 2. 8. 2007, č.j. 8 Azs 40/2007-40, rozhodl tak, že kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost (výroková část I.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroková část II.). NSS nejprve přistoupil k posouzení otázky přijatelnosti kasační stížnosti (§104a s.ř.s.), tedy otázky, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu odkázal NSS pro stručnost např. na svoje usnesení ze dne 26. 4. 2006, č.j. 1 Azs 13/2006-39. NSS mimo jiné připomněl i své rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003, č.j. 2 Azs 27/2003-59, ve kterém konstatoval, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) citovaného zákona zamítne. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
NSS dále vycházel z vyjádření stěžovatele obsažených ve správním spise. Ten za důvody, pro které žádá o azyl, považuje to, že podniká na Ukrajině, kde vlastní dopravní firmu a vypůjčil si 35 000 USD na zakoupení dalšího autobusu, dluh splatil, avšak dodavatel autobusu po něm později požadoval dalších 15 000 USD, které stěžovatel odmítl zaplatit. Následně mu prý vymahači začali vyhrožovat i likvidací jeho rodiny. Těchto výhrůžek se stěžovatel začal obávat a odjel do České republiky. O azyl žádá, aby si legalizoval pobyt.
NSS v prvé řadě konstatoval, že formulace závěrů soudu (Poznámka: zřejmě KS) je v souladu se skutkovým stavem zjištěným ve správním řízení.
NSS dále (a to i s připomínkou svých rozhodnutí ze dne 20. 12. 2995, č.j. 2 Azs 92/2005-58, a ze dne 22. 4. 2004, č.j. 6 Azs 22/2004-42) uvedl, že žalobní body musí podle §71 odst. 1 písm. d) s.ř.s. obsahovat jak skutkové, tak i právní důvody, pro které stěžovatel (žalobce) považuje napadené správní rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Žalobním důvodem však není uvedené ustanovení správního řádu, které měl žalovaný porušit, je-li z hlediska skutkových důvodů jen obecně odkázáno na spisový materiál.
Stěžovatelovou námitku ohledně porušení jeho práva užívat svého jazyka v úředním styku, neboť s ním správní orgán vedl řízení v jazyce ruském a nikoliv ukrajinském, se NSS nemohl zabývat, protože tato nebyla uplatněna v řízení před KS (§104 odst. 4 s.ř.s.). Ustanovení §104 odst. 4 in fine s.ř.s. brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní důvody, než které uplatnil v řízení před soudem (tj. v souzené věci před KS), jehož rozhodnutí je přezkoumáváno, ač tak učinit mohl (viz rozhodnutí NSS ze dne 22. 9. 2004, č.j. 1 Azs 34/2004-49).
NSS proto konstatoval, že jeho ustálená a vnitřně jednotná judikatura poskytuje dostatečnou odpověď na námitky podané v kasační stížnosti. Uzavřel s tím, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je tedy nutno ji ve smyslu §104a s.ř.s. považovat za nepřijatelnou a odmítnout ji.
II.
Usnesení NSS ze dne 2. 8. 2007, č.j. 8 Azs 40/2007-40, napadl stěžovatel (státní občan Ukrajiny) ústavní stížností. Vyjádřil přesvědčení, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. základní právo na soudní a jinou právní ochranu; dále uvedl, že "v průběhu řízení neměl možnost jednat v mateřském jazyce ... má za to, že právě toto je příčinou celé řady nedorozumění, kdy nebyl ani správně zjištěn skutkový stav. Nelze mu přičítat ani jiná pochybení, vždyť jeho schopnost porozumět např. obsahu listin nebyla dostatečná". Stěžovatel dále prohlásil, že nebyl schopen vysvětlit osobám přítomným u pohovoru (před MV ČR), že nerozumí a spíše se snažil spolupracovat s přítomným tlumočníkem z jazyka ruského. Podobně i v případě podání správní žaloby neměl informace o svých právech a teprve při přípravě kasační stížnosti plně pochopil obsah obou předcházejících rozhodnutí.
Stěžovatel poukázal i na obsahovou stránku správní žaloby a kasační stížnosti. Zdůraznil, že důvodem jeho odchodu z Ukrajiny nebyly potíže s podnikáním a existence dluhu (žádný dluh neměl), ale skutečnost, že byl vydírán o částku 15 000 USD a bylo mu vyhrožováno. Vyhledal proto "svoje známé policisty, kteří mu řekli, že mu stát v jeho problémech účinně nepomůže a že bude nejlépe, pokud ze země odejde". Podle názoru stěžovatele je proto otázkou, jaký skutkový stav vzaly správní orgán a KS za prokázaný a zejména, zda jej správně zjistily. Stěžovatel v dané souvislosti znovu poukázal na to, že (vzhledem k vedení správního řízení v ruském jazyce) nebyl zcela schopen porozumět jak ústnímu jednání, tak i písemnostem, což bylo příčinou celé řady nedorozumění; to vyústilo v situaci, že nebyl správně zjištěn skutkový stav a žalovaný (MV ČR) nedostál svým povinnostem podle správního řádu a "pro stěžovatele bylo fakticky nemožné tento důvod uplatnit ve své žalobě ke krajskému soudu".
Stěžovatel dále tvrdí, že rozhodnutím NSS bylo porušeno jeho základní právo zaručené ústavním pořádkem, byť podle čl. 4 odst. 4 Listiny by mělo být šetřeno jeho podstaty a smyslu (pozn.: neuvádí, které základní právo). Stěžovatel uvedl, že NSS nesprávně interpretoval situaci tak, že prý měl problém s vymahači, neboť nedostál svým závazkům a proto dospěl k závěru, že zde nejsou azylově relevantní důvody. Stěžovatel však s tímto závěrem nesouhlasí, neboť "jako podnikatel byl vydírán a v jeho situaci mu nebyly schopny orgány jeho domovského státu pomoci"; to prý MV ČR naprosto opomenulo a nevypořádalo se s tím, zda jako "podnikatel nebo zkrátka jen poměrně bohatý člověk může být členem takové sociální skupiny, jakou má na mysli ust. §12 zák. č. 325/1999 Sb., o azylu". Stěžovatel konečně uvedl, že v době podání ústavní stížnosti obdržel informaci, že jeho rodině je opět vyhrožováno; rozhodl se tedy odjet do domovského státu a "vzal proto výslovně zpět kasační stížnost". Ve věci však již bylo mezitím rozhodnuto.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž se rozhodnutí NSS ze dne 2. 8. 2007, č.j. 8 Azs 40/2007-40, zrušuje.
Stěžovatel konečně dal senátu Ústavního soudu - v případě, že dojde k závěru, že zákon nebo jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, je v rozporu s ústavním zákonem - na zvážení postup podle čl. 87 odst. 1 písm. a) nebo b) Ústavy ČR [Poznámka: tedy na postup podle §74 a §78 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
III.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá porušení svého práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu správního spisu a soudních spisů stěžovateli nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u KS a u NSS domáhal. Ze strany obou soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, a proto není důvodu se domnívat, že by základní práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces nebyla stěžovateli zajištěna.
Sám NSS v odůvodnění svého usnesení dostatečně jasně a zřetelně vysvětlil logický vztah mezi požadavkem splnění podmínek řízení a jejich zkoumání, které nutně předchází (pozdějšímu) zjišťování právních vad napadeného rozhodnutí. To je blíže vyloženo na straně 2 (shora) a na straně 3 napadeného usnesení.
Ústavní soud zjistil z obsahu správního spisu [zejména z Prohlášení o jazyce ze dne 25. 6. 2005 (č.l. 3), podle kterého sám stěžovatel žádal, aby s ním bylo řízení o udělení azylu na území ČR vedeno v jazyce ruském, z Prohlášení o převzetí poučení pro účastníky řízení o udělení azylu na území ČR (tamtéž), v němž je výslovně uvedeno, že byl seznámen s obsahem tohoto poučení a porozuměl mu, a z Protokolu o předání rozhodnutí odboru azylové a migrační politiky MV ČR], že řízení před orgány MV ČR bylo vedeno v jazyce ruském a za přítomnosti tlumočnice ruského jazyka. Ústavní soud konečně z obsahu soudních spisů ověřil, že stěžovatel námitku vůči tomu, že jednání před MV ČR bylo tlumočeno v ruském jazyce a nikoli v ukrajinském jazyce, neuplatnil ve správní žalobě (tj. v řízení před KS), ale až v kasační stížnosti a NSS k ní s ohledem na §104 odst. 4 s.ř.s. přihlédnout nemohl. Proto Ústavní soud nemůže stěžovateli ani v této námitce přisvědčit.
Ústavní soud nemůže reflektovat ani tvrzení stěžovatele, že předmětná částka (zřejmě 15 000 USD) nebyla žádným dluhem (jako uvedly MV ČR a KS), že tedy nebyl dán důvod, pro který by měl KS správní žalobu zamítnout a NSS kasační stížnost odmítnout pro nepřijatelnost. Ústavní soud znovu odkazuje - v tomto směru - na důvody, které jsou uvedeny v logicky postavených a přesvědčivých rozhodnutích obou správních soudů, na nichž nemá důvodu cokoliv měnit. Samo rozhodnutí NSS - které je napadeno - je jasné, srozumitelné, nemá znaky svévole a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím NSS k porušení základních práv či svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval (nekonkretizovaným) návrhem na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (tedy na postup podle §74 a §78 zákona o Ústavním soudu). Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu