ECLI:CZ:US:2007:1.US.2454.07.1
sp. zn. I. ÚS 2454/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) JUDr. J. S. a 2) J. S., zastoupených JUDr. Janou Kutmonovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Vysočanská 548, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. 2 ZN 1004/2007, a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Praha - venkov, Obvodního oddělení Hostivice, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. ČTS: ORPO-4423/TČ-21-2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se JUDr. J. S. a J. S. (dále jen "stěžovatelé") domáhali zrušení uvedeného usnesení Okresního státního zastupitelství Praha - západ (dále též "státní zastupitelství") a usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství Praha - venkov, Obvodního oddělení Hostivice (dále též "policejní orgán") pro porušení čl. 7, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením státní zastupitelství zamítlo, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatele JUDr. J. S., jako poškozeného, proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení pro podezření ze spáchání trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 TrZ, neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 TrZ, poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 TrZ, krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) TrZ a trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 TrZ. Uvedených trestných činů se měli dopustit L. S. a E. S. tím, že v době od roku 1990 až dosud neoprávněně užívali část pozemku stěžovatele JUDr. J. S. č. 74/1 v k. ú. Tuchoměřice.
Stěžovatelé obsáhle popsali spory, které vedou s L. a E. S., vlastníky vedlejšího pozemku, kteří neoprávněně užívají 30 m2 pozemku stěžovatelů, L. S. vyhrožuje násilím ve snaze udržet pozemek ve své moci a z pozemků stěžovatelů odcizil 6,3 m3 zeminy. Stěžovatelé tvrdili, že policejní orgán jimi podané trestní oznámení tzv. zametl pod stůl. Státní zastupitelství se nevyrovnalo s důvody uvedenými ve stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení a rozhodlo jako by bylo soudem.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti podaná někým zjevně neoprávněným.
Pokud jde o stěžovatelku J. S., jedná se o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Z usnesení policejního orgánu i státního zastupitelství je zřejmé, že účastníkem řízení stěžovatelka J. S. nebyla. Byl jím pouze stěžovatel JUDr. J. S., který také svým jménem podával trestní oznámení a stížnost proti usnesení o jeho odložení. Proto osobou oprávněnou namítat neústavnost postupu policejního orgánu a státního zastupitelství při prošetření trestního oznámení byl pouze stěžovatel JUDr. S.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání jiné osoby a věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ").
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jinými slovy stát, prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, jako orgánů veřejné moci, rozhoduje o tom, zda byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, upravené v trestním řádu, či nikoli, přičemž do kompetence nezávislých soudů spadá rozhodování o vině a trestu (srov. čl. 90 Ústavy ČR, čl. 40 odst. 1 Listiny), zatímco veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství (čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR, §2 odst. 8 TrŘ). Případný nesouhlas s rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Z uvedeného je patrno, že v projednávané věci státní zastupitelství zamítnutím stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení trestního oznámení nepřekročilo své kompetence.
Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291). Nutno dodat, že z našeho právního řádu neplyne, že by takovéto subjektivní právo snad existovalo na "podústavní" úrovni. Tím spíše nemůže být takový požadavek stěžovatele právem ústavním.
Proto platí, že trestní oznámení nemůže mít charakter nástroje k ochraně subjektivního práva fyzické či právnické osoby zakládající aktivní legitimaci těchto osob k zahajování trestního řízení proti jinému. Ani procesní postavení poškozeného v trestním řízení podle §43 a násl. TrŘ nezakládá subjektivní právo na trestní stíhání jiného, neboť procesní práva poškozeného, jako strany trestního řízení, jsou omezena na uplatňování jeho nároku na náhradu způsobené škody, popř. na určitou morální satisfakci realizovanou v rámci oprávnění podle §43 odst. 1 TrŘ, to však pouze za předpokladu, že je orgány činnými v trestním řízení vedeno trestní stíhání proti konkrétnímu pachateli.
V projednávané věci je z obsahu napadeného usnesení patrno, že státní zastupitelství přezkoumalo rozhodnutí policejního orgánu, vypořádalo se s námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti a tuto stížnost shledalo nedůvodnou. Z kontextu celé věci vyplývá, že se jedná o možné porušování sousedských práv (obtěžování stěžovatele a ohrožování výkonu jeho práv L. S.) a nerespektování soudních rozhodnutí vydaných v civilním řízení, tedy kauzu řešitelnou pomocí nástrojů občanského práva. V této souvislosti je nutno připomenout, že trestní právo představuje ultima ratio, tedy nejkrajnější prostředek z hlediska ochrany základních společenských hodnot, který nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, tzn. že je nepřijatelné užít nástroje trestního práva tam, kde se ve své podstatě jedná o kauzu občanskoprávní, s možností využít všech zákonných nástrojů civilního řízení k ochraně práv a právních zájmů, jak je tomu v dané věci a jak na to poukázalo i státní zastupitelství v odůvodnění svého rozhodnutí.
Ústavní soud k této problematice zaujal stanovisko ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž uvedl: "Jak již také judikoval Nejvyšší soud ČR, není trestní stíhání namístě, jestliže se jednání obviněného pohybovalo výhradně v rovině vztahů občanskoprávních. Určité selhání či nedostatečná účinnost zákonných nástrojů, sloužících k faktickému výkonu pravomocných a vykonatelných soudních rozhodnutí, nemůže vést k tomu, aby tato opatření byla nahrazována či doplňována prostředky práva trestního (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 7 Tz 290/2000). Ústavní soud k tomu dodává, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny."
Z těchto důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu. Na místě je vhodné doplnit, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelů, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu