ECLI:CZ:US:2007:1.US.236.05.1
sp. zn. I. ÚS 236/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 4. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 236/05 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004, kterým byl stěžovatel ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen za pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004 se ruší.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecného soudu citované v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 27 T 42/2004 spolu s obviněným J. Š. uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona a byl za tento trestný čin odsouzen podle ustanovení §250a odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle ustanovení §58 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Dále mu byl podle ustanovení §53 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest 80 000 Kč a podle ustanovení §54 odst. 3 trestního zákona pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §50 odst. 1 trestního zákona byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce znalce v oboru ceny a odhady movitých věcí na dobu pěti let.
Trestný čin spáchal stěžovatel dle okresního soudu tím, že se záměrem umožnit M. R. uplatnit jménem společnosti MRAW, spol. s. r. o., Dolní Benešov - Zábřeh (dále jen jako "společnost M., spol. s r. o.") u České pojišťovny, a. s., Regionu Severní Morava, Agentury Opava, nárok na vyšší plnění ze zákonného pojištění za škody způsobené provozem motorového vozidla, za zničení serveru HP 9000/800 z majetku společnosti M., spol. s r. o., při pojistné události - dopravní nehodě, k níž došlo dne 27. 11. 1999 na silnici mezi obcemi Kravaře a Štítina, okres Opava, než jaké by společnosti M., spol. s r. o., náleželo, stěžovatel vyhotovil a předal R. dne 1. 12. 1999 v Karviné za odměnu v částce 29 000 Kč znalecký posudek, jímž stanovil cenu předmětného serveru v rozporu s právními předpisy pro oceňování majetku částkou 1 496 500 Kč, přestože jeho skutečná hodnota byla z důvodu jeho zastaralosti maximálně 210 000 Kč, a obžalovaný Š. potom nezjištěného dne po 27. 11. 1999 v Opavě vybavil R. fingovanými účetními doklady, a to kupní smlouvou datovanou dnem 28. 7. 1999 o koupi téhož serveru společností M., spol. s r. o., od společnosti BíEm, spol. s r. o., Ptení, Ptenský Dvorek, za částku 2 316 780 Kč, fakturou datovanou dnem 11. 8. 1999 na stejnou částku a dodacím listem téhož data. Těmito účetními doklady a znaleckým posudkem R. uplatňovaný nárok doložil, avšak obezřetností pracovníků označené pojišťovny bylo jejich nekalé jednání včas odhaleno a vzniku škody na jejím majetku ve výši nejméně 1 286 500 Kč tak bylo zabráněno.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatel a spoluobviněný Š. odvolání, kterými napadli výroky o vině i trestech. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004 zrušil napadený rozsudek podle ustanovení §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu ve výroku o trestu a za podmínek ustanovení §259 odst. 3 trestního řádu odsoudil stěžovatele podle ustanovení §250a odst. 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle ustanovení §58 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §59 odst. 1 trestního zákona mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Stěžovateli byl dále podle §53 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §54 odst. 1 trestního zákona uložen peněžitý trest ve výměře 20 000 Kč. Podle ustanovení §54 odst. 3 trestního zákona mu byl pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti týdnů. Podle ustanovení §49 odst. 1 trestního zákona a ustanovení §50 odst. 1 trestního zákona byl stěžovateli uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce znalce v oboru ceny a odhady movitých věcí na dobu pěti let.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal stěžovatel dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud však shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání nenaplňují důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je podřadit ani pod jiné dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatele usnesením ze dne 24. 8. 2005 sp. zn. 5 Tdo 1026/2005 odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podáno z důvodu jiného, než zákon stanoví.
K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který uvedl, že v obsahu ústavní stížnosti postrádá seznatelnost stěžovatelem tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, tak jak vyplývá z čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Byť písemnost nese označení ústavní stížnosti, obsahem je polemikou s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně a Krajským soudem v Ostravě jako soudem odvolacím. Důkazy v trestním řízení provedené včetně odborného vyjádření zpracovaného Doc. PhDr. Ing. J. N., CSc., byly podrobeny ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 trestního řádu hodnocení důkazů, jak je uvedeno v odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004. Proto Krajský sodu v Ostravě navrhuje odmítnutí stížnosti stěžovatele a vyslovuje souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatel (jeho právní zástupce) byl vyzván, aby se vyjádřil k možnosti upustit od ústního jednání podle ustanovení §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, s upozorněním, že neobdrží-li Ústavní soud jeho vyjádření ve lhůtě 10 dnů ode dne doručení výzvy, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vzhledem k tomu, že ve stanovené lhůtě Ústavní soud neobdržel žádné vyjádření, má za to, že stěžovatel vzhledem k poučení s upuštěním od ústního jednání souhlasí.
II.
Ústavní stížnost je důvodná, byť z jiných příčin než stěžovatel uvádí.
Ústavní soud úvodem vytyčuje jednu z vůdčích zásad ústavněprávního přezkumu, ke které dospěl ve své ustálené judikatuře, a to, že není vázán odůvodněním ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 315/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 57). Tímto pohledem nahlížel Ústavní soud i na danou věc, a přistoupil k jejímu ústavněprávnímu přezkumu, aniž by se cítil být vázán námitkami stěžovatele, které směřovaly toliko do roviny skutkové.
V této souvislosti se Ústavní soud nejprve zaměřil na to, zda v dané věci učiněnou právní kvalifikací skutku spáchaného dle zjištění soudů stěžovatelem nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Jinými slovy, Ústavní soud se zaměřil na přezkum ústavní konformity soudy provedené interpretace a aplikace ustanovení §250a odst. 1 trestního zákona, která vedla k uznání stěžovatele vinným z pomoci k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 trestního zákona se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je ochrana řádného sjednávání pojistných smluv a poskytování plnění z nich. Ustanovení §250a odst. 1 trestního zákona totiž expressis verbis stanoví, že ke spáchání trestného činu pojistného podvodu může dojít toliko "při sjednání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároků na plnění z takové (tedy pojistné) smlouvy". Z dikce tohoto ustanovení lze tedy argumentem a contrario dovodit, že umožňuje trestní postih pouze v případě útoku směřujícího proti vztahům vyplývajícím ze smluvního pojištění (dobrovolného či povinného), a naopak nikoliv ze zákonného pojištění; v opačném případě by zákonodárce zmínil též pojištění založené zákonem (jež vzniká a trvá automaticky na základě skutečnosti stanovené právním předpisem bez projevu vůle jeho účastníka), případně by se o způsobu vzniku pojištění nijak nezmiňoval, tak jak to učinil v ustanovení §250a odst. 2 trestního zákona.
K tomu Ústavní soud dodává, že tento výklad odpovídá jak názorům obecných soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 614/2002, 6 Tdo 203/2005, 5 Tdo 614/2006), tak názorům odborné nauky (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.: Trestní zákon, Komentář, II. díl, 6. vydání, C. H. Beck, Praha, 2004, str. 1487 a 1489; Vantuch, P.: Ke konstrukci a možnostem postihu pro trestný čin pojistného podvodu dle §250a trestního zákoníku, Právo a podnikání č.11/1999, str. 15).
Další otázku, kterou bylo tedy třeba v této souvislosti zodpovědět, bylo, zda se v dané věci jednalo o pojištění smluvní či zákonné.
Do 31. 12. 1999 byla v účinnosti vyhláška Ministerstva financí České republiky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších předpisů, kterou se - v návaznosti na ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů - stanovil rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla. Podle této vyhlášky nebylo uvedené pojištění odpovědnosti pojištění smluvní, ale tzv. pojištění zákonné, tedy vznikající a trvající nikoli na základě smlouvy, ale na základě skutečností stanovených právním předpisem bez projevu vůle jeho účastníků. Teprve zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, upravil institut tzv. povinně smluvního pojištění. Tento zákon sice nabyl účinnosti již dnem 30. 7. 1999, nicméně podle jeho ustanovení §27 odst. 1 mohla být pojistná smlouva uzavřena s účinností nejdříve od 1. 1. 2000; podle ustanovení §27 odst. 3 téhož zákona se u škodných událostí, které nastaly před 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých postupuje podle dosavadních právních předpisů (pozn.: zákonodárce zde evidentně vycházel z toho, že vzhledem k tomu, že k 1. 1. 2000 má být pojištěna odpovědnost za škodu způsobenou provozem motorového vozidla velice vysokého počtu motorových vozidel, bylo nutno v přechodných ustanoveních umožnit uzavření pojistné smlouvy ještě před 1. 1. 2000). Lze tedy konstatovat, že do konce roku 1999 bylo pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla koncipováno jako pojištění zákonné (jak vyplývalo z výše citovaného ustanovení §14 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, ve spojení s vyhláškou č. 492/1991 Sb.). Uvedené závěry odpovídají i judikatuře a odborné literatuře, jež jsou citovány výše.
Vzhledem k tomu, že v dané věci nastala škodná událost dne 27. 11. 1999 a stěžovatel předal R. znalecký posudek dne 1. 12. 1999, tedy před 1. 1. 2000, jednalo se - dle citovaného ustanovení §27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů - ve vztahu k uplatněné odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorových vozidel toliko o pojištění ze zákona. To se ostatně explicitně uvádí i ve skutkové větě výroku Okresní soud v Opavě (str. 1 rozsudku), jakož i na str. 3 odůvodnění tohoto rozsudku. K tomu lze dodat, že i nárok na pojistné plnění byl uplatněn u České pojišťovny, a. s., již dne 30. 11. 1999 [srov. skutkovou větu výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. 36 T 4/2001 - č. l. 29 spisu; dále též str. 4 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 9. 2003 sp. zn. 2 To 87/2003 - č. l. 37 spisu, jímž došlo k odsouzení M. R. za pokus trestného činu pojistného podvodu podle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, k ustanovení §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona], tedy v době, kdy se zřetelem na ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, neexistovalo žádné smluvní pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, a proto je zřejmé, že uplatněný nárok na pojistné plnění nemohl mít právní základ v pojistné smlouvě.
Ústavní soud proto dovozuje, že pokud se ustanovení §250a odst. 1 trestního zákona týká pouze uplatnění nároku z pojistné smlouvy, byť byl v dané věci uplatněn nárok ze zákonného pojištění (což - jak výše uvedeno - výslovně uznal i okresní soud), nemohlo dojít uplatněním takového nároku ke spáchání trestného činu pojistného podvodu dle ustanovení §250a odst. 1 trestního zákona [tedy ani dle ustanovení §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona] či k pokusu o něj. Proto ani jednání stěžovatele nebylo možné právně kvalifikovat jako pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona. Jednání stěžovatele se tedy - se zřetelem na použitelnou právní úpravu zákonného typu pojištění - nemohlo opírat o právní podklad pojistné smlouvy ve smyslu znaků skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 trestního zákona.
Pokud obecné soudy - vzdor tomu - právně kvalifikovaly jednání stěžovatele jako pomoc k pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1, §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, dopustily se takového výkladu jednoduchého práva (§250a odst. 1 trestního zákona), kterým vybočily z ústavněprávních mezí možné kriminalizace jednání jednotlivce podle uvedeného zákonného ustanovení, jak jsou vymezeny v čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jen zákon (chápaný v materiálním smyslu) stanoví, které jednání je trestným činem. Vzhledem k tomu, že napadeným rozsudkem byl vysloven trest odnětí svobody (byť byl jeho výkon podmíněně odložen), tedy trest spočívající ve zbavení osobní svobody stěžovatele, došlo jím v konečném důsledku i k porušení čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Jak již Ústavní soud v minulosti vyložil, čl. 8 odst. 1 Listiny je tím ustanovením, které v obecné rovině zaručuje jednotlivci osobní svobodu. Ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny, které stanoví, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, tak vytváří prostor a současně stanoví hranice pro omezení osobní svobody (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 767/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 81).
III.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím krajského soudu byly citované články Listiny porušeny.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 21. 9. 2004 sp. zn. 27 T 42/2004 nebyl ústavní stížností napaden, proto jej Ústavní nezrušil, byť důvody kasace dopadají též na něj; nicméně řízení před krajským soudem vytváří dostatečný prostor k nápravě pochybení obecných soudů v dané věci vůbec.
Námitkami stěžovatele směřovanými do skutkové roviny se Ústavní soud nezabýval, neboť to za daného stavu považoval za nadbytečné.
Poněvadž důvod kasace rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 1. 2005 sp. zn. 6 To 721/2004 ve prospěch stěžovatele prospívá i spoluodsouzenému J. Š., zrušil Ústavní soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu, tj. i ve vztahu k J. Š., byť ten ústavní stížnost nepodal (srov. obdobně např. nález sp. zn. III. ÚS 188/99, IV. ÚS 247/05 a další, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 156, a svazek 38, nález č. 157).
IV.
Ústavní soud však připomíná, že není povolán k tomu, aby předjímal, jak bude Krajský soud v Ostravě v řízení dále postupovat. Je v jeho jurisdikci, aby sám zvážil možnou právní kvalifikaci předmětného jednání, tedy zda je lze podřadit pod některou (jinou) skutkovou podstatu v trestním zákoně. Ustálené judikatuře Ústavního soudu odpovídá, že ten, nejsa součástí obecné justice, není povolán k tomu, aby se k uvedené otázce jakkoliv závazně vyjadřoval, neboť jeho posláním je výlučně ochrana ústavnosti. Nález Ústavního soudu totiž nemůže být rozhodnutím o vině či nevině stěžovatele. Za situace, kdy Ústavní soud zrušil pro odsouzené nepříznivý výrok odvolacího soudu, bude věcí dalšího řízení, aby bylo v rámci soustavy obecných soudů při šetření jejich ústavně zaručených základních práv o jejich možné vině a trestu podle jiných zákonných ustanovení rozhodnuto.