ECLI:CZ:US:2007:1.US.2298.07.1
sp. zn. I. ÚS 2298/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Z. H. a 2) J. H., zastoupených JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Na Vyhlídce 53, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, čj. 10 Co 889/2004 - 197, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2007, čj. 28 Cdo 1483/2005 -220, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve včas podané ústavní stížnosti navrhli zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 3. 2005, čj. 10 Co 889/2004 - 197, kterým byla zamítnuta jejich žaloba na určení vlastnictví k pozemku a na uložení povinnosti žalovaným F. a S. V. umožnit stěžovatelům průchod k označenému domu v k. ú. Srní, obec Stráž nad Ohří, přes pozemek č. 883/11 a zdržet se zamezování přístupu stěžovatelů do domu přes tento pozemek, do doby právní moci rozhodnutí o žalobě stěžovatelů na určení vlastnictví k tomuto pozemku. Dále navrhli zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo jejich dovolání zamítnuto. Podle stěžovatelů bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zmíněný rozsudek nepovažují za věcně správný, neboť jeho odůvodnění je nedostatečné, neurčité, a tudíž i nepřezkoumatelné. Nevyhovuje požadavkům obsaženým v §157 odst. 2 OSŘ. Z odůvodnění nelze zjistit, jakými důkazy se při rozhodování řídil a jak věc posoudil po právní stránce. Nevypořádal se se zásadními argumenty v dovolání a přináší nesprávnou, nepřípustnou a ústavně nekonformní interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení obecního zřízení. V řízení navíc došlo k neodůvodněným průtahům, protože žalobu podali v dubnu 2001 a o jejich dovolání bylo rozhodnuto až 25. 7. 2007. Současně podali návrh na odklad vykonatelnosti zmíněných rozsudků obecných soudů.
Z textu ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že stěžovatelé se, jako žalobci, domáhali určení, že pozemek (blíže označený v petitu žaloby) je ve vlastnictví obce Stráž na Ohří. Dále požadovali, aby žalovaným F. a S. V. byla uložena povinnost umožnit stěžovatelům průchod k domu č. p. 152 v k. ú. Srní, obec Stráž nad Ohří, přes pozemek č. 883/11 a zdržet se jakéhokoliv zamezování přístupu stěžovatelů do domu přes uvedený pozemek, až do doby právní moci rozhodnutí o žalobě stěžovatelů na určení vlastnictví k tomuto pozemku. Žalobu odůvodnili tím, že kupní smlouva ze dne 21. 1. 1997, kterou obec převedla zmíněný pozemek na žalované, je neplatná pro nedodržení předepsaného postupu ze strany obce. Okresní soud v Karlových Varech nejprve žalobě stěžovatelů vyhověl, ale odvolací soud jejich žalobu zamítl. Poté Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalobu stěžovatelů zamítl. Podmínka zveřejnění záměru obce prodat pozemek byla naplněna publikováním daného záměru, po dobu 30 dnů na úřední desce obecního úřadu, jež je přístupná všem občanům. Nebylo tedy zákonnou povinností obce zveřejnit své záměry na vývěsní desce v blízkosti rekreačního objektu stěžovatelů. Ta charakter úřední desky neměla, i když se na ní také někdy vyhlášky nebo jiná oznámení obecního úřadu vyvěšovaly. Pokud tedy obecní zastupitelstvo rozhodlo prodat celý pozemek a svůj záměr zákonným způsobem zveřejnilo a schválilo prodej celého pozemku manželům V., nelze v tomto postupu obce shledat obcházení zákona o obcích. Zmíněná smlouva je proto platným právním úkonem.
K dovolání stěžovatelů věc přezkoumal Nejvyšší soud ČR, který jejich dovolání zamítl rozsudkem ze dne 25. 7. 2007, čj. 28 Cdo 1483/2005 - 220. Základní otázkou, řešenou v dovolacím řízení, bylo zjištění, zda v dané věci došlo k publikaci záměru obce vhodným způsobem ve smyslu §36a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Dovolací soud odkázal na své rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004 sp. zn. 28 Cdo 865/2003, podle kterého z gramatického výkladu ustanovení §36a odst. 4 zákona o obcích plyne závěr o povinnosti obce, v případech zde uvedených, aby záměry převést a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, byly v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před projednáním v orgánech obce tak, aby se k nim mohli občané vyjádřit. Z citovaného ustanovení plyne pouze specifická povinnost obce - ve lhůtě stanovené zákonem - své záměry notifikovat a dát prostor potenciálním účastníkům nabídkového řízení k vyjádření, případě předložení svých nabídek. V projednávané věci Obec Stráž na Ohří, před uzavřením vlastní kupní smlouvy, splnila své povinnosti zveřejněním záměru prodat předmětný pozemek vyvěšením na úřední desce obecního úřadu. Zákonnou povinností obce nebylo zveřejnit své záměry na vývěsní desce v blízkosti rekreačního objektu stěžovatelů, která charakter úřední desky neměla.
Podle názoru stěžovatelů bylo, v řízení před obecnými soudy, jádrem věci posouzení otázky, zda publikování záměru obce převést pozemek bylo, s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, učiněno vhodným způsobem. Není sporu o tom, že obec publikovala předmětný záměr na úřední desce v centru obce. Obec však zavedla určitou praxi zveřejňování informací, včetně rozhodnutí obecního zastupitelstva, i na dalším místě, kterým byla deska, umístěná v několik kilometrů vzdálené osadě na budově naproti domu stěžovatelů. Na této desce však záměr obce převést vlastnické právo k pozemku (ležícího mezi sousedícími domy stěžovatelů a žalovaných) zveřejněn nebyl. Podle stěžovatelů, žádný právní předpis sice neurčuje vlastnosti či charakteristiku místa, desky či plochy úřední desky, ale pokud obec sama využívala jisté místo jako úřední desku, má neuveřejnění jejího záměru na této desce stejné důsledky jako nezveřejnění vůbec. Takovýto exces má za následek porušení povinnosti zveřejnit vhodným způsobem záměr obce převést nemovitý majetek a tím i neplatnost právního úkonu, jímž mělo dojít k tomuto převedení.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé upozornili na skutečnost, že dosud nikdy nebylo ve veřejně přístupných rozhodnutích soudů řešeno, za jakých okolností lze které místo považovat za úřední desku a zda a jaký vliv na plnění povinností zveřejňovat záměry dispozice s nemovitým majetkem mohou mít změny v praxi obcí při publikování jejich záměru a zda obce mohou měnit obsah a rozsah úředních desek a frekvenci na nich publikovaných informací.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K výhradám, uplatněným stěžovateli v ústavní stížnosti, lze konstatovat, že jednak opakují argumenty, které uvedli již v předchozích opravných prostředcích, jednak polemizují s právními závěry odvolacího i dovolacího soudu a prezentují svůj vlastní výklad příslušných ustanovení zákona o obcích. Rozdílný názor stěžovatelů na řešenou problematiku či jejich odlišný vlastní výklad zákonných ustanovení nezakládá sám o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Namítají-li stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces, ve smyslu č. 36 odst. l Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by stěžovatelům byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str. 273). Ústavní soud, po prostudování napadených rozhodnutí, nezjistil, že by bylo stěžovatelům nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Je třeba připomenout, že věc proběhla dvakrát odvolacím a dovolacím řízením, takže se jí obecné soudy důkladně zabývaly. Pojetí ústavní stížnosti tak, jak ji předkládají stěžovatelé, staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud opakovaně konstatuje, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. Ústavy České republiky).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace takto zjištěné vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
V dané věci nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelů. Na základě uvedených skutečností dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí má akcesorickou povahu a sdílí tedy osud ústavní stížnosti. Dojde-li k jejímu odmítnutí z důvodu zjevné neopodstatněnosti, je tím zároveň odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu